Hlasy svobodné i spoutané

19. ZÁŘÍ 2019

Zdroj: Vojtěch Frank

Někdo prokrastinuje sledováním seriálů, jiný zase poslechem normalizačního popu. Mě vždycky fascinovaly posuny mezi československou populární hudbou 60. a 70. let. Tyto transformace se netýkají jen hudby, ale do velké míry i textů a námětů písní. Myslím, že píseň jako žánr bychom měli analyzovat především jako organický celek a zkoumat vnitřní vztahy jednotlivých složek a jejich společné fungování. Mou letní prokrastinací byl festival československé populární hudby Bratislavská lyra a výsledkem je text o proměnách soutěžního repertoáru mezi lety 1967 a 1975.

Bratislavská lyra vznikla v roce 1966. Jednalo se v podstatě o soutěžní přehlídku písní domácích autorů přednesených domácími interprety. Festival byl vysílán Československou televizí a i díky tomu se těšil velkému zájmu veřejnosti. Navíc na festival každoročně přijížděly zahraniční hvězdy (například Josephine Baker, Sandie Shaw nebo Cliff Richard). Významu této kulturní události odpovídala i náležitá kontrola strany a příslušných orgánů a po srpnové okupaci byl festival čím dál tím silněji politizovaný. Dalo by se čekat, že i repertoár bude stále více sestávat ze silně angažovaných písní. To ale není tak jednoduché. Bratislavskou lyru a vůbec dobovou populární hudbu je nutné vnímat jako výsledek vyjednávání mezi náladami ve společnosti a diktátem shora.

Naléhavá šedesátá: Mám tak trochu strach

V prvních ročnících Lyry bodovaly velmi specifické písně. Nejúspěšnější písní roku 1967 bylo hymnické Requiem v podání Evy Pilarové, které už předtím vybojovalo Grand prix de disque na festivalu v polských Sopotech. Další rok získala Zlatou lyru Marta Kubišová s neméně hymnickou Cestou. Oběma písním dominuje velkolepé orchestrální aranžmá a závažné až patetické texty. Rád bych k této dvojici připojil Gottův soutěžní příspěvek Pošli to dál z roku 1966. Tyto tři písně tvoří reprezentativní vzorek toho, co v té době rezonovalo společností: jde o silný apel pacifismu. Volání proti imperialismu a válečné zvůli mocností, které bylo nepochybně součástí dobového diskurzu nejen u nás, ale i v levicových kruzích ve Francii nebo v americkém hnutí květinových dětí. V letech 1967 a 1968 na Bratislavské lyře bodovaly sugestivní politické písně, jejichž texty jsou plné vznosných metafor, biblických aluzí a patosu přirozenosti či každodennosti; hudba pak osciluje mezi civilním (Pošli to dál) a stylizovaným pólem (komplikovaná harmonická struktura a široký rozsah zpěvního partu v Requiem).

Eva Pilarová pěje svůj Requiem. / Zdroj: Wikimedia Commons

Ať konečně zní zvon přátelství v nás. (Requiem, hudba Bohuslav Ondráček, text Jan Schneider)

Hraju si rád na tichý telegraf v místě, kde mám tak trochu strach, abych tu sám jedenkrát neupad… (Pošli to dál, hudba Jaromír Klempíř, text Jiří Štaidl)

Kdopak ví, kdo písně na ni hrával? O jarních vodách, které cestu zaplaví, o lidech dobrých i zlých, o duši, která věčným steskem bolaví, o bílých křížích na polích. (Cesta, hudba Jindřich Brabec, text Petr Rada)

Písně se silným protiválečným akcentem kralovaly předsrpnovým Lyrám. Nijak nešly proti vládnoucímu diskurzu, rok nato se ale takovéto písně měly stát těmi nejodvážnějšími protestsongy.

Psal se rok 1969. Stále čerstvé zážitky srpnové okupace hledaly svá vyjádření v populárních písních, které měly schopnost, obrazně řečeno, „dát hlas“ umlčeným náladám beznaděje a nemožnosti vzpoury. Na vítězných pozicích čtvrtého ročníku Bratislavské lyry stanula Černochova Píseň o mé zemi, Brabcův Mosazný džbán v podání Nadi Urbánkové a Klempířova píseň Hej, páni konšelé zpívaná Karlem Gottem. Všechny tři písně hudebně navazují na linii orchestrálního popu 60. let. A všechny zároveň nesou silný protestní náboj, v každé je ovšem vyjádřený jinak:

Za vrchy bez moří leží ta zem. Svět o ní hovoří v dobrém i zlém. Tam zvony vyzvání a v očích plane zář. Když loď se naklání, tak lidé najdou svoji tvář. (Píseň o mé zemi, hudba Karel Černoch, text Pavel Žák)

Naplň si vírou svých sonetů rým. Pojď jen dál, kdo v dobrém přicházíš. (Mosaznej džbán, hudba Jindřich Brabec, text Jiří Aplt)

Vyslyšte nevinné přání Karla Gotta. / Zdroj: Printscreen z YouTube

Hej, páni konšelé, vyslyšte nevinný přání. Hej, páni konšelé, já bych chtěl na zemi ráj. Možná že mám přání omšelé, svět je však zlej… (Hej, páni konšelé, hudba Jaromír Klempíř, text Jiří Štaidl)

Od opěvování hrdinství a nezlomnosti Čechů k zašifrovaným apelům na ty, kteří stojí u kormidla. To ovšem není všechno: písně Holubičko bílá a Musím dál zpívat, které to nedotáhly na první příčky, se svými kvalitami vítězným písním vyrovnají.

Holubičko stříbrně bílá […], chtělo se ti vznést, ale káňat pár ti křídla potrhal, zaťal dráp a spár. Co dál? (Holubičko bílá, hudba Zdeněk Marat, text Zdeněk Borovec)

O čem mám zpívat […], když poraněná slova […] učí se kumštu mlčení. […] Až ze všech uvězněných úst písničky dál nám budou růst, pak naše píseň bude znít, pro kterou bude mít dál smysl žít. (Musím dál zpívat, hudba Karel Kopecký, text Jan Schneider)

Co dodat? Karla Černocha vzápětí čekal zákaz vystupování a interpretka Holubičky Hana Pazeltová a textař Jan Schneider skončili v emigraci. Mnohé soutěžní písně se nesměly hrát v rádiu. Čtvrtý ročník Bratislavské lyry se proměnil ve velkolepou protestní akci, po níž nemohlo následovat nic jiného než přistřižení křídel.

Nestůj, běž dál!

Podle soutěžních písní prvních normalizačních let by se mohlo zdát, že nastoupila doba rozkvětu a bezstarostnosti, kdy jediné problémy, které československý občan řeší, jsou ty milostné.

Z tónů jasně zářivých, vroucně pálivých k lásce vybízím. (S létem zpívám, hudba Harry Macourek, text Jaroslav Růžička)

Vítězná píseň roku 1971, výsostně milostná Spoutej mě v podání Hany Ulrychové, zní jako poslední výkřik upřímného popu 60. let a v záplavě rozjuchaných estrádních vypalovaček vyčnívá jako přízrak. Čím dále se noříme do hlubiny 70. let, tím více přibývá písní zdánlivě angažovaných, ve své „obecné platnosti“ však vyprázdněných a nicneříkajících. Jejich rádoby filosofující texty často dosahují nebetyčné absurdity:

Odpusť srnkám běh, neboť nedovedou létat ani plout. […] Každý má svou mez, neboť nikdo nejsme vesmír ani čas. Zítřkem končí dnes, všudy všechno někde končí včetně nás. (Ten nejmilejší, hudba Zdeněk Marat, text Zdeněk Borovec)

Stále rozšířenější rozdováděný optimismus budování se v hudbě projevoval příklonem k trivialitě a stylu Ein Kessel Buntes (východoněmecký televizní kabaret, pravá esence socialistické zábavy 70. let), v textech pak často krkolomnou slovní akrobacií (patrně způsobenou tím, že ani textařům ony optimistické formulky „nešly přes pusu“):

S hudbou Zdeňka Marata Zítřek předčí dny předvčerejší. / Zdroj: Vojtěch Frank

Nestůj, běž dál! Zítřek předčí dny předvčerejší. (Nestůj, běž dál, hudba Zdeněk Marat, text Zdeněk Borovec)

Ta řeč je tvá máma a má ti co dát. Ta řeč je tvá máma, tak ať ji má rád syn tvého syna, až se jednou narodí. (Ta řeč je tvá máma, hudba Bohuslav Ondráček, text Jiřina Fikejzová)

Dálkou neznámou pak projet sem a tam. Mít ve chvíli té před sebou svět jako mámin tác... (Dálkou neznámou, hudba Jaroslav Uhlíř, text Miroslav Černý)

Vždyť k radosti důvod jiný má každý z nás a kdo o druhé se zajímá, ten ví sám, kam za ní plout. (Důvod k radosti, hudba Petr Fink, text Jaroslav D. Navrátil)

Povrchní moralizování typu Slzy tvý mámy se střídá s povinnými patolízalskými děkovačkami „osvoboditelům“:

To jaro přijel máj na tanku, na koních. (Báječné jaro, hudba Jiří Bažant, text Petr Rada)

Tenkrát jako dnes. / Zdroj: Wikimedia Commons

Tenkrát jako dnes vánek vzkaz nese dál: ten, kdo prachem cest přišel včas, písně hrál. […] Hudbou voní vřes tiše vstříc velkým snům. (Tenkrát jako dnes, hudba Zdeněk Marat, text Jiří Aplt)

Tenkrát jako dnes zní jako česká lidová píseň, ale doprovod balalajek posouvá její vyznění na východ. Unylý a jakoby vynucený přednes Jiřího Štědroně dokonale odpovídá míře autenticity takových písní. Písně jsou to naoko angažované, politické, optimistické; ve skutečnosti se však ani zdaleka nevyrovnají myšlenkové a agitační naléhavosti písní pozdních 60. let. Bratislavské lyry 70. let se nesly ve znamení stále většího splynutí festivalových písní s oficiálními požadavky strany na kulturu. Pokud byl ročník 1969 manifestem umlčených hlasů, další ročníky se staly manifestem shora diktované normalizační hnědi.

Populární hudba byla a je nepochybně skvělým prostředkem vyjádření široce sdílených nálad a myšlenek. V rukou moci se může stát nástrojem ideologie (dobře známe budovatelské písně 50. let). A zkoumat tohle všechno je docela fajn způsob prokrastinace. Třeba v Klacku přijde řada i na sovětský pop. Připravte se ovšem na vydatnější článek.