O sedmi lžích a divných věcech
12. ZÁŘÍ 2019
Zdroj: Unsplash, Mitchell Gaiser
Tak si pustím jen jeden. Dobře, tak ještě jeden. Opravdu poslední. Po sedmidílné lajně se ve tři ráno ukládám ke spánku a přemýšlím, co všechno jiného jsem mohl stihnout místo koukání na seriály.
Každý někdy zalehne na gauč, obklopí se dobrotami a místo učení nebo připravování se do práce zapne notebook a spustí se po nenáročné vlně zábavy, jakou mu bezpočet filmů a seriálů nabízí. Jednoduše řečeno: prokrastinuje. Odkládá povinnosti a úkoly na později, poněvadž si není schopen vybrat, čemu se věnovat. Tak raději dělá něco úplně jiného, což ústí v pocit viny nebo stres. To vede zpátky k prokrastinaci, čímž se vytváří nekonečný kruh.
Já jsem se v srpnu spustil s Netflixem a jeho třicetidenní trial verzí zadarmo. Pokud zprůměrujeme délku běžné epizody seriálu na 50 minut, tak ke zhlédnutí všech tří sérií Stranger Things potřebujeme bezmála 21 hodin. Dvě série Big Beautiful Lies sežerou zase necelých 12. Moje seriálová prokrastinace tudíž v srpnu čítala 33 hodin čistého času (za tolik hodin bych stihl konečně přečíst i toho Dostojevského, možná i vícekrát).
Jane Chapman (Shailene Woodley) v Tichém oceánu. / Zdroj: Printscreen z Topserialy
Dalo by se i polemizovat o tom, kde je hranice mezi seriálem prokrastinačním a seriálem, který může kvalitní literatuře nebo filmům konkurovat. Když koukáte na Twin Peaks, Young Pope nebo Game of Thrones, rozhodně neschytáte od okolí odsuzující pohledy a nemusíte zpytovat svědomí, že jste si místo toho mohli dát třebas Bergmanna. Naproti tomu říct, že se celý den člověk proválel u The Vampire Diaries nebo Grey’s Anatomy je věc, kterou se dobrovolně nechlubí. Je to skoro až absurdní, vzhledem k tomu, že nikdo nedokáže neustále sledovat jen progresivní, umělecky hodnotné a obohacující snímky.
Z gauče do Kalifornie
Seriál Big Little Lies (Sedmilhářky) premiéroval již před dvěma lety. Nicol Kidman, Reese Witherspoon a Alexander Skarsgård pohromadě – to by stálo za to vidět, říkal jsem si. První série, v níž člověk poznává pět žen žijících v Monterey v Californii a sleduje, jak se vypořádávají se svými životy, pro mě byla zklamáním. Jedna řeší nenaplněné manželství a muže podvádí, druhá je mužem fyzicky týrána, tentýž muž znásilní třetí z žen, z čehož vznikne dítě a tak dále… Nepřekvapí jednotvárná herecká poloha testosteronem nabitého Skarsgårda-násilníka Perryho, bezmocné zvrácené a týrané Kidman-nebožačky Celeste ani ukecané Whiterspoon-fúrie Madeline, která je však ve výsledku jedinou postavou odlehčující situace svým smyslem pro humor. Retrospektivně vyprávěný příběh, jehož jednotlivé scény prokládají výpovědi neznámých sousedů, kteří se vyjadřují k vraždě Perryho uzavírající celou sérii, není ničím výjimečný, detektivní forma se vyčerpá a vše začíná být trochu otravné.
Monterey Five v akci. / Zdroj: Printscreen z Topserialy.to
Ač sklidila druhá série u diváků daleko menší úspěch, já stojím na opačné straně barikády. Ze začátku jsem byl skeptický: proč nenechat minisérii uzavřenou tak, jak byla, a radši ji už neprotahovat? Seriál ochuzený o mrtvého Skarsgarda (který se sice jakožto vzpomínka vrací i v této sérii) posiluje v obsazení Meryl Streep. To jsem považoval pouze za kalkul scénáristy Davise Kelleyho. Nicméně vystřídání kanadského režiséra Jean-Marca Valléeho za Angličanku Andreu Arnold bylo Sedmilhářkám ku prospěchu. V druhé sérii mizí retrospektiva, a tím i vstupy vyslýchaných spoluobčanů. Patero žen označovaných po tragické události jako Monterey Five, poněvadž všechny participovaly na Perryho vraždě a následném zakrývání stop, se vrací ke svým životům. Vražda a lži jako by však vepsaly pětici Kainovo znamení do tváře a jako stín je pronásledují i nadále. Najednou divák sleduje ženy, které stíhá černé svědomí, rozkládá jejich existenci a mezilidské neupřímné vztahy; nedá jim spát. Obecnější téma viny a sžíravého svědomí tak mluví intenzivněji. To vše pozdvihuje pevně a uvěřitelně vybudovaná postava Meryl Streep-slídilka Marie Louise, která pomáhá své snaše Celeste tak vlezle, až o to nemá zájem. Jejich soudní spor tvoří tmel druhé série a táhne napětí napříč díly. Závěrečné odhalení pravdy ohledně Perryho úmrtí ukončuje druhou sérii, a je tak logickým vyvrcholením a katarzí.
Children starring
Jedním z highlightů seriálu jsou výkony dětských herců. Ti jsou ve věku okolo deseti let a jejich postavy jsou neuveřitelně autentické a přesvědčivé. Už ve znělce, kterou je po obě série Cold Little Heart Michaela Kiwanuky (doporučuji celé album Love&Hate), vás oslní dětská herecká akce víc než příběhy dospělých žen. Přidávají seriálu na uvěřitelnosti, a přestože nejsou ve středu pozornosti, dokreslují povrchní svět kalifornské smetánky s poměrně prvoplánovou fabulí. A to jsem ještě neměl tušení, co za talenty čeká ve Stranger Things.
Eleven jako pokusný králík. / Zdroj: Printscreen z Netflixu
Jestli nějaký seriál drží pohromadě dětské herecké výkony, tak je to bezpochyby tenhle. Na rozdíl od Big Little Lies jsou děti ve Stranger Things (Divné věci) hlavními postavami, mají tak spoustu prostoru. Partu čtyř inteligentních (proto ve škole neoblíbených) chlapců doplňuje nejdříve nemluvná dívka s nadpřirozenými schopnostmi, ve třetí sérii i cool drsnější dívka druhá. Jde o starší děti ve věku třinácti let. Jejich herecké výstupy mají dynamiku, nesólují, ale spolupracují a rozehrávají široké spektrum poloh. Mají civilní herecký projev, uhrají i vypjaté scény plné stresu a strachu, křik, pláč, rozpačitost z prvního zamilování, žárlivost – vše naprosto čitelné a uvěřitelné. O to víc však „vyniknou“ již ne tak přesvědčivé výkony herců dospělých. Například hlavní dospělácké detektivní duo ve složení macha, policisty, a především burana Davida Harboura alias Jima Hoppera, který jednoduše sympatie ani soucit nevzbuzuje, a vyloženě otravné Winony Ryder alias Joyce Byers. Charakterovou polohu chuděrky se smutným pohledem střídá pouze poloha hysterické matky, které každý musí splnit přání kvůli jejímu jekotu. Na což po určité době již nemáte sílu koukat a jdete si raději doplnit misku sýrových koulí (Bersi!).
A teď zase do Indiany
Stranger Things je atraktivní svojí fabulí. Jakožto fanoušek filmografie pracující s magií a nadpřirozenými jevy (od Harryho Pottera, přes The Worst Witch, až po Charmed) jsem si postavu dívky Eleven, která disponuje telekinetickými schopnostmi, vskutku užíval. Ke svým schopnostem přišla kvůli pokusům s LSD s cílem rozšířit stavy vědomí, prováděným ve výzkumné vládní laboratoři, která sídlí v městečku Hawkins. V tomto fiktivním americkém městečku ve státě Indiana se odehrává děj seriálu, a to mezi lety 1983–1985 (obdiv tvůrců k popkultuře 80. let je více než patrný). Jednoho z chlapců Willa Byerse unese zrůdička do alternativní reality The Upside Down. Světy jsou provázány sítí ukrytých portálů, kterými se dá putovat z jednoho do druhého, poněvadž existuje hlavní portál, který neúmyslně otevřela z laboratoře uprchnuvší Eleven. Indexem přítomnosti temné síly je slábnoucí elektřina, či její úplné výpadky (podobně tomu tak je i v německém seriálu Dark, jehož druhá série skončila v červnu), tudíž se většina dramatických scén odehrává ve tmě, má hororový rozměr, plno lekavých momentů, ale i násilných soubojů. Temnota, stíny a nejistota jsou explicitně ukázány a zhmotněny v postavě Demogorgona, zrůdě vizuálně připomínající mix Glooma a vlkodlaka Lupina s masožravou květinou místo hlavy. Ve druhé sérii zase něco jako Demogorgoními psy a ve třetí stín připomíná obrovského pavouka složeného z tělesných pozůstatků rozpadlých lidí a zvířat (vnitřností, kůže, krve, kostí, tělních šťáv…).
Jedna ze zrůdiček. / Zdroj: Printscreen z Netflixu
To vše by mohlo působit velmi směšně, místy i dost lacině. Přesto je nutno přiznat bratrům Dufferovým, tvůrcům této netflixové minisérie, schopnost vybudovat napětí pomocí promyšleného scénáře, a to včetně cliffhangerů na závěr každé z epizod, jež vás donutí ve sledování pokračovat (první sérii jsem zhlédnul na dva zátahy). Tah dějové linky tak zastíní to, že sledujete lidi prchající sítěmi všelijakých portálů před nereálnými zrůdami. Na jeden nádech projedete všemi epizodami a to i přes to, že leccos působí nastavovaně.
Nicméně z gauče zpět na zem. Třiatřicet hodin uplynulo, říjnová studia na dosah, což neznamená nic jiného, než že je třeba probrat se z letargie a pomalu začít popichovat mozek. Pomalu. Samozřejmě bych vám raději doporučil, abyste si hned přečetli Hiršalovu poezii, Murakamiho román, Palahniukovu novelu nebo Topolovo drama, ale když toho na mozek bude ještě příliš, udělejte si gaucamole, kupte nachos v Burritu Locu za šedesát, zalehněte na pohodlné kanape a nechte se vcucnout jedním z těchto seriálů. Nebo klidně i nějakým úplně jiným.
