Moje malá česká úchylka
26. ZÁŘÍ 2019
Zdroj: Česká televize, Mikuláš Křepelka
Časově pojďme myslet zhruba na dobu mezi Vojtovou Bratislavskou lyrou a Tomášovým Netflixem – tam se narodila moje duše a vyrůstala v devadesátkách, takže ať hlásají technologické vymoženosti cokoliv, jsem dítě televizní. Sice ji v bytě nemám, ale na části její produkce jsem víceméně závislá. Konkrétně na českých kriminálkách, o které by si mnoho z vás neopřelo ani elektronickou koloběžku. Chyba!
Před lety jsem se s nezájmem válela u skutečné televize mojí mamky a zjistila, že Případy 1. oddělení (premiéra 2014), běžící už podruhé či potřetí večerním vysíláním, nejsou vůbec kravina. Česká televize má sice šťastnou ruku na herce, ale po zkušenostech s podivnou Bohémou (premiéra 2017) jsem byla opatrnější.
Příběhy pražské mordparty však moji náladu stočily jiným směrem. Ondřej Vetchý v roli spravedlivého majora Kozáka, který doplácí na svou čestnost, otevřel mé srdce českým kriminálkám. Případy 1. oddělení vycházejí z reálných pražských případů, a tak střízliví scénáristé a tvůrčí tým vyplodili seriál stojící nohama na zemi. Na scénáři spolupracoval stále ještě současný šéf oddělení vražd Josef Mareš, který mimochodem ve funkci do konce listopadu skončí (dle jeho slov pro špatné vztahy s nadřízenými).
Major Kozák jako šéf mordparty, který si proti sobě svou férovostí poštve spoustu významných lidí. / Zdroj: Printscreen z České televize
Čím víc Brna, tím víc Olomouce
Od té doby uběhlo pár let a já už mezitím zhlédla na ČT snad všechny série tohoto žánru. České kriminálky posledního desetiletí bych rozdělila do tří skupin: méně je někdy více (Případy 1. oddělení), duchařina (v čele stojí Strachův Labyrint) a Hynek Čermák.
Do kategorie méně je někdy více patří kromě zmiňovaného třeba seriál Místo zločinu Plzeň. Tam je toho ještě méně, než by se slušelo. Zločiny jsou velmi banální, schéma vyšetřování se opakuje, a potom, co divák zápletku rozluští v prvních minutách, nemůže cítit jakékoli napětí. Detektivové vcelku žádné charaktery nemají, a my k nim proto nemáme žádný vztah. Místo zločinu Plzeň je rozhodně tím nejnudnějším, čím do tohoto žánru přispěl Jan Hřebejk. Pozici schopného režiséra ale naštěstí obhájil natočením tří minisérií Detektivů od Nejsvětější Trojice. Díky autorovi předloh Michalu Sýkorovi a scénaristovi Petru Jarchovskému vznikla vděčná série na spoustu kriminálních pondělků, které se vracely k témuž týmu vyšetřovatelů (pět minisérií vyšlo postupně v roce 2015, 2016, 2019).
Mimo Vodníka stojí minisérie Detektivů od Nejsvětější Trojice na hereckých výkonech hlavních protagonistů. / Zdroj: Česká televize, Karel Cudlín
Hřebejkova práce na této kriminálce je velmi solidní. Vsadil na výkony výborných herců v čele s majorkou Výrovou (Klára Melíšková) a nadporučíkem Mrázem (Stanislav Majer). Navíc jsme v překrásné Olomouci, Klára Melíšková je stále krásnější a Majer sympatičtější (s jeho „ikonickou“ zimní bundou, kterou nosí i v létě, je vážně rozkošným slonem v porcelánu). U Hřebejkových minisérií musím potlačit touhu po kreativnějším způsobu vyprávění nebo kameře, ale postup detektivů, jejich dialogy i vývoj vedlejších postav je naprosto uvěřitelný. Nejsou třeba žádné filmové efekty, aby nás zápletka udržela v napětí.
Filmařsky nejnápaditější z Detektivů od Nejsvětější Trojice je Vodník, do kterého se (už po zkušenosti s Modrými stíny, 2016) pustil Viktor Tauš. Ne že by přemíra kreativních záběrů Martina Douby nebyla občas na škodu a nezpomalovala tempo série, „alespoň však Vodník není tuctový. Běžné televizní produkci krimiseriálů se vymyká přinejmenším filmovou řečí provokující na hraně mystéria, jakou si naposledy zkusila v kinech Polednice,“ píše Mirka Spáčilová. Erbenova balada o vodníkovi přidává celé minisérii unikátní kouzlo, vyvolává v nás hrůzu. Pohádkovost versus brutalita vraždy kojence na cirkulárce nás zvráceně přitahuje k obrazovce.
Vodník se z cyklu Nejsvětější Trojice jeví jako nejmysterióznější, ale úplně tomu tak není. Duchařinám totiž kralují kriminálky režírované Jiřím Strachem: po Ďáblově lsti (2009) a Ztracené bráně (2012), které herecky táhne andělský Ivan Trojan s pekelnějším Jiřím Dvořákem, vytvořil tři série jihomoravského Labyrintu (premiérou 2015, 2017, 2018). Právě u tohoto seriálu je asi nejvýraznější precizní práce s herci i jednotlivé záběry, které v nás probouzí zmatek, zděšení a pochyby nad tím, jestli má tým šanci vůbec vraha najít. (Připomíná v něčem dánský Most, kde brutální vrah vždy kriminalisty úspěšně tahá za nos.) A přitom platí, že čím víc jsou brutální vraždy propletené podivnými biblickými odkazy, tím „lépe“. Do prostředí nejrůznějších kostelů, podzemí, tajných chodeb a opuštěných zřícenin vnáší biblický odkaz podivné kouzlo a výsostně česká výletní místa se ukazují v dost děsivém světle, z nějž máme husí kůži. Mimořádně pomatené hlavy jsou schopné nemilosrdných vražd a my jen doufáme, aby se podobný příběh nevyrojil v něčí hlavě i v reálném světě.
Václav Neužil v roli otce zavražděného dítěte je nejpropracovanější postavou celé série. / Zdroj: Česká televize, Pavla Černá
Není sever jako Sever
Tajemných zákoutí a příběhů je ale možné produkovat jen určité množství, než se všechny metody a triky divákům okoukají. Proto do mnoha českých kriminálek vstupuje poslední kategorie, kterou je Hynek Čermák. Těžko říct, jestli je on dvorním hercem režiséra Jana Pachla, nebo je Pachl dvorním režisérem Čermáka. Vytvořili spolu filmové Gangster Ky, ale hlavně z jejich společné práce vzešly tři kriminálky. Z nich nejslabší je první Cirkus Bukowsky, ve které jakožto detektiv-alkoholik Kuneš na vlastní pěst vyšetřuje podivné události okolo Nestora Bukowského (Pavel Řezníček). Trochu road trip, drsňácké tmavé záběry a trochu krimi vytvořily snesitelnou sérii, ale byla spíš odrazovým můstkem k tomu lepšímu, co teprve přijde: Rapl. A to ve dvou skvělých řadách.
Rapl II. nečerpá atmosféru jen z kulis tuhého severu, i když ty tomu dost pomáhají. / Zdroj: Printscreen z České televize
Nic tak originálního: pro běžný život nepoužitelný chlap, ale samozřejmě skvělý policajt (k čemuž patří nějaké to ohýbání úřednických pravidel) je za fyzické napadení přítele své exmanželky přeřazen do Jáchymova, aby nemusel být od policie úplně vyhozen. Nehostinné prostředí dokresluje Kunešovo vnitřní zoufalství, které on sám sice není schopen řešit, zato efektivně řeší problémy pracovní. Nad epizodními zločiny se line příběh mafiánské bandy řízené bratry, kteří mají na svědomí i vraždu v rodině Kunešova šéfa Rohana.
V druhé sérii je jáchymovské detašované pracoviště v rámci restrukturalizace zrušeno a podplukovníka Rohana pověří vedením kriminálky v Ústí nad Labem. Přetáhne sem všechny „své“ kriminalisty a tím začíná i Rohanova honba za pomstou černohorské mafii. „Úměrně tomu, jak v seriálu zločinci, politici a právníci bohatnou, postavy detektivů z druhé řady Rapla naopak chudnou. V podstatě mají už jen jeden druhého, smysl pro spravedlnost a černý humor,“ řekl spoluautor námětu a kreativní producent Josef Viewegh.
Solidní herecké výkony a bizarnosti typu Kunešova parťáka Lupínka a jeho uřvané manželky nebo stereotypně blbého a neustále se ládujícího policisty Máchy (Tomáš Jeřábek) doplňují spektrum postav, ke kterým si divák umí vytvořit vztah. Jelikož si dali autoři práci s vytvořením přesvědčivých charakterů, a nejen „skic“ vyšetřovatelů, vytvořili tak sympatické zázemí televizních pondělků, třebaže každý díl nemusí být natřískaný napínavým dějem. Nakonec ani ten Kunešův závěr není slavný, ale co je víc, než najít po raplovské minulosti konečně klid?
Sever láká, ale nenaplní. / Zdroj: Česká televize
Sever je sexy a pořád je tam dost míst, ze kterých mohou filmaři čerpat. Zřejmě proto se tak jmenuje i právě vysílaná kriminálka Roberta Sedláčka. Tedy režiséra, který vytvořil tu na začátku zmiňovanou Bohému… no, já mám úchylku, co dělat, dokoukat to musím. Vy třeba ne – ale díly jsou odvysílané teprve čtyři. Snad až příliš dobrácký a sympatický inženýr Petr Svoboda (Jiří Mádl) se přidá k policii s touhou rozkrýt podvodem páchnoucí mocenské struktury ve svém kraji, hlavní linii ale narušují až příliš banální jednorázové zločiny. Seriál ještě naštěstí doplňuje o něco sarkastičtější, zkušenější policista Brázdil (Štěpán Benoni); Hlavou státu pomazaný režisér si tak může zlepšit rejstřík seriálů, který je oproti tomu filmovému (Rodina je základ státu, Jan Palach) nanejvýš průměrný.
I když se ve všech zmíněných seriálech opakují podobné zločiny a hlavně motivy zločinců, jejich zpracování se různí. Navíc vyrůstají z prostředí a intrik, které známe z reálného života. Za každým charakterem, kterých je v kvalitních kriminálkách mnoho, najdeme příběh, se kterým se částečně dokážeme ztotožnit a zároveň nás přitahuje. Při pohledu na to skutečné každodenní zlo nám kriminálky připomenou, že je nad ním ještě možné vyhrát. Zastaví ho hrdinové všedního dne, o jejichž existenci většinou moc nepřemýšlíme.
Na závěr se nabízí úvaha, jestli existuje ještě někdo v mém věku, kdo tak oddaně –kvalita nekvalita – sleduje kriminální pondělky na ČT. Pochybuji. Co takhle cenu za jediného mileniála přilepeného v osm k dokola opakujícím se vraždám a intrikám?
