Palánovi samotáři se v brněnské inscenaci mění v bizarní baviče
18. října 2021
Zdroj: Happy Accidents Baby a Tomáš Dubský
Letošní ročník Zlomvazu dovezl do pražského Disku divadelní adaptaci publicistické knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině (Paseka, 2018). Brněnští studenti JAMU vycházeli z fascinujících vyprávění šumavských samotářů, žen i mužů. Atmosféra kusu i síla jednotlivých rozhovorů ale padá s neobratnou snahou o zestručnění individuálních příběhů, kterým dominují zábavné historky spíš než duchovní úvahy nad vírou, přírodou i civilizací.
Režisérka Olívia Fantúrová a dramaturg Jakub Molnár jako magisterský projekt na JAMU uvedli inscenaci podle Palánovy první knihy věnující se snílkům, poustevníkům, rozličným typům lidí, kteří žijí dobrovolně na okraji společnosti. V maringotkách i v chalupách bydlí spoustu let, a rozhodně tomu tak není jen na Šumavě, jak ukazuje Palánovo pokračování Jako v nebi, jenže jinak (2019). K převedení publicistické knihy rozhovorů do divadelní formy našli oba zmínění tvůrci poměrně šikovný dramaturgický klíč, samotná úprava textu však selhává kvůli přílišné sázce na humor i zploštění jednotlivých příběhů.
Aleš Palán (Radek Melša) coby lehce vystresovaný a nejistý novinář z Prahy míří do Churáňova, opuštěného kouta Šumavy, udělat rozhovor s Romanem Szpukem. Básník a meteorolog, který se umělecky angažoval už v samizdatové tvorbě za socialismu, je ostatně známým umělcem a logickým cílem prvotní Palánovy cesty do samot. Do lesa vzdáleného turistům přichází nervózní Palán za meditujícím, klidným Szpukem. Proč je ovšem postava spisovatele neobratným tazatelem, který těžko hledá slova (nebo je říká s podivnou ironií), už moc jasné není. Cestou z Churáňova začíná bloudit a putování lesem ho postupně zavede k téměř všem respondentům knihy kromě Rudyho (ten tvůrčímu týmu zmínku o sobě nepovolil, poznamenávají tvůrci v materiálech ke svému magisterskému projektu, pozn. aut.).
Bloudění přináší osobní krizi
Palán postupně dospěje k touze napsat knihu o lidech, které potkal. Nápad následně svými promluvami zpochybňuje – k čemu nám je další kniha? A k čemu může čtenáři posloužit sdílení naprosto odlišného života vzdáleného společnosti i povinnostem, které s obecně přijímaným modelem života souvisejí? Jeho cesta nám ale odpověď nedá. Toto myšlenkové putování nakonec vrcholí exaltovaným výstupem, ve kterém Melša vystoupí z postavy Palána do civilní roviny a na diváky se obrací s otázkami, jak vyhovět požadavkům společnosti a jaký je ten správný způsob fungování v ní. Jenže nahodile přimíchaná nejistota dnešního mladého člověka do šumavských vyprávění nedává smysl. Vzhledem k jeho putování a spontánnímu klábosení se samotáři není zřejmé, odkud se tahle individuální krize a potřeba směrovat promluvu na diváky vůbec vzala.
V dramaturgické úpravě totiž chybí dialogy o víře, naději, mystice, vztahu k přírodě, které jsou součástí rozhovorů. Na základě nich může čtenář reflektovat, jestli věci „mezi nebem a zemí“ lze v civilizovaném, rušném městě vůbec postřehnout, zkoumat tak svůj přístup k sobě samému, k přírodě. A jestli je ještě schopný být sám se sebou.
Text se namísto toho až příliš snaží dohnat humor, který v knize zaznívá pro odlehčení náročných intelektuálních rozprav, a z nutného zkrácení výpovědí často nechává jen do prázdna vyznívající fórky, kvůli kterým mizí magie jejich příběhů. Pro většinu z nich hraje podstatnou roli umění, ohledávání víry, ať už jde o židovství, nebo o specifický vztah k přírodě i ke zvířatům. Jenže i to se v rámci inscenace stává komickým: jako když se Roman Szpuk svěřuje s povídáním se zvířaty, nebo když se setkání s bratry Klišíkovými mění v hospodskou juchandu nad rumem.
V inscenaci vyčnívá jízlivý hospodář
Coby určití společní průvodci figurují v příběhu ale i dva pomyslní duchové Šumavy. Jeden z nich (Klára Bulantová) má svůj předobraz ve svérázném samotáři Mirku Sedláčkovi. Druhý (Eliška Brumovská) vydatně cituje z děl o krásách tohoto koutu Čech, vizuálně však spíš připomíná bavorského strýce zpoza hranic. První zmíněný průvodce, shrbený a jízlivý hospodář, citlivě ztvárněný Klárou Bulantovou, má svůj vzor v jednom ze samotářů a z pouhého komentování některých scén přechází v závěru inscenace do „svého“ příběhu. Pouze on vyčnívá z jednolitého celku. Coby ironický i mystický průvodce Palánovy cesty je v dramatizaci jediný, kdo se odlišuje osobitým stylem komunikace a vlastní životní nebo duchovní motivací k životu na opuštěném místě. Linka tohoto vypravěče působí účinně i díky dávkování jeho promluv a dostatečnému prostoru, který je mu v inscenaci dán. A vrcholí v citlivě pojatém setkání s Palánem. Vyvážený dialog vykresluje Sedláčkův charakter, ve kterém se snoubí laciný sexistický humor, moudrost ze studia židovství i nadhled a zkušenost hospodáře bojujícího s nehostinným prostředím vysoko v šumavských horách. Závěr jejich setkání nad lavorem vody, ve kterém Palán myje Sedláčkovi nohy, aby se mohl vydat na svou poslední cestu, je rozhodně vrcholem inscenace.
ČTĚTE TAKÉ:
Scénář ale v jiných případech postrádá vyváženost, určitý balanc mezi humorem i drsným přístupem – nebo apatií – samotářů k okolnímu světu. Z knižní předlohy vyplývá, že jde o suverénní a často velmi vzdělaní lidi, kteří sice odmítají nalajnovaný život a nestojí o sousedy, ale nejsou žádnými živly, co by ve společnosti neobstály. Život v ruchu civilizace by jim prostě nepřinesl štěstí ani radost. Jenže osekání lidských příběhů na nejbizarnější historky, sázka na humor i zploštění osoby spisovatele na zmateného poutníka českou divočinou z celého spektra individuí vytváří spíš divnocirkus osobností, které se od sebe příliš neliší.
Raději zešílet v divočině. Režie: Olívia Fantúrová. Dramaturgie: Jakub Molnár. Úprava textu: Olívia Fantúrová, Jakub Molnár. Výprava: Karolína Srpková. Hudba: Hana Foss. Pohybová spolupráce: Matúš Szegho. Premiéra: 13. 9. 2020.
