WrocłaWští studenti se nebojí ozvat, když chtějí změnu
16. října 2021
Zdroj: Světlana Malinová, Festival Zlomvaz
Letos na každoroční festival Zlomvaz, který pořádá pražská DAMU, přijeli zahrát i studenti z polské Akademie Sztuk Teatralnach z Wrocławi. Do Česka přivezli své absolventské autorské představení Pokłóć się ze mną! / Argue with me!. Tvůrčí tandem Julia Bochenek a Miłosz Bronisevsky v něm stírá hranice mezi činohrou, divadlem masek a loutkovým divadlem. Zkoumají limity pravidel v alternativní verzi ráje a především revidují vztah první biblické ženy a muže. Za zvuků večerní festivalové party jsme mluvili o společenské situaci v Polsku, jejich vlastní tvorbě i o měnícím se divadelním prostředí.
Jak se vám dnes před českým publikem hrálo?
Julia: Bylo to pro nás jiné, protože například slovní humor je těžké přenést, i když se text promítá souběžně na titulcích. Nejsem si jistá, jestli všechny naše vtipy byly pochopitelné. Když jsem se dnes dívala na české představení, také jsem nevěděla, jak reagovat, jestli je to vtip, či ne. Jako herečka jsem dnes od diváků cítila dost pozornosti, ale jejich reakce byly menší, tlumené.
Miłosz: Já jsem to měl podobně, protože náš text je hodně založen na absurdních situačních momentech a je tam také mnoho abstrakce. Měl jsem strach z nepochopení, jestli to vůbec může v jiné zemi fungovat, jestli skrz překlad projde to, co jsem chtěl říct. Dnes jsme z publika cítili úplně jinou energii.
Námět vašeho představení je biblický příběh Adama a Evy. Jak jste k němu došli?
Miłosz: Na začátku to měla být naše diplomová práce a řešili jsme, na co se chceme soustředit. Napadlo nás pohrát si s myšlenkou alternativní verze ráje. Začali jsme zkoumat nové možnosti interpretace, jak se tam ukazují témata patriarchátu, postavení žen, situace první ženy vůbec.
Julia: Začali jsme od toho, že lidé sami sobě vymýšlí hranice, řekněme zásady, ve kterých žijí. Jak jsem šli do textu hlouběji, začali jsme si uvědomovat, jak silné téma žen a přijetí nebo nepřijetí pravidel je. Samotné nás to překvapilo.
Miłosz: Nešlo nám o znázornění toho, jestli Bůh v ráji je, nebo není. V našem představení se to nijak nekonkretizuje. Je tvarovaný pouze reakcemi těch dvou postav. Lidé sami si vytváří hranice, uzavírají se a míhají se v omáčce pravidel.
V Česku i v celé Evropě rezonuje hnutí Strajk Kobiet. Je to vaše osobní téma? Promítlo se do představení?
Julia: Pro nás bylo velmi osobní. Na začátku jsme ho tam nehledali, nezačínali jsme konkrétně u něj. V době zkoušení jsme se účastnili protestů a to téma námi tak hluboce rezonovalo, že jsme ho prostě nemohli přehlížet. Vyšlo na povrch vlastně samo.
Miłosz: Pro nás to byl objev, je až neuvěřitelné, že se tam to téma samo objevilo, aniž bychom na něj tlačili. Vynořilo se z textu a fungovalo skvěle.
Řeší toto téma v tvorbě i další studenti z vaší akademie?
Miłosz: U nás skoro všichni chodí na stávky Strajk Kobiet a ta problematika je natolik všeobjímající, že ji začnete vidět skoro všude.
Julia: Studenti se tím tématem zabývají, je to často diskutované a některých se dotýká velmi osobně – i bolestivě. Do téhle chvíle mě nenapadlo uvažovat o tom, jestli se to řeší ve škole, protože přímo v rámci výuky jsme na to nenarazili. Pouze když s tím tématem sami přijdeme. Ale pedagogové se také hodně angažují a na stávky chodí.
Je z vašeho pohledu rozpor kolem Strajk Kobiet generační záležitostí?
Julia: U mnoha polských témat tento pocit mám, ale u Strajk Kobiet ne. Na stávky chodí lidé napříč generacemi, ale také podporovatelé různých politických stran.
Miłosz: Je to spíš politický problém, největší odpůrci jsou z extrémně pravicových stran. Nevidím tu situaci, jako to většinou bývá – rozdělení na dvě soupeřící strany. Je to spíš velký a silný střed, který obkličují krajní skupiny, které se to snaží narušit.
NEJVÍC REBELŮ JE VE WROCŁAWI
Vaše Akademie Sztuk Teatralnych se veřejně postavila za práva LGBT komunity, mimo jiné duhovým logem na sociálních sítích. U nás se takto výrazně žádná univerzita do celospolečenských otázek nezapojuje. Jak tento krok jako studenti vnímáte?
Julia: Naše škola oficiálně přijímá studenty jakékoliv sexuální orientace. Je pro nás důležité, že se za nás všechny staví oficiálně a veřejně, protože LGBT studentů je u nás mnoho a jsme na to pyšní.
Miłosz: Přijde mi, že se lidé s jinou než heterosexuální orientací mohou u nás ve škole cítit svobodně a nemusí mít strach ji veřejně projevit. Za svoje studium jsem neslyšel, že by se někomu stalo cokoliv špatného, ale samozřejmě nevidím všechno.
Wrocław je nedaleko hranic „LGBT-free zone“ (v roce 2020 mnoho měst a regionů na jihovýchodě Polska vyhlásilo na svém území odpor proti tak zvané „LGBT ideologii“ – zakázány jsou veřejné průvody za rovnoprávnost sexuálních orientací i činnost neziskových organizací). Vnímáte to pouze jako politickou proklamaci, nebo jsou to opravdu místa, kam by se někteří vaši spolužáci*čky báli*y jet?
Miłosz: My žijeme ve společné bublině, kde takové negativní aspekty na vlastní kůži nepociťujeme. Zároveň já sám určitě nevidím všechny každodenní strasti, které třeba moji LGBT spolužáci můžou zažívat. Mám kolegu, který na otázku, jestli je gay, odpovídá „ne“. Má sice jinou než heterosexuální orientaci, ale už nemá sílu vysvětlovat, že to není pouze gay, či hetero, ale že těch odstínů sexuality je daleko víc, vždyť proto je ta vlajka duhová. Co se původní otázky týče, o LGBT free zónách se mnou nikdo nemluvil, takže je mi zatěžko odpovídat za ně. Osobně to vnímám jako něco naprosto odporného a hnusného, nesouhlasím s tím. Přece není možné, aby ti někdo říkal, že je špatně to, kým jsi.
Existuje v Polsku rivalita mezi školami v jednotlivých městech? Vaše univerzita je přece rozdělena mezi dvě města – Wrocław a Krakov.
Julia: Naše Akademie má jednu filiálku ve Wrocławi, jednu v Krakově a ještě jednu v Bytomi (město ve Slezsku, pozn. aut.), tam je fakulta tance. Pak existuje ještě jiná škola v Lodži a tam je film a filmové herectví. Myslím, že u nás není centrismus, každá z těch škol je jiná. Když chce člověk dělat divadlo, hlásí se všude, nebereme některou z nich jako horší nebo lepší.
Miłosz: Samozřejmě, každá škola má svá specifika, svůj vlastní vibe. Varšava je hlavní město, centrum kultury Polska. Krakov je zase umělecké město s bohatou historií, je tam Starý Teatr, lpí se dost na tradici. O naší Wrocławi bych řekl, že je taková nejvíc rebelská.
V čem?
Julia: Ve Wrocławi jsme zvyklí bojovat za to, co chceme. Studenti jsou u nás velmi aktivní. Když se něco začíná řešit, vzniká to často ve Wrocławi. Nebojíme se říct, že se nám něco nelíbí, že něco chceme změnit.
Ty změny se týkají školy, nebo společnosti?
Julia: Nevím, nakolik je to v Česku známé, ale před dvěma roky jsme měli v Polsku velkou diskusi ohledně reformy divadelní edukace. Řešilo se vzdělávání herců, práce v divadle i ve filmu celkově, jak probíhá zkoušení, jak je s námi zacházeno, co by se mělo změnit. Na světlo vyteklo mnoho nepříjemných informací a kauz, kdy byli studenti zneužíváni nebo ponižováni – ve škole i v profesionálním životě.
Je to tedy u vás na škole uzavřená věc, nebo se změna děje teď?
Miłosz: Změna se děje pořád. Největší zlom už ale máme myslím za sebou. Pohled některých kantorů jde změnit těžko, my říkáme, že staré stromy jen tak nepřesadíš. Ale změna je cítit už i ze studentů, kteří se k nám hlásí, přicházejí s novou, sebevědomou energií. Samozřejmě přišli i noví pedagogové s novým úhlem pohledu a přístupem ke studentům. Věřím, že tahle změna už vydrží.
Julia: Naše škola zorganizovala celostátní konferenci nazvanou Hranice v divadle. Otevřela se témata mobingu (skupinové terorizovaní jednotlivce, pozn. aut.), sexismu, obtěžování a tak dále. Pedagogové i studenti chodili na školení, workshopy, psychologické tréninky. Víme, že ta změna se nestane sama.
Za tlumočení děkuji Olze Ziębińske.
