Percipuj, percipuj, vykrúcaj

D’epog tentokrát šílel v Alfredu

31. března 2020

Alfred ve dvoře již více než dvacet let zásobuje pražskou divadelní scénu progresivním alternativním divadlem. Pod současným uměleckým vedením Tomáše Procházky, zakládajícím členem Handa Gote research & development, je Alfred otevřený všemožným netradičním inscenacím. Není divu, že si brněnské uskupení D’epog k březnovému hostování vybralo právě tento pražský, experimentům nakloněný dvůr. Série, Série, Série, Série se zde hrála dvakrát a byla to alterna jak Brno.

První nejistota se dostavila už s příchodem do divadelního sálu. Celý prostor byl rozdělen do tří sekcí. Diváci seděli jednak v levé části tradičního hlediště, jehož první řadu tvořili technici a zvukaři, a jednak na obou bocích jeviště, které bylo ve dvou třetinách své délky přehrazené asi třímetrovou polystyrenovou zdí. Herci leželi zachumlaní ve spacácích mezi židlemi pro diváky. Nápis na kvádrovém panelu umístěném uprostřed pravé, menší části jeviště informoval, že se nacházím ve scénografickém sektoru B, který představuje jen část komplexní reality. Neměl jsem možnost vidět celek, ale poslední větou jsem byl ujištěn, že „je to tak naprosto v pořádku“.

Moji realitu tvořilo publikum zhruba o deseti lidech, podlaha potažená žlutým baletizolem, již zmíněná polystyrenová hradba a před ní na dvou lankách zavěšená plazmová televize. Chvíli po začátku donesli herci do prostoru stojan, který po zapojení do zásuvky hypnoticky rotoval. V jedné z jeho čtyř polic si hověl bochník čerstvého chleba. Percepční zážitek dotvářela periferní část publika umístěná v hledišti a hlasy herců doléhající ze sektoru A přes polystyrenovou hradbu. Kromě nároků, jež to kladlo na divákovu soustředěnost, to probouzelo i zvědavost a nutkání zvednout se a jít se podívat, co se za zdí děje. 

D’epog uchvacoval svými řemeslnými dovednostmi. Všichni herci precizně ovládali pohyb těla a mimiku, skvěle tančili a zpívali, umně pracovali s hlasem (snad jen až na uši trhající, křečovitý smích Magdaleny Strakové, jejíž hlasivky jsem litoval) a ladně přepínali mezi stylizovanou a civilní polohou. Improvizovali, byli sebejistí, sehraní a bezprostředně komunikovali s divákem prostřednictvím upřených pohledů z očí do očí. Výbuchy fantazie, kreativity a hravosti, se kterými přišli, poutaly diváky s nezdolnou energií po dobu sto osmdesáti minut. Taková rarita by se měla hýčkat.

Gotta Catch ’Em All

Záměrem inscenace bylo dle anotace vytvoření „konfrontační[ho] rozhraní mezi prostředím scénické a virtuální reality, atakující[ho] možnosti divácké percepce a testování jejích limitů“. Šílenství, které na jevišti D’epog šířil, rozhodně limity vnímání testovalo. Ve světle zdánlivé nahodilosti, nekonečného vrstvení jedné akce na druhou, zastřeného neprůhlednými spojnicemi volných asociací, člověk cítil, že by se mohlo jednoduše stát cokoli. Zároveň však pod chaosem tušil řád, který držel celek pohromadě, přestože ho nebyl schopen konkrétně pojmenovat.

K podtrhnutí přesycenosti využil D’epog i techniky live-cinema. Na televizi se promítala realita snímaná telefonem. Přenos byl však prostřednictvím počítačové grafiky manipulován, a výsledná směsice tudíž zahlcovala diváky stále novými obrazy a videy, které se opakovaly, překrývaly a generovaly další a další významy. A tak zatímco herci lapali po dechu při tanci divokého kankánu za písně Mackie Messer, přes nasnímaný obličej jednoho z nich se na obrazovce proháněli pokémoni. Nebo se dělo možná něco úplně jiného, ale v té salvě vjemů na tom, jak přesně se co odehrálo, vlastně ani nezáleží. Série, Série, Série, Série se totiž programově vzpírá interpretaci jednotlivostí i jejich detailnímu popisu. Pokud by se o to někdo pokusil, mohl by nad tím bezúspěšně strávit hodiny. 

Techniky percepčního mučení

Opačnou strategií byl situační minimalismus, který působil po smršti impulzů a sémiotickém pekle jako zjevení a jehož účinek byl podpořen dlouhým trváním jednotlivých akcí. Zkouška divákovy soustředěnosti tak byla podchycena z druhého konce.

Například po scéně, která vyvrcholila tmou a tichem, jež mohlo trvat deset patnáct minut, se rozsvítilo světlo a za hrající melodie se Zdeněk Polák koukal střídavě všem divákům do očí a s hřejivým odzbrojujícím úsměvem na tváři a spacím pytlem v rukou velmi pomalu couval do druhého sektoru. Akce trvala poměrně dlouho, ničím nerušená, v kontrastu s polyakčností první části byla o to intenzivnější. Mezi divákem a hercem se skrze dlouhý pohled z očí do očí vytvořilo spojení, které navzdory veškeré divadelní nepravosti působilo upřímně a opravdově.

Třetí zkouškou divákovy výdrže a disciplíny byl důraz na repetitivnost akcí. Koneckonců už „série“ v názvu avizuje posloupné řady událostí, ritualizovanou akci, jež bude navazovat na další a tak dále. Některé scény, složené z několika málo stejných replik a jednoduchých akcí, se tak ve velmi pomalém tempu do zblbnutí opakovaly zas a znovu. Vše se vrstvilo, zanikalo a znovu navracelo. Občas s nepatrnou variací, občas v dokonalé kopii jako chyba v matrixu. Někdo se nudou pasivně roztekl na židli, někdo si chtěl vytrhat vlasy zoufalstvím a někdo hru přijal. Ať už to ale šokovalo, rozčilovalo, nebo bavilo, rozhodně to s divákem hýbalo.

Bulíky na naivní nosy

Zhruba v polovině představení se však stalo něco neočekávaného. Hra byla přerušena kvůli aktualizaci softwaru, nutného k promítání na obrazovky. Jeden z herců se improvizovaným vyprávěním historek snažil diváky při čekání zabavit. „Myslíš, že to hrajou?“ zeptala se mě kamarádka a v její otázce byla obsažena esence depogského představení a ve výsledku jakéhokoli divadelního představení vůbec. D’epog totiž nechal vystoupit to, co je pro medialitu divadla charakteristické. Jiné médium není schopné docílit podobného znejistění a rozporu ve vnímání záměrnosti a nezáměrnosti. Film je totalizován střihem, literatura vytištěným textem, obraz domalováním, fotografie vyfocením. Divadlo se ale (pozor, fráze) děje teď a tady.

„Jen nezáměrnost je s to učinit dílo v očích vnímatelových tak záhadným, jako je záhadný předmět, jehož určení neznáme; jen nezáměrnost svým odporem k významovému sjednocení dovede podráždit vnímatelovu aktivitu; jen nezáměrnost, jež svou neusměrněností otvírá cestu nejrozmanitějším asociacím, může při styku vnímatele s dílem uvést v pohyb celou vnímatelovu životní zkušenost, všechny vědomé i podvědomé tendence vnímatelovy osobnosti,“ píše už v roce 1943 estetik a literární teoretik Jan Mukařovský. Jako by se v duchu řečeného rozhodl D’epog Sérii, Sérii, Sérii, Sérii inscenovat.

Jak jinak také znejistit dnešního diváka, který už „všude byl a všechno zná“ a je podezíravý vůči podobným hrátkám než právě extrémním tematizováním nezáměrnosti, dokud i ten největší divadelní matador nepodlehne iluzi skutečného? Znejistění, zda jde o realitu, nebo fikci, zda jde o plán, náhodu, nebo o to, kdo vydrží a kdo odejde, tak chtě nechtě přimělo diváky přemýšlet o povaze divadla.

Katastrofa à la D’epog

D’epog ohledává a dekonstruuje nejen divadelní iluzi, prostor, situaci, ale každý divadelní princip, který mu přichází pod ruku. Na konci se herci nedostavili ani na děkovačku a představení skončilo, až když všichni diváci opustili divadlo. Ve scénografickém sektoru A zůstala stát pouze Magdalena Straková držící uříznuté větve stromu. 

Kdy jindy tak přijít s pelmelem volných asociací, nesmyslů, bizarností a miliony témat než právě dnes. Sami nevíme, jestli si nejdřív pustit zprávy, abychom se orientovali v politické situaci, či raději dělat něco pro životní prostředí, stát se vegany, abychom nepřehlíželi kruté zacházení se zvířaty, nebo se věnovat kariéře, vzdělání, rodině, partnerům, kamarádům, zálibám… Vlastně je kupodivu, že bylo tak složité všechny depogské impulzy uvnímat, když s multitaskingem máme praxi každý den.

A tak závěrečnou videosmyčku s přírodními katastrofami, která za odchodu herců pryč z jeviště huláká z plazmovek na scéně, můžeme interpretovat například jako imperativ týkající se naší ekologické situace. Přesnější by však podle mě bylo nahlížet ji jakožto nestravitelnou bezohlednou bouři, která se vehnala na jeviště Alfreda ve dvoře v podobě hurikánu D’epog a zanechala po sobě emoční a myšlenkovou spoušť. 

Série, Série, Série, Série. Režie: Lucie Repašská, dramaturgie: Matyáš Dlab, scéna: Matěj Sýkora, video: Martin Blažíček, hudba: Matúš Kobolka, světelný design: Vladimír Burian. Premiéra 23. října 2019.