Co bude, až budeme dospělí?
30. března 2020
Novela Dokud jsme mladí Michaely Kalivodové slibuje v anotaci hravou výpověď o útrapách mladého člověka. Po prvních stránkách se zdá, že zde čtenář najde protivně známou nejistotu z uplatnění po vysoké škole, věčné hledání opravdové lásky nebo naději v přicházející dospělost. Stostránková kniha je přehlcená a člověk v polovině zapomíná, proč ji otevřel a co chce autorka roztříštěnými příběhy sdělit.
Majda studuje dějiny evropské kultury, pracuje v prodejně cédéček a mezitím sleduje umělecký progres úspěšnější Lindy, která se na rozdíl od ní dostala na vysněné UMPRUM. Nadto se musí tvářit, že jí přeje dokonalý vztah, i když její vlastní milostné vyhlídky vypadají beznadějně. Lindu zas po celou dobu trápí nerozhodnost, jestli zůstat zajištěná s dokonalým přítelem, nebo se vrhnout do vztahu s milovaným Ondřejem. Jejich příběhy se nijak neliší od průměrné pražské vysokoškolačky-intelektuálky; nikdy ovšem nejsou šťastné současně a každá má v sobě bolavé místo, které si táhne z dětství. Výjevy ze současnosti jsou tedy prokládány zatím neukotvenými příjemnými nebo smutnými retrospektivními obrazy z minulosti obou dívek. Jenže neukotvenosti, která čtenáři poskytuje prostor pro vlastní fantazii, se autorka nedrží dlouho – kromě přimotání spousty zbytečných vedlejších postav, v nichž se člověk nezorientuje ani při pozorném čtení, je Kalivodová čím dál doslovnější. S enormně rostoucím počtem postav a jejich vztahů není složité ztratit přehled, nemluvě o všech milostných avantýrách kamarádčina otce nebo křivdách z dětství, kterým přihlíželi všichni sourozenci i bratranci, jejichž jména ale v knize zazní jen jednou.
V útržkovitém textu se střídají scény z minulosti a všedního života současného dvacátníka, který své místo na světě teprve hledá. Samozřejmě za doprovodu otravných rodičů a prarodičů, již mají na život zkušenostmi podepřený názor. Babička donekonečna sleduje Menšíkovské estrády nebo Donutilovy Bakaláře a děda se snaží vyzrát nad přísnou dietou. K nim se vnouče utíká spokojeně cpát štrúdlem: to pamětníky spojuje a hřeje u srdce. Doplňují to ale i časté rozvody, zlomená srdce nebo frustrovaní rodiče, kteří na výchovu dítěte zůstávají sami. Tyto výjevy zasazené v nejasném čase a návaznosti patří k nejlepším částem knihy a nejblíž k nim bude mít patrně mladší část mileniálů. Největší výpovědní sílu mají právě chvíle, kdy Kalivodová nechává postavy kolem příjemných i závažných věcí našlapovat po špičkách. Ať už kolem vzpomínek na prarodiče, nebo „blbýho období“ plného alkoholu a deprese.
Stereotypně o stereotypech
Jenže onoho opatrného plutí kolem nevyřčených problémů a ne zcela jasných situací se autorka postupně vzdává a pouští se do zbytečných líčení rodinných historií nebo povrchních úvah obou hrdinek. Lindin minihysterický záchvat v obchodním centru vzniká bez jakéhokoliv dřívějšího vývoje a najednou přichází halabala důvěra v Piráty, veganství, palmový olej… A spíš než k pochopitelnému myšlenkovému vývoji postavy dochází k nekonečnému výčtu věcí, kterým musí lidé čelit. Jako by se do knihy na různých místech jen přidávaly populární myšlenky, aby se k ní mohlo vztáhnout co největší množství mladých lidí: jenže právě tento výčet a forma, kterou se ke čtenáři záchvat dostává, je příliš násilná. Možná má tenhle „výlev“ co nejvěrněji ilustrovat každodenní realitu a nekonečné seznamy věcí, proti nimž se snaží mladý člověk bojovat, ale v kontextu knihy působí hysterický kolaps jediné postavy, jež na chvilku vylezla z ustavičného rozebírání svého milostného trojúhelníku, celkem nesmyslně.
V touze dodat knize punc společenské odpovědnosti se autorka nechává unést a zbytečně několik stránek líčí Majdy dědu, který je plný předsudků, když se má poprvé setkat s romskou rodinou synovy nastávající. Ačkoliv překypuje ukázkovými rasistickými názory, které nemá oč opřít, vrací se domů ještě naštvanější. Proč musí čtenář přetrpět ukázkově stereotypní úvahy o Romech zlodějích, bordelářích a milovnících nevkusných zlatých řetězů? Snaha o vykreslení prototypního rasisty zavání klišé, postava navždy mizí a čtenář marně hledá důvod, proč se vůbec objevila.
Nadějné vyhlídky
Sklouznutí ke klišé se text nevyhýbá ani po stránce jazykové. Člověku se kroutí prsty nad občasnými jazykovými hříčkami, třeba když chce Majda na táboře s dětmi tvořit a Péťa „se do Majdy zas nořit“. K tomu je kniha plná příliš násilného používání sprostých slov, která z textu trčí: i když postavy přemýšlí nebo mluví k druhým opatrně, ve svých myšlenkách se nebojí doběhnout k nejhorším slovním spojením („Ať jde se svojí zpíčenou matkou třeba do píči!“). Nakonec postava působí spíš schizofrenním dojmem než jako emocionálně rozrušená. Knize nepomáhají ani překlepy a nesmyslné používání rádoby moderních a podivně přeložených výrazů jako třeba over-přemýšlení. I když jde o dílo rozsahově velmi stručné, zdá se, jako by se autorka i editorka knihy rychle vysílily a chtěly ji už jen „dodělat“.
Vysvobozením má nejspíš být šťastný konec obou hlavních hrdinek; jenže místo toho, aby nám přinesl klid, vyvolává v nás spíš otázku, jestli mělo smysl knihu číst a proč bylo nutné načrtávat nekonečné množství nešťastných vztahů, rozvedených rodin nebo stereotypně uvažujících postav… Že bychom přes všechnu tu bolest v rychlém a těžkém světě nakonec všichni našli šťastné a láskou naplněné manželství? Po letmo zmíněných tématech od vegetariánství přes rasistické předsudky až po strach mladých dospělých je tohle prostě příliš málo. Nakonec nám ani samotný název knihy nepomůže. Dokud jsme mladí, motáme se nejistotou, řešíme komplexy z rozpadlých rodin a podivných vztahů? A až nebudeme, co s námi tedy bude?
KALIVODOVÁ, Michaela: Dokud jsme mladí. Praha: Nakladatelství Petr Štengl, 2019. 108 s.
