Neměnný život nás, Maloměšťáků

21. ŘÍJNA 2019

IMG_4579.JPG

Domem na scéně Studia Hrdinů nepříjemně profukuje. Jen opatrně se nám odhaluje prostor obývacího pokoje, ve kterém je tma a dvě sedící dívky. Příchod bratra jedné z nich narušuje zdání bezpečného prostoru pro holčičí povídání. Jeho vstupem na scénu vzniká místo pro filosofování mladých mužů, kterým bude inscenace Maloměšťáků brněnského HaDivadla naplněná až k prasknutí.

Režisér Ivan Buraj zinscenoval s brněnským souborem hru Maxima Gorkého, drama o modelových postavách ruské předrevoluční společnosti. Výprava Lenky Jabůrkové vytváří atmosféru jiného století a zároveň působí jako muzeum jedné maloměšťácké rodiny: jsou tu nesmyslně velké hodiny, které zmiňovaný bratr Petr  (Jiří Miroslav Valůšek) nesnáší, klavír, na který za celou inscenaci nikdo pořádně nezahraje, a spousta lapačů prachu, které tu jsou nejspíš jen proto, aby měla hospodyně Polja (Magdalena Straková) co uklízet. Nechybí samozřejmě čajový servis přímo u okna se záclonkou, za kterou se rodina Bezsemenových do světa venku příliš nedívá.

Nebýt realistické scény začátku minulého století, asi bychom dobový posun tolik nevnímali. Ano, je cítit změna společenského uspořádání, oné revoluce, s ní související konec maloměšťáckého klidu a čas nadšených pracujících, ale lidé jsou dnes stejní. Hlavně často neschopní svůj život změnit, protože čekají na zásah zvenčí, než aby sami něco udělali, versus skupina kolem Jeleny, která chce žít a změnit svět k lepšímu. A k tomu jde o věčný příběh neporozumění mezi generacemi. Odvěké odmítání zkušenějších mladými, kteří sice nevědí, jaký život chtějí vést, ale vědí, že bude rozhodně jiný než život jejich rodičů. Ten je jim až příliš těsný.

Vasil Vasiljevič Bezsemenovov (Cyril Drozda) je ctihodným občanem, členem městské rady, vlastníkem domů, antisemitou…  a také otcem Taťány (Táňa Malíková) a Petra: ona snahu o opravdový život už vzdala a on zatím o všem pořád jen mluví a pochybuje. Jejich unylé dny pravidelně zpestřuje cholerickými záchvaty Vasil Vasiljevič, s jehož ztvárněním mám asi největší problém. Jeho první záchvat u rodinné večeře není děsivý, s pravidelným mlácením příborem o stůl spíš působí (nezáměrně?) směšně. Diváci se dobře baví, zatímco matka je postupně paralyzována strachem. Odkud má ten strach přicházet? Taťána s Petrem si z otcova výstupu příliš mnoho nedělají, z málo uvěřitelných záchvatů vzteku i váhavého pohybu Cyrila Drozdy na jevišti se člověk prostě naladí spíš na tu komickou strunu. Původ matčina strachu je tak těžké v ději vystopovat. Vasil Vasiljevič jen v podstatě dál peskuje své děti a odmítá fakt, že svět se mění a mladí se chtějí zařídit jinak. Nakonec se ale Taťána s Petrem od svých rodičů příliš neliší. Jsou stejně tak maloměšťáky rozloženými na pohodlných divanech a dál ignorují venkovní svět kolem, i kdyby všechny lesy kolem hořely.

Výsledkem Burajovy režie je intelektuálně celkem náročný kousek zavalený proudem nekonečných slov, která „ani nevíme, co znamenají“. Celý text je zjevně nacpaný až k prasknutí metaforami i moudry, a všechny stojí za to, ale pro jasné sdělení jedné inscenace je jich přece jen příliš. Příběh lidí, kteří se na scéně objeví, je vlastně velmi tísnivý, ale pod haldou slov to tak příliš nepůsobí, je brzy bezvýrazný. Z Vasila Vasiljeviče se postupně stává jen jakási prskající figurka, je naštvaný, že se svět neřídí podle něj. Matka je z neznámého důvodu čím dál šílenější strachy, Petr věří, že dostuduje a vezme si Jelenu, jeho sestra Taťána je vzteklá, že si ji nevezme Nil, adoptivní syn Bezsemenových. Ten je také jedinou živou postavou okolo povalujících se individuí, která jen mudrují, aby nemusela čelit reálnému životu. Nilovi je to jedno, chce pracovat, vzít si Polju, dělat správné věci. A jediný skutečně něco činí.

Nil je i přes sklony k agresivitě nejsympatičtější postavou hry. 

Nil je i přes sklony k agresivitě nejsympatičtější postavou hry. 

V Maloměšťácích mi chybí rytmus, nuda na jevišti je úmorná, neudržím pozornost a často mi ucházejí motivace postav pro to, co dělají. Rozvleklost inscenace zamezuje možnost vztekat se nad zatuchlými životy obyvatelů toho děsného domu. Částečnou úlevu způsobí konec s prostřihy do prázdné scény i finální opuštění postav Gorkého dramatu, kdy na jevišti zůstanou demaskovaní herci. A třeba bude divákovi znít v uších Nilova replika, která v podstatě popisuje dvě hodiny viděného: „Ale copak vy žijete? Z nějakých neznámých důvodů se kolem života jen motáte!“

Dnes od nás svět nepotřebuje změnu společenských pořádků, my sami potřebujeme zachránit planetu, abychom měli kde „žít“ naše nehybné životy. Pohled na Maloměšťáky nepřináší zrovna úlevu: lidstvo je z velké většiny, stejně jako před sto lety, zahleděné do svých smyšlených problémů a radši zůstává doma za bezpečnou záclonkou.

HaDivadlo v rámci výměnných hostovaček se Studiem Hrdinů přiveze ještě Prezidentky a Woyzecka (o kterém jsem referovala tu). Alespoň Woyzeck by neměl ujít vaší pozornosti.

Maloměšťáci. Režie: Ivan Buraj, dramaturgie: Matěj Nytra, překlad: Bohumil Mathesius, scéna: Lenka Jabůrková, kostýmy: Kateřina Marai. Premiéra 13. prosince 2018.

Fotografie: HaDivadlo

Previous
Previous

Hudba strojů aneb Od Slévárny po Krtečka

Next
Next

Requiem za básníky