Requiem za básníky

17. ŘÍJNA 2019

Zdroj: Unsplash

Upozornění: Knihy, které se tu objeví, jsou srdeční záležitostí, o jejich kvalitě je zbytečné polemizovat. Verše jsou účelově vytrhávány z kontextu básní.

Sedí přede mnou a v očích se jí začíná vyjevovat ten nevěřícný pohled, pochybuje. Netrpělivé čeká, až konečně skončím s tím opěvováním, možná dokonce slyším prsty bubnující o stůl. Snaha o shovívavý úsměv; podle ní zřejmě nejsem zcela při smyslech. Využívá mojí pauzy na nádech a skáče mi do řeči. „Víš, já poezii nerozumím, nikdy jsem ji nečetla, je na mě moc složitá.“

Pod spojením „moc složitá“ mladý člověk většinou míní volný verš, který ho k smrti děsí. Nebo naopak vzpomíná na otřesné hodiny ve středoškolských škamnech, kdy rozebíral Máchův Máj nebo Dykovu Milou sedmi loupežníků, samozřejmě podle předepsaných bodů. Až příliš často je mi z toho do pláče, lovím v hlavě, co tak člověku donést z vlastní knihovny, a říkám mu: „určitě ne, uvidíš, všechno je jinak.“ Nevěří mi, ale já mám trik: dáš-li knížku darem, dotyčný ji nevyhodí. A tak lidi pravidelně vábím ke čtení poezie.

Proč piju?
Abych mohl psát poezii.

Navíc pokud někoho baví The Doors, nemůže mu být tolik vzdálená poezie Jima Morrisona v textech ztracených v Divočině. Svět chlastu a rock & rollu, špinavý Ameriky, jeden dlouhej trip lidí, kteří donekonečna hledají smysl svý existence a pořád jsou stejně nešťastní.

Volání do tmy

Poezie většinou není veselé čtení, které uleví vaší prací zmožené hlavě. Jenže veselý přece není ani Harry Potter. A taky jste ho přečetli. Navíc za okny končí babí léto a přichází hrozně dlouhé, úmorné období podzimu a zimy, kdy nic nekvete a člověk usilovně dumá nad tím, jaké má to vstávání do tmy vlastně význam. Ideální podnebí pro poezii.

Za to, že se i vášniví čtenáři vyhýbají poezii, viním školní systém i neodvážné učitele, kteří nebyli jako ta moje. Ona nám přinášela Georga Trakla, i když kluci v zadních řadách umírali už při představě, že by se do hodiny zapojili třeba jen čtením. Učitelé češtiny – potažmo literatury – stojí zpravidla na začátku našeho vztahu s poezií. A pokud zrovna není člověk schovaný mezi hlavami mladých budoucích badatelů a akademiků na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, není zas tak cool číst poezii. A tak se převážně ocitá u lidí, kteří hltají prózu, ale poezii radši nechávají stranou. Na okraji. To si země tolika básníků fakt nezaslouží.

píšu jen přibližně
a ani to už skoro ne
jen zkouším stále žít
dokola a znova,
spim v parcích
na parky jsem machr na psaní ne

Což bych rozporovala. A ač je pro mě Jáchym Topol tolik náročný v udržení pozornosti u prózy, jinak je to v případě jeho básnických sbírek. Jsou částečně zpovídáním sebe sama, a částečně spíš neustálou chutí jít se napít, než řešit intelektuální důležitosti. S pocitem, které  Topolovy řádky vyvolávají, je možné se ztotožnit, zejména pokud se čtou v prostředí rušné hospody, kde nechybí pravidelné zásobování – básně vyvolávají určitý duševní neklid, a z toho má člověk akorát tak žízeň. Děsivý spřežení se skládá z textů z let 1980–1984, jde o básně z trojice samizdatových, tiskem nikdy nevydaných sbírek. Pro nemilovníky volného verše se to občas i rýmuje.

Tramvaj byla zadýchaná méně než jindy
lidé se snažili změnit směr
ale nepohnuli se ani o píď.
Na pár z nich se usmál,
ale nebylo to nic platné.
Byly to kundy, stejně jako on.

A pak je tu bořič mýtů a skvělé první rande s poezií pro kohokoliv. Sbírka Lukáše Palána Píča Hovna Hitler Praha zaujme vulgárním názvem, provokuje. Kdo ji ale otevře, zjistí, že v knize o sprostá slova nejde, nýbrž je plná hříček a ironického pohledu na situace nevýrazných, obyčejných lidí, kteří jsou tak nějak na okraji naší každodenní pozornosti.

Ostravský básník Petr Hruška už má na svém kontě devět sbírek. / Zdroj: Host

Celé odpoledne se potkáváme
v členitém domě
v barevných světlech zavařenin
Z trávy přiběhne dítě
drobounce
tiše kramaří v naší jistotě

Zato mezi sbírkami Petra Hrušky kramařit nemusíte. Všechny jsou dobré. Jsou aktuální i roky po jejich vydání a člověk se neubrání pocitu, že vstupuje do Hruškova výsostně osobního prostoru. Ten je ve všech sbírkách, v Nevlastní (2017), Nikde není řečeno (2018), Auta vjíždějí do lodí (2007) nebo Darmatech (2012), která čerpají svou sílu z panelákových chodeb a nemožnosti lidské komunikace; ve všech se opakuje motiv nedorozumění. „Podobně jako modlitba je o volání někam a někomu, ale výsledek je nejistý. Vůbec nemusí nastat. Poezie je pokus zavolat do tmy, způsob, jak zkusit, zda se vám na druhém konci ozve někdo, nebo vy sami, nebo nic,“ říkal Hruška, když na předloňských Colours of Ostrava představoval sbírku Nevlastní. Mimo jiné připomínal, že prohlašovat se básníkem v Ostravě 70. let nebyl žádný med…

Bary jsou teď k ničemu.
Po tom, co jsem odmítl obsloužit sám sebe
ve svý vlastní hlavě, co mi může
říct barman?
Definice nápoje se mění
když upevňujete své hnízdo
v dešti.

Poezie se ale odedávna a ze své podstaty neschovává do knížek, aby se četla minimem lidí v tichosti v rohu. Jako dokazuje dvacet sanfranciských básnířek a básníků působících v 80. a 90. letech minulého století, jejichž básně tvořené pro veřejná čtení daly vzniknout Café Babar. Časté čtení poezie samozřejmě funguje i dnes. Ať už ty pravidelné v pražském Café Fra, brněnském Na skleněné louce, ostravském absintovém klubu Les, nebo při příležitosti Magnesie Litery. Vždy mě fascinovalo, kolik lidí se přijde podívat na živého básníka. Jestli existuje. Jak mluví. Jestlipak je z masa a kostí? Má nějaké kouzlo? Uvěříme mu jeho básně?

Poetické sbírky se mohou často chlubit i pěkným grafickým řešením a neodrazujícím počtem stran. / Zdroj: Host

„Okrajový“ stav poezie, totiž její bytování na periferii čtenářského zájmu, jež je jistě možno nahlédnout i jako doklad její pomyslné „elitnosti“ či náročnosti, který dnes tomuto uměleckému druhu lze stěží odpárat, je u nás modifikován činorodostí české básnické obce. (...) Zdá se, že ochota smířit se s omezeným publikem, početně neúměrným bujivé produkci básnických sbírek, nakonec převažuje nad očividnými snahami přistrčit poezii různými prostředky, zejména kombinováním s atraktivnějšími či domněle lépe přijímanými uměleckými druhy, do zorného pole všeobecného čtenářstva či kulturymilovného publika vůbec. Ono 1 % „konzumentů poezie“ v české populaci prostě stačí.“

Tolik zmiňuje v úvaze k současné poezii Olga Stehlíková. Vůbec nechápu, proč by mělo básníkům (ostatně i nakladatelům) to 1 % stačit. Uniká mi význam, proč poezii zavírat mezi stále tytéž čtenáře, proč se spokojit s tím, že jsou dostatečně inteligentní a čtení schopní, tedy že učtou poměrně velké množství poezie. Možná pokud by tu existovala snaha dostat poezii trochu dál než za dveře pravidelných čtení ve Fra, z reakcí nových čtenářů by vzešlo něco smysluplného, nebyli by odkázáni jen k masovému sledování instapoezie postrádající hloubku a jakýkoliv cit pro jazyk. Možná by procento konzumentů poezie bylo vyšší, kdyby oni konzumenti věděli, kolik potravy mají k dispozici, už jen v tom českém rybníčku.

Osvícená cesta

Poezie dnes nutně souvisí i s popularitou slamu. Ale i slameři sami postupně začínají zvěčňovat svá díla na papír, i když je to z principu tohoto žánru nesmyslné, protože kouzlo slamu spočívá i v jeho soutěživém charakteru – neopakovatelném tady a teď, tedy často i v improvizaci v samotném textu. Například sbírka Anatola Svahilce Přece se to nevyhodí nese trefný název i pro knihy ostatních slamerů.

Slamer si stoupne kousek před nás a s vervou spustí. Básník se nadechne a rád publiku zarecituje ze svých sbírek. Nadšeně spustí i učitel, pokud ho vybrané texty baví. A pokud všechno selhává, musíte nadšeně spustit vy a lidem ukázat tu světlem osvícenou cestu.

A zase odjet Vrátit další město
špinavé mlze svítání Mírnému nakrčení
prostěradla kolem živé rány
dalšího nedobytého těla

Na cesty je pak vhodné Město je náš les Petra Krále. Místa, která možná známe, jen prostě hozené na papír a prodchnuté zkušeností, kterou teprve hledáme.

Pochopí někdy ti, kdo berou
dnes naše listy v potaz,
jak zůstával tou zpronevěrou
sám sobě věrný každý z nás?

Pokud někoho chytnou za srdce sbírky Rupi Kaur, jsem přesvědčená, že je to pouze z neznalosti (nebo chvilkovým marketingovým omámením). Ne nepodobné tématy, ale mnohem hodnotnější básně najdeme v Týdnech zmiňované Olgy Stehlíkové, ve sbírce Který vítr mám proklínat? Mariny Cvetajevové a nakonec nejsyrověji u debutu Alžběty Michalové Zřetelně nevyprávíš. Je v nich krutý příběh milenců, zúčtování s matkou i otcem, výkřik nad vlastním dětstvím, křehké dítě uprostřed toho všeho.

Zamyslete se nad tím, až budete mít nějakého nejistého tvorečka před sebou. Až zase uvidíte tu pochybnost, nevěřícnost, nelibost při slově poezie, to pokrčení nosu nebo záblesk myšlenky not so cool. Zhodnoťte ho a pak mu vnuťte něco darem. Nutnost přečtení dané věci můžete podmiňovat citovým nátlakem. A v nejhorším můžete najít společnou řeč u výběrů Nejlepších českých básní.