BuranTeatr zkoumá podoby Self nejen perspektivou muže na vozíku

13. dubna 2021

Autorská inscenace Self režisérky Alexandry Bolfové a dramaturga Martina Hodoně z brněnského BuranTeatru pracuje s postupy dokumentárního divadla a zároveň se inspiruje poetikou britské dramatičky Sarah Kane. Předání svědectví o životě plném nenaplněných tužeb je však ztíženo překombinovanou strukturou vyprávění. 

Název hlavního inspiračního textu pro tuto inscenaci, coolness dramatu Crave Sarah Kane (v českém překladu Dychtivost ztrácí významový rozměr žadonění a žebrání), je stejně víceznačný jako slovo self (jáství, osobnost, ego). Oba tituly ale odkazují na potřeby a touhy. V rozčílených a zoufalých postavách jsou čitelné odkazy na coolness dramata, která ukazují krutost světa bez příkras a otevřeně řeší společenská tabu. Na minimalistické scéně s čalouněnými sedačkami, ledničkou, čajovou soupravou a bodovým reflektorem vznikají variace neurčitého časoprostoru v bytech i na úřadě, v nichž se pohybují herci Dana Jaceková, Mark Kristián Hoffmann a Daniel Ignác Rampáček. Vyprávějí vlastní i cizí zkušenosti, odhalují svou slabost a sobeckost, mluví o strachu, frustracích a pohrdání druhými, což je šokující zejména proto, že obyčejně nemáme odvahu podobné pocity vyslovit nahlas. Z konfliktů mezi postavami vyvstávají obranné mechanismy jako rezignace, popření nebo regrese odkrývající temné stránky charakteru. Prohlubující se beznaděj z nesplněných snů, ponížení, deziluze, ať už ze své profese, nebo třeba nenaplněné lásky, vede jen k nepochopení a dalším rozepřím.

Hlavním prostředkem reflexe vzájemné závislosti ve vztazích je perspektiva Daniela Rampáčka, muže na vozíku. Znevýhodnění se totiž netýká pouze herce či postav, které ztvárňuje, ale i jeho bezprostředního okolí. Ke vzájemné toleranci a respektu všichni tři docházejí jen skrz mnoho ústupků, přehnaný soucit nepomáhá, výčitky ubližují. Pečující se upíná na opečovávaného, snaží se ho chránit i v situacích, kdy to není třeba. Ten někdy vyžaduje soustavnou pozornost, i když si zvládne pomoci sám, protože je na neustále poskytovanou oporu zvyklý. S nastalou situací souvisí i zařizování na úřadech. Podat formuláře, na kterých je závislé získání účelné podpory pro člena rodiny, a dostat na ně správné razítko se mění v téměř sisyfovský úkol. Tvůrčí tým se nebojí upozorňovat na složité aspekty sociální péče v souvislosti se sebepojetím hendikepovaného nebo sexuální asistencí.

Čtěte také: Markéta Stránská: Co mám dělat, mi říká moje tělo

Když v úvodu inscenace Rampáček uvažuje nad nedorozuměními, s nimiž se v reálném životě jako vozíčkář setkává ze strany intaktní populace, zdá se, že se bude jednat převážně o dokumentární reflexi jeho života. Záhy se ale struktura vyprávění rozvolní, herci se objevují v rolích sebe sama (herců na jevišti, herce na vozíku), jindy tvoří samostatné postavy: přátel, asistentů, sourozenců, rodičů… S mozaikovitou strukturou vyprávění, kdy se situace rychle proměňují a jejich společným prvkem je jen chvilkové rozmístění osob a objektů v prostoru, se objevuje problém málo konkretizovaných postav. Není jasné, kdo je mluvčí ve chvílích, kdy jsou Jaceková s Hoffmanem v roli manželů, a přitom se oslovují svými civilními jmény. Prolínání identit v průběhu celé inscenace ztěžuje orientaci v porozumění, co se komu skutečně stalo. Potýkali se herci s problémy a teď o tom referují, nebo jde o stejnojmenné postavy, které se v situaci nachází pouze na jevišti? To, co vypadá jako prožité, může být smyšlené a naopak, k interpretaci nenacházím klíč. Snad by vysvětlením mohlo být, že se v životních krizích může ocitnout kdokoliv, ale k úplnému pochopení takový výklad nestačí.

Self vzbuzuje silné emoce, přesto se nedomnívám, že právě to je primárním cílem. Podle mého jde o pobídku k empatii, chápání hendikepů i rozdílných komunikačních kódů, kterými popisujeme své cítění a prožívání. Inscenace ale kvůli neurčeným postavám a rozmazání hranic mezi realitou a fikcí působí matoucím dojmem. Sledovat jednotlivé příběhové linky, sdělované skrz odlišné perspektivy a  metaforické rámce, je mnohem náročnější, než se jen nechat zasáhnout celkovým vyzněním jednotlivých scén bez jasného vymezení, zda je předávaná zkušenost autentická, či nikoli. Je to škoda, protože právě zapojení herce na vozíku a reflexe jeho hendikepu rezonuje v celé inscenaci nejsilněji. 

Self. Režie: Alexandra Bolfová. Dramaturgie: Martin Hodoň. Scéna: Karolína Srpková. Kostýmy: Eliška Drastíková. Hudba: Pjoni. Premiéra: 29. 3. 2021.

Autor fotografií: Áša Sárová