Etnicky a genderově rozmanitá vyprávění přepisují dávno zažité stereotypy
15. dubna 2021
Známé osobnosti skrze populární dokumenty i knižní bestsellery otevírají příběhy z doby, kdy se potýkaly se šikanou, sebepoškozováním nebo závislostmi. Popisují, jak zásadně jim při cestě na vrchol pomohly terapie či nalezení vlastní komunity. Mají ambici těmito autobiografickými díly pomoci ostatním a často využívají své početné základny fanoušků k oživování společenských témat, která povolaní političtí zástupci přehlížejí nebo o nich mluvit zkrátka nechtějí.
„To všechno vám vyprávím proto, že můj příběh má hodnotu. Věřím, že v rozmanitosti tkví naše síla a že odlišnost nás může učit. Potřebovala jsem, aby někdo naslouchal mému příběhu. Chci, abyste se o něj starali a pomohli mi ho nést,“ říká australská komička Hannah Gadsby závěrem své hojně diskutované show Nanette, kterou vytvořila v roce 2017. O rok později se stala díky Netflixu absolutním fenoménem, který někteří titulovali jakožto přelomový moment v dějinách žánru stand-up.
Gadsbyina show sice sarkasticky komentuje často zesměšňovaná společenská témata, jako je zastaralost patriarchátu či homofobie, ale jejím primárním cílem není jen pobavení názorově spřáteleného, liberálního publika. Tne do živého a zkušenostmi, které se nutně neliší od zkušeností jejích vrstevníků, nabourává názorovou bublinu i jinak smýšlejících lidí. Nanette byla ostatně kritizována za to, že se v ní autorka dostatečně nedrží komediálních postupů. Ona však od začátku staví svou show na premise (jakkoli nedodržené), že musí svět stand-upu opustit: líčení částí života, kdy zažila sexuální obtěžování, fyzické násilí nebo znásilnění, totiž provází značná dávka hněvu a frustrace. Ani vztek však nemá být podle Gadsby poselstvím stand-up show.
Normal, honey? Who is she, anyway?
Silou, která vše propojuje, nejsou jen Gadsbyin talent perfektně strukturovat vyprávění a více než desetiletá zkušenost v oboru. V Nanette dává všanc prožitky, jež jsou plné bolesti, ale i následného uvědomění si vlastní hodnoty. „Nevím, co bych dala za to, abych příběh, jako je ten můj, slyšela, když jsem byla malá,“ říká. Před touto zlomovou show prý stavěla svůj humor na shazování sebe sama a zlehčování zážitků coby lesby z konzervativního prostředí, které byl navíc v dospělém věku diagnostikován autismus. Často nezapadala ani v rámci LGBTQ+ komunity, „která se tak často definuje skrz party život“.
V Nanette Gadsby kritizuje přílišnou orientaci celebrit i stand-up komiků na vlastní pověst, místo aby možný dopad svých výstupů brali jakožto zodpovědnost. Čím dál více známých osobností si uvědomuje to samé, a tak například využívají své hojně sledované sociální sítě ke sdílení zkušeností, čímž otevírají stále tabuizované nebo přehlížené genderové a rasové problémy. Případy, jako je ten nedávno zavražděné Sarah Everard, nám přitom připomínají, že děsivých příběhů žen a společenských menšin jsme stále neslyšeli tolik, aby nás to přimělo začít radikálně proměňovat systém, ve kterém žijeme.
You are more than enough
Srovnatelně silnými a otevřenými jsou také nedávné autobiografie dvou mediálně známých osobností, které se staly i bestsellery amerických New York Times. Autoři jejich publikováním uzavírají sebedestruktivní či nejistou kapitolu dosavadního života, a protože došli k přelomovému bodu a značné popularitě, chtějí nabyté know-how předat dál. Starším z děl je Over the Top „amerického zlatíčka“ Jonathana van Nesse, známého zejména díky netflixové sérii Queer Eye. O rok později, v roce 2020, se hitem non-fiction literatury stala autobiografie novinářky Elaine Welteroth More than Enough: Claiming Space for Who You Are. Obě knihy popisují cestu na vrchol, zkomplikovanou na první pohled rozpoznatelnými odlišnostmi jejich protagonistů: Jonathan tu svou formuluje jako „oh so obviously gay“, u Elaine jde o barvu kůže, se kterou módní branže na začátku její novinářské kariéry v desátých letech stále příliš nepočítala.
Čtěte také: Autobiografické komiksy prolamují ticho v české společnosti
Po prezidentském období Donalda Trumpa a jeho loňské těsné prohře s Joem Bidenem si i divák vzdálený americkému dění uvědomuje, že se tamní společnost štěpí nejen v otázkách rasismu, ale i ve vztahu k ženám, LGBTQ+ komunitě a dalším minoritám. Pokud navíc někdo spadá do vícero diskriminovaných skupin (Afroameričanka, afroamerický gay), čelí ještě pravděpodobnějšímu útlaku ze strany bezpečnostních složek. Systémová změna je neodmyslitelná – a toto téma se do vědomí statisíců čtenářů může dostat právě skrz osobní příběhy lidí, kteří mají silnou základnu fanoušků a kteří za ni, stejně jako Gadsby, cítí zodpovědnost.
Welterothin životopis poskytl v atmosféře loňských protestů Black Lives Matter (ale i nyní, kdy se xenofobní vlna obrací proti Asiatům) čtenáři komplexní pohled na rasismus, který není pouze realitou života ve Spojených státech – je produktem mainstreamové kultury, jíž každý čelí od útlého věku. Etnicky rozmanitá vyprávění nebo zkušenost queer lidí tak mohou pomoci přepsat dávno zažité stereotypy. Welteroth v knize tematizuje realitu dospívání coby dcery Afroameričanky a bělocha, vztah k vlastní kráse i komunitě, kterou jako dítě obtížně hledala v „bílém“ sousedství. Vyrůstala obklopená časopisy chrlícími ideál krásy s blonďatými rovnými vlasy a na tento zakořeněný stereotyp narážela i v módní žurnalistické praxi. V roce 2016 se stala šéfredaktorkou Teen Vogue coby druhá Afroameričanka a rovněž druhá nejmladší osoba v historii nakladatelství Condé Nast, pod které Vogue spadá. V rámci svého působení zařadila do obsahu magazínu i politická témata a zasadila se o rovnocennější etnické zastoupení. Welteroth v knize More than Enough čtenáře (zejména ženy, a zejména afroamerického původu) neustále vybízí k tomu, aby se nebáli jít za svým – a její příběh slouží jako příklad, který může zpestřit často homogenní vnímání světa s nedosažitelným ideálem krásy v jeho čele. Rasismu a postavení žen ve Spojených státech se navíc dlouhodobě věnuje nejen na sociálních sítích, ale i coby moderátorka pořadu The Talk americké CBS.
I Jonathan van Ness líčí ve své velmi upřímné autobiografii cestu postupného uvědomění si vlastní hodnoty. Její nacházení nutně souvisí s poznáním lidí s podobnými zkušenostmi, postupným nalézáním síly v sexuální orientaci a komunitě a zároveň dlouholetou terapií.
Ness v knize popisuje bolestný příběh šikanovaného a nepochopeného gaye, který nekonvenuje stereotypům a zvyklostem (na americké poměry) malého města. Než se naučil respektovat sebe sama a uvědomil si nutnost sebepéče, jeho dětství i mládí dlouhá léta provázelo sebepoškozování, které se projevovalo v závislosti na drogách či sexu. Autobiografie se zároveň stala jeho veřejným coming outem, že je HIV pozitivní. Přiznání se stalo snad nejdiskutovanější částí knihy, i když autor zdůrazňuje, že jejím poselstvím nemá být smutný příběh o HIV pozitivním gayi. Uvědomuje si, jak díky svému současnému postavení čerpá z určitých výhod systému a že možnost dostat se k adekvátní lékařské pomoci není běžnou realitou ani v dnešní „vyspělé“ společnosti. Skrz vlastní zkušenost upozorňuje – vědom si více než pětimilionové instagramové fanouškovské základny – na ignorantský systém, který šikanuje minority a jehož nečinnost a minimální osvěta mají na svědomí ztráty lidských životů.
Would you still love me if you knew everything about me?
Autoři všech tří zmíněných příběhů mají ambici opakovaně směrovat pozornost svých followerů a čtenářů k politickému obsahu: ať už jde o rasismus, podporu hnutí Black Lives Matter, LGBTQ+ komunity či přímou výzvu k angažování se ve veřejném prostoru. „Platforma, kterou mám, změnila mé postavení, stejně jako dostupnost zdravotní péče, takže o tom musím mluvit. To, že jsem HIV pozitivní, není můj fucking point. Děti stále trpí; nemám pocit, že jsme došli tak daleko, jak si myslíme,“ pronesl Jonathan po vydání své knihy. Dodal ale, že sociální sítě nepomohou věcem, které sám zažil, předejít. Jemu však evidentně slouží ke vzdělávání svých followerů; stejně jako Welteroth doplňuje mezery nejen amerických občanů minimálně v otázce historie minorit. Srdce fanoušků si každý den získává instastories s ranními tanečky u přípravy kávy, která před poslední prezidentskou volbou neúnavně doprovázela také vysvětlení, proč vůbec k volbám jít. Jeho coming out coby HIV pozitivního člověka spustil lavinu podpory fanoušků, ale i novinářů či sociálních pracovníků, podle kterých má otevření této problematiky populární osobností obrovský význam pro destigmatizaci tématu ve společnosti. Do jisté míry tím totiž supluje neschopný systém, který má stále tendenci tyto věci přehlížet.
Zmíněná i jim podobná díla rozšiřují tematické spektrum, skrze které si vytváříme náš svět. Sdílení vzpomínek i tajemství slavných osobností dává váhu i našim zkušenostem se šikanou, sexuálním obtěžováním, odlišnostmi. Jak říká Gadsby, „ať se vám to líbí, nebo ne, váš příběh je tím mým a můj příběh je tím vaším. Prosím, poslouchejte ostatní a získejte určitou perspektivu“. Poučení, kterých se společnosti skrze audiovizuální a knižní biografie dostává, nejsou v mnoha ohledech specifická jen pro pár vyvolených. Mají potenciál zasáhnout široké spektrum lidí a motivovat je k podílení se na přepisování příliš jednostranné historie.
