Litera za knihu pro děti a mládež: Típni cígo a běž si hrát!
2. dubna 2019
Napsat v dnešní době knihu pro děti tak, aby mohla konkurovat mobilním telefonům, tabletům a dalším technologiím vyvinutým především pro jejich zabavení (a mnohdy degeneraci), je velká výzva. Jak a o čem psát? V letošních nominacích na Magnesii Literu za rok 2018 v kategorii Litera za knihu pro děti a mládež byly nominovány tři pokusy, které na tyto otázky po svém odpovídají. Přestože má tato kategorie poněkud širokou škálu cílových čtenářů (je rozdíl, zda-li píšete pro osmileté dítě, nebo patnáctiletého puberťáka), všichni tři autoři pracují s podobnou věkovou hranicí. Protagonistům všech děl je mezi 11 a 13 lety.
Krisa a Prcek zachraňují ostnáče v jícnu sopky. Ilustrace: Petra Josefína Stibitzová
Fantasy román Báry Dočkalové Tajemství Oblázkové hory (Labyrint & Raketa) z počátku přibližuje současný svět rychle dospívajících puberťáků Krisy a Prcka, kteří se nejvíce ze všeho starají o to, aby se dostali do party dalších budižkničemů, s nimiž by se mohli poflakovat, kouřit a mrhat časem. Šikana, zákeřnost, sprostá slova… To vše vytváří svět románu, který se však brzy překroutí ve svět alternativní, fantaskní. Krisa a Prcek se spolu náhodou (?) dostávají do skoropohádky, kde se o ně zprvu stará babička, nechybí ale ani královna, loupežníci, ostnáči, černý mustang Rony a oblázky, co plní přání. Lehce infantilní obraz světa připomínající českou vesnici nebo pohádkovou krajinu, který tak přímo kontrastuje se světem, ze kterého protagonisté právě přišli, je ale budován tak precizně a citlivě, že čtenáře pohltí.
Příběh není vystavěn nijak návodně, postavy se zbavují svých zlozvyků velmi nenásilně a postupně si spolu vytváří silný přátelský vztah. Očividný je akcent ale i na získávání vztahu k přírodě a zvířatům. Empatie z díla přímo srší. Původní přání dětí dostat se zpět domů se po bezpočtu dobrodružství zahrnujícími i sestup do jícnu sopky mění v to, aby na své zážitky a nově nabyté přátelství (a hodnoty) v reálném světě nezapomněli. No, není to krásné poselství? Snad jen toho smyslu pro humor mohlo být o trochu víc.
Prašina (Paseka) Vojtěcha Matochy se zase může bezpochyby pyšnit napětím. Dobrodružný příběh odehrávající se v Pražské čtvrti, kde nefunguje elektřina ani signál, nechcete po přečtení kapitoly odložit. Kniha má spád, pracuje s mýtem geniálního vynálezce Hanuše Nápravníka, jehož spisy a stroj jsou kdesi uschovány. Konflikt je budován přítomností dvou soupeřících skupin. Děti versus zákeřní dospělí, v jejichž čele stojí Klement Hrouda, který jen hromadí peníze a moc, a je tak ztělesněním byznysmena neštítícího se vůbec ničeho. Napínavý příběh je ke své škodě i plný klišé. Především v přímých promluvách, v předvídatelnosti jednání a ve výsledku i v odhalování pachatele.
V utajené pracovně vynálezce Hanuše Nápravníka. Ilustrace: Karel Osoha
Iritující je ale i nevyrovnanost ústředních postav. Vzpomněl jsem si na Řadu nešťastných příhod Lemonyho Snicketa, kde je vynalézavost Violet vyvážená vědomostmi Klause a silnými řezáky jejich mladší sestry Sunny. Tady je však pouze žárlivý, skoro až hloupý a ukřivděný Tonda, který se mstí, Jirka není s to téměř nic vyřešit sám, zato je tu ale vševidoucí En, která všechno dokáže, vše dopředu ví a vše stihla za Jirkovými (i našimi) zády rozluštit a vyřešit. Autor měl možná jasnou představu zápletky a jejího rozřešení, ale zkrátka jako kdyby nestačil na to, připravit jí dostatečnou půdu pro rozehrání, a tak vložil „očividné“ řešení do Eniných úst: „Já už tou dobou nějakou dobu věděla, jak je to se strojem a Prašinou a že nám tvůj děda kecal.“ „Fakt?“ podivil se Jirka. „Tak proč jsi mi nic neřekla?“ „Nebylo kdy.“
Jenda Vosika střílí gól! Ilustrace: Vojtěch Šeda
Odlišně k tvorbě přistupuje Vendula Borůvková. Svoji knihu 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo (Host) koncipuje jako příběh rozdělený do čtyř částí, z nichž každá je podmíněná místem děje (Most, Praha, Brno, Podkarpatsko). Jak vyplývá z názvu, je děj zasazen do poválečného, nově vznikajícího Československa. Není však zobrazen idealisticky. Na pozadí příběhu fotbalového nadšence Jendy Vosiky, který nechce nic víc než hrát fotbal, je předkládán obraz Mostu, který se potýká s česko-německou sudetskou otázkou. Přes Prahu, Brno a Slovensko se Jenda proti své vůli dostává až na Podkarpatskou Rus, cestou potkává Natašu Gollovou, prezidenta Masaryka i senegalské lidojedy (respektive vojáky za ně přestrojené).
Jendův úhel pohledu střídají i vyprávění vedlejších postav. Ty však knize na vrstevnatosti příliš nepřidávají. Problematizovat nahlížení na skutečnost jedním prizmatem v takové zkratce působí uměle, a tím samoúčelně. Ze stran text obklopují vysvětlivky, které dovysvětlují reálie a okolnosti v příběhu tematizované. Účel knihy je tedy zřejmý. Didaktický rozměr, který kniha nabízí, přiučí leccos i dospělého čtenáře, je chvályhodný a smysluplný. Jako problém však vnímám to, že z knihy snaha poučit a vzdělat čtenáře přímo trčí. Ačkoli uvěřitelný, příběh není nijak strhující a případné napětí je přerušováno návraty k poznámkám, které místy děj až určují, místo aby byly pouze nutným doprovodným komentářem. Východiskem byla pravděpodobně fakta, na které byl posléze našroubován příběh. Je to škoda, poněvadž má kniha díky svému tématu velký potenciál, a navíc autorce jako jediné z nominovaných nutno přiznat smysl pro humor.
Co je všem třem knihám společné, je snaha autorů připomenout dětem, že jsou stále dětmi a že na tom není nic špatného. V dnešní uspěchané době totiž dospívají rychleji a zapomínají si hrát. Každý z autorů tak činí jinak, Dočkalová a Matocha o něco explicitněji vytvořením paralelního světa či fiktivní čtvrti, Borůvková pak ukazuje svět dítěte před sto lety. Ve všech třech jsme tak přítomni v realitě bez mobilních telefonů, v přírodě či městě, nad kterým jsou ještě vidět hvězdy, ve světě neodcizených lidských vztahů, kde to, jak se k sobě chováme, ještě něco znamená. Ve výsledku musím konstatovat, že bych tato tři díla s čistým svědomím (a možná i jistou naléhavostí) doporučil nejen dětskému čtenáři.
