Kdy budou loutky sexy?

22. ČERVENCE 2020

Východočeská Chrudim se už po devětašedesáté na týden proměnila v město loutek a divadla. Jako každý rok se sjely amatérské i profesionální soubory z celé republiky, jako každý rok se konaly dopolední divadelní semináře a z amatérských souborů byly vybrány ty, které budou „reprezentovat“ loutkáře na Jiráskově Hronově. Vše proběhlo i za doznívající koronavirové krize v plném rozsahu – především díky řediteli festivalu Michalu Drtinovi –, a mohlo by se tedy odškrtnout pomyslné políčko splněno. Nabízí se ale otázka, jestli by pořadatelé nemohli mít větší ambice a udělat z Chrudimi víc než jen přehlídku.

V rámci festivalu existuje několik více či méně propojených světů. Jedním z nich jsou profesionály vedené dopolední semináře, jejichž hlavní cíl je experimentovat a objevovat, ale také setkávat se. Letos byli vedoucími seminářů oproti minulým ročníkům, ve kterých se seminaristé setkávali s lektory z Řecka, Maďarska, Jižní Ameriky či Skandinávie, výhradně čeští umělci, například divadelní antropoložka a pedagožka DAMU Jana Pilátová, herec Národního divadla, divadla Minor a Spitfire company Petr Reif, člen uskupení Buchty a loutky Radek Beran či režisér divadla Drak a Minor Jakub Vašíček. Druhý svět tvoří inscenace hlavního programu, letos zredukovaného na jedenáct kusů oproti loňským rekordním jednadvaceti. Zde se každoročně představí ty postoupivší z amatérských loutkářských přehlídek z celé republiky. Nutno dodat, že k velké obměně nedochází. Na jevišti se zpravidla objevují tytéž regionální amatérské soubory a vedle nich snad ještě pravidelněji soubory ze ZUŠ, které jsou vedené stejnými pedagogy. Do třetího světa patří ochutnávka z tvorby profesionálních souborů. Většinou se bohužel kryje s hlavním programem, a tak se někteří účastníci festivalu na tato představení ani nedostanou. Téměř každoročně nechybí v Chrudimi divadlo Drak z Hradce Králové, Buchty a loutky z Prahy, plzeňské divadlo Alfa, liberecké Naivní divadlo a nejnovější tvorba studentů a absolventů KALD DAMU vystupujících pod hlavičkou studia DAMÚZA. 

DISKuSE BEZ DISKUSE

Večerní festivalové diskuse nad představeními mají potenciál protínat, propojovat a konfrontovat svět amatérů a profesionálů, tento potenciál však bohužel zůstává nenaplněn. Na diskusních setkáních, kterých se kromě souboru a poroty většinou účastní jenom dalších zhruba třicet lidí, nevzniká příliš prostoru pro skutečnou výměnu názorů a možnost vzájemné konfrontace. Účastníci diskuse na začátku sice bývají vyzváni k reakci, ale často zaznívají pouze výroky typu líbí/nelíbí, soubory samotné dostávají slovo až na konci. K podněcujícímu a tvůrčímu dialogu dochází málokdy. Důvod lze hledat ve strachu amatérů z erudované poroty, ale také v moderátorském vedení, které v průběhu nevyzývá k dalším reakcím a nechává plynout jednotlivé porotcovské monology. Když už se situace podobná diskusi rozběhne, je z časových důvodů utnuta a přechází se k rozboru další inscenace.

O konfrontaci se snaží i festivalový zpravodaj, který v recenzích reflektuje jak amatérské, tak profesionální soubory. Kvůli rychlému tempu festivalu ale ani zde nevzniká nic, co bychom mohli nazvat polemikou, prostor je věnován převážně rychlým informacím a zábavnému čtení. Loutkářská Chrudim se tímto přístupem k reflexím představení připravuje o jedinečnou možnost propojení světa amatérů a profesionálů a bere souborům možnost hlubší, široké diskuse.

Festival má přitom jedinečného genia loci, za kterým se mnozí každoročně vracejí – přívětivé centrum města, meandrující potok a park hned vedle divadla a řadu míst k posezení „u piva“. Oproti minulým ročníkům už ale dva roky chybí na Chrudimi večerní místo, kde by se všichni účastníci sešli, a tak se šance na propojení ještě více snižují. Z programu zmizel také tradiční loutkářský bál, který býval vrcholem festivalu, a již loni se uskutečnil jen velmi chabý pokus o jeho realizaci. 

CELER NA NITKÁCH

Festival odráží tuzemskou situaci loutkového divadla. Je rok 2020, před čtyřmi lety bylo Loutkářství na Slovensku a v Česku zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Jako jedna z mála položek klade důraz nejen na lidovou tradici (klasické marionety), ale i na propojování současné tvorby amatérských a profesionálních souborů, vyznačující se vystoupením ze škatulky klasického loutkového divadla a snahou o jevištní experimenty s loutkami i objekty. Od roku 1912 u nás vychází čtvrtletník Loutkář – nejstarší časopis o loutkovém divadle na světě. Na DAMU byla již v roce 1951 založena Josefem Skupou Katedra loutkářství (od roku 1991 přejmenována a rozšířena na Katedru alternativního a loutkového divadla). V České republice je několik desítek profesionálních loutkových souborů a kolektivů věnujících se práci s objektem na scéně jako dominantním prvkem. K tomu všemu ale stále zůstává mezi diváky rozšířené přesvědčení, že loutkové divadlo je hlavně pro děti.

Na Chrudimi se to ukazuje ve všech rovinách, ať už se jedná o dramaturgii festivalu (dopolední představení pro děti, dílničky pro nejmenší, koncerty převážně dětských kapel), témata představení, která se točí především kolem pohádkových příběhů, či naprostou ignoranci ze strany rodičů (i uvaděček!!!) vůči věkové hranici inscenací. Řvoucí dítě a jeho nesoudný rodič jsou ale nejmenší problém, i když často dokážou poznamenat atmosféru představení. Příznačný byl rok 2017 kvůli plakátu studentů z UMPRUM, na kterém byl, v duchu vykračování z tradičních loutkářských forem, celer s protézou a namalovaným obličejem. Strhla se málem kulturní válka o znovunavrácení Kašpárka s Princeznou, Drakem a Honzou. Někteří dokonce provolávali, že „na takový festival maminky s dětmi nepůjdou“ a že je to pošpinění tradice (maminky nakonec přišly, tradice to zvládla). Vždyť právě Loutkářská Chrudim by měla být tím místem, které široké divácké obci ukáže všechny rozličné formy loutkového divadla.

Loutkové, potažmo objektové divadlo nabízí nekonečný svět možností vyjádření. Umožňuje zkratku, metaforu, kouzlo i surovost. Objekt unese významy, které by v podání živého herce působily pateticky, je totiž vždy sám sebou a zároveň nese potenciál stát se v hercových rukou čímkoliv na světě. Proč tedy loutkové divadlo nedosáhne toho, co se za posledních pár let podařilo například novému cirkusu, který obhájil svou formu a dokázal, že v šapitó není třeba zvířat? Je tu tradice i pohled vpřed. Možná zbývá jen přihodit malou jiskru, aby loutkáři dokázali, že stejně jako cirkus bez zvířat mohou zazářit i loutky bez dětí. A kde jinde by se měla vykřesat než na Chrudimi? Nezbývá než doufat, že jubilejní 70. ročník se o to pokusí.