Milan Kundera v osidlech Respektu

30. ČERVNA 2020

Milan Kundera je už dlouho tématem, které budí rozporuplné reakce, a to zejména kvůli jeho (či našemu?) nevyřešenému vztahu s československou minulostí. Nové odpovědi nyní přináší Jan Novák, jenž vydal kunderovskou, 900stránkovou monografii, která dle redaktora Respektu Jana H. Vitvara „rozčeří literární vody“ (byť má s literaturou pramálo společného). Respekt při příležitosti jejího vydání vydal dva články – recenzi a rozhovor s autorem –, které se s již tradičním morálním apelem na život v pravdě vypořádávají s nově otevřenou „třináctou komnatou“ Milana Kundery.

Klíčem k pochopení celé problematiky je narativ, který Jan H. Vitvar konstruuje ve své recenzi. Ten je založený na dvojici vyšetřovatel–vyšetřovaný, v níž Novák zaujímá první z pozic, a jeho hlavním cílem je tudíž odhalit pravdu Kunderova života, prezentovaného jako „třináctá komnata“ plná tajemství, jejíž dveře Kundera jako „jediný majitel klíčů“ ostře střeží (s poukazem na spojitost se stejnojmenným dílem, která jako by potvrzovala jeho celoživotní intenci uchovat vše skryté před ostatními). Jejich protichůdný modus vivendi přitom oběma přisuzuje přidružené konotace, které obhajují přirozenost jejich jednání (respektive poukazují na nutnost konat právě takto).

Novák jako vyšetřovatel nemůže jinak než hledat pravdu („odhalovat zákruty života“, dát dohromady „skládačku“), což ho opravňuje k mnoha, z etického či metodologického hlediska sporným krokům – tím je myšleno zveřejnění policejních odposlechů nebo hledání životních pravd v Kunderově díle („člověku nezbývá než použít všechno, co má k dispozici“). Metodologie však nehraje roli, pokud je záměr veden touhou po vševědoucnosti, po naprostém odhalení života jedince, který jako by nám měl poskytnout další střípek do (ne)morálních dějin české inteligence (a tím snad pomoci se vyrovnat s komunistickou minulostí). Podstatné je, že byla nalezena pravda, dlouho nevyřešený případ vyřešen a pachatel usvědčen. Vyšetřovatel naplnil smysl svého bytí, a jeho práci tak lze označit nejen za správnou, ale dokonce za jakýsi triumf – i přes střežená tajemství Novák dokázal jediného majitele klíčů obelstít a třináctou komnatu proti jeho vůli otevřít.

Vyšetřovatelský imperativ

Pokud se však Novák do této pozice staví, stává se jeho práce nikoli objektivním zkoumáním života a doby, ale snahou usvědčit vyšetřovaného ze lži a potvrdit svá podezření. Pravda se tímto prizmatem mění na soubor předem daných hodnot, které pokud jedinec nesplňuje, automaticky se dostává mimo její pole, do života „ve lži“. Kunderova snaha tuto pravdu schovávat do zamčené komnaty, „mystifikovat“ a „zametat stopy“ je pouze potvrzením oprávněnosti podezření a zároveň jakoby ospravedlňující pobídkou použít všechny dostupné způsoby, jak ho ze lži usvědčit. Manipulace s těmito osobními dějinami je tak už sama o sobě diskreditujícím činem, aniž by problém hlouběji zkoumal a například pojímal jako autorovo záměrné tvůrčí gesto. 

Novák jako by byl v důsledku toho veden jakýmsi morálním vyšetřovatelským imperativem – materiály tajné bezpečnosti využil „nerad a s nechutí“, ale vzhledem ke Kunderově přístupu „nezbývá životopisci než využít všech pramenů, které má k dispozici“. „Ty věci on dělal a s tím já nemůžu jako autor jeho biografie nic dělat,“ říká Novák v rozhovoru, navíc v kontrastu s Formanem,  kterému to prý v obdobné situaci nevadilo („Co mám dělat, když je to pravda?“ Tyto kontrasty Novák použije ještě několikrát – s Hrabalem či Zátopkem –, aby tím potvrdil, že někteří to dělali jinak, totiž lépe, a dokázal neomluvitelnost či pokleslost Kunderových činů). Jako usvědčující zdroje mu zde mimo odposlechů slouží archivy, rozhovory s pamětníky a jeho vlastní dílo, přičemž všechny mají stejnou váhu, stejně jako metodologicky spornou povahu – každá z forem výpovědí je vytržena ze svého funkčního kontextu, zbavena pravdivostní pochybnosti (byť odposlech, rozhovor s pamětníkem i dílo se každý svým způsobem odklánějí od prostého sdělení s nárokem na pravdu) a jsou účelově použity nikoli k nalezení pravdy, ale k potvrzení předem stanovené hypotézy. Mimo to, tito svědci „pravdivého vyprávění“ (ať již jde o živé pamětníky, či neživé dokumenty) se Novákem poskytnutou důvěryhodností stávají těmi, kdo pomáhají naplnit pravdu, tudíž jako by byli postaveni do kontrastu s antihrdinou Kunderou, který tento cíl nenaplňuje, protože pravdu tají.

Příznačné také je, že je tato skrývaná pravda „odhalena“, nikoli objevena či analyticky dedukována, což indikuje její apriorní existenci – totiž ve formě podezření, které Novák (ale nejen on) vůči Kunderovi chová. Ostatně například samozřejmost, se kterou Novák konstatuje, že byl Kundera komunista, s odkázáním na fakt, že takovou informaci nalezneme již v otevřených zdrojích, z ní dělá informaci nezpochybnitelnou, téměř až banální. Navíc Novák v rozhovoru nepochybuje nad jedinou z vlastních tezí či objevů. Se stejnou samozřejmostí je však přejímá i Vitvar, který v recenzi píše, že najednou „o něm ví i to, co ani vědět nechtěl“ – životopis je tedy prezentován a zároveň čten jako jakási nezpochybnitelná pravda.

Kdo nezažil, nenapíše

Téměř absurdních rozměrů však tento důraz na pravdu nabývá ve chvíli, kdy Novák v rozhovoru mluví o „velké literární pravdě“ v podobě scény z Kunderova románu Život je jinde – scény, která má dokazovat, že se Kundera skutečně dopustil udání, ze kterého byl v roce 2008 (též na stránkách Respektu) nařčen. Důkazem je postava Jaromila, která se dopustí téhož a v mnoha dalších ohledech je navíc autorovi podobná („které Kundera dokonce dává do pera své vlastní básně“). Novák v rozhovoru popisuje, že „je to živá scéna jako blázen, takhle píše jen tehdy, když stejnou věc skutečně zažil“. V tomto místě již není narativu použito jako pomocné struktury, zde se narativ stává základním stavebním kamenem, který nahrazuje diskurz reality. Protože Kundera zničil veškeré své poznámky, rukopisy a korespondenci, Novák tuto chybějící realitu, hledanou pravdu, buduje na základě fikčních světů, které Kundera vytvořil. 

Nutno však říct, že se tím Novák stává čtenářem více než ne-modelovým a ne-ideálním. A to nejen s odkazem na slavnou esej Rolanda Barthesa Smrt autora, ale zejména s odkazem na samotné Kunderovo dílo. Pokud má načtené Kunderovo dílo „do poslední řádky“, je s podivem, že nad nalezenou literární pravdou nezaváhá. Přitom sám Kundera píše například v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli jak o autorském gestu a právu na upravování či nepublikování (v případě Kafkových, proti jeho vůli vydaných románů), tak o metodě usouvztažňující fikční svět s reálným světem autora. „Všechny tyhle magické floskule prozrazují touhu odepřít umění jeho autonomní existenci, vtlačit ho zpátky tam, odkud vzešlo, do autorova života, a rozpustit ho v tom životě. Pak není třeba respektovat pořádek, v jakém Kafka sám seřadil povídky ve svých knihách, protože jediné platné pořadí je to, které diktoval život sám. Pak vůbec není zajímavý Kafka umělec, který nás uvádí do rozpaků svou estetikou obtížnou k pochopení, protože nás zajímá Kafka jakožto ‚jednota zážitku a díla‘, ten Kafka, co měl obtížný vztah k otci a potíže se ženami,“ píše Kundera v eseji, která je zásadní pro pochopení jeho práce s textem, jeho představy o autorově roli v literárním provozu, a snad i pro odmítání rozhovorů a věci přidružené k budování obrazu autora, kterou však Novák buďto nečetl, nebo četl špatně. 

O něco méně překvapivé je však Novákovo počínání ve chvíli, kdy svou roli explicitně přirovná ke španělskému conquistadoru, který v 16. století vyvrátil Aztéckou říši – „Při psaní to mám jako Hernán Cortés, který po vylodění na Yucatanu nechal spálit všechny svoje lodě, aby jeho posádka měla motivaci bojovat a nemohla se vrátit. Čili když se do něčeho pustím, jenom jedu a bojuju.“ Ač pravděpodobně v nadsázce, způsob, jakým Novák zachází s materiálem, respektive s Kunderovým životem, aby dokončil své dílo, může v mnohém připomínat conquistadorské dobývání Nového světa. Smyslem Novákovy práce není pochopit, ale ovládnout a dobýt. Protože původní obyvatel Kundera má něco, co patří evropské civilizaci – totiž pravdu.

V náruči komunistického molochu

V popisu Kunderova pravdivého příběhu Novák (potažmo Vitvar) používá střetu dvou narativů – jednoho ideálního, nastaveného očekáváním, jak by se měl spisovatel chovat, a druhého reálného, jak se zachoval Kundera, který se od ideálního odklání, a tudíž ho lze hodnotit jako morálně pokleslejší. Na tento střet poukazuje Novák například srovnáním Zátopkova a Kunderova vztahu ke komunismu: „Ale Zátopek se tomu komunistickému molochovi nakonec postavil. U Kundery jsem si myslel, že i on prošel jako mladík začátkem padesátých let stalinistickou fází a potom jeho obdiv ke komunismu skončil. Jak se ale ukázalo, tak to vůbec nebylo.“ Ideální narativ tak pro Nováka končí jediným východiskem, a to je konec obdivu ke komunismu, čímž v podstatě nastavuje možnost binárního vztahu k němu, dvě strany barikády – správnou antikomunistickou a špatnou, kam spadá každý, kdo se nevyjádří pro tu první. 

Zde je namístě připomenout respektovské články o Bohumilu Hrabalovi, v nichž je užíváno podobných konstrukcí (autorem jednoho z nich je také Vitvar) – Bohumil Hrabal se kvůli touze po čtenářstvu rozhodl podepsat „smlouvu s ďáblem“ a hrát bláhovou hru, která pro něj samozřejmě nemohla dopadnout jinak než osudovou prohrou (ovšem dle Nováka měl aspoň spoustu nápadů, na rozdíl od Kundery). Kundera hraje „důstojnou partii“, jeho chvilky na výsluní jsou kladeny do kontrastu s udáním (Vitvar píše, že „klíčovým poselstvím knihy je však Kunderova snaha udržet se za každou cenu v první lize“), aby byl Kundera sražen „z literárního piedestalu“ a ukázán jako „slabý, zaslepeně sebestředný muž“ (navíc s četnými sexuálními dobrodružstvími, „nehledě na svá manželství“). Nakonec je schopný „lhát celému okolí i sám sobě“, tragický život ve lži se mu stává osudným a ani obdiv k němu po tom všem chovat nelze. Veškeré poklesky jsou totiž již hodnoceny tímto antikomunistickým prizmatem – stalinistické články, distance od samizdatu, nepodepsání petice proti návratu stalinismu, odchod z Československa i šíření lží.

Přísný otec, dokonalý manipulátor a jeho hoši

Jedinou polehčující okolností pro něj je fakt, že svůj vřelý vztah ke komunismu, stejně jako „křivou páteř“, zdědil po svém otci, „přebírá tento vzorec za svůj“. Velké nároky Kunderova otce jsou důvodem synova nízkého sebevědomí, což Novákovi umožňuje mu jeho chování z lítosti odpustit („Ne ale všechno“!). Jako dítě, které nese břímě těžké výchovy, je tak postaven do mocenského vztahu, kde je prezentován jako ten slabší. 

Opačně tomu však je, pokud se zaměříme na jeho práci a život ve vztahu k režimu – pracovníci StB jsou Novákem familiárně označeni jako Kunderovi „hoši“, ke kterým měl blízko, v případě jeho manipulace s dílem a míněním Novák podotýká, že Kundera je dokonalým provozovatelem „kunderovského byznysu“. Jeho dohlížení na překlady je tedy nutným důsledkem jak nedostatku nápadů na nová díla – „neměl co psát“ –, tak manažerským kalkulem; Novák opět ignoruje možnost, že by šlo o tvůrčí záměr, v Kunderově díle velmi podstatný. Kundera dle něj dokonce dokázal zmanipulovat světové autory, aby se v kauze udání postavili na jeho stranu. Toto vyzdvihování jeho dokonale zvládnuté práce mu přisuzuje aktivní, manipulativní intenci ovládat svůj obraz, která je vedena jednak nepřiznaným příklonem ke komunismu, jednak nedostatkem tvůrčí invence („raději dohlížel na překlady či vykrádal sám sebe, než aby vytvořil nové dílo“).

Jeho vymezení navíc Novák podtrhuje tím, že když se stal zakázaným autorem (což by ho potenciálně mohlo zařadit mezi ostatní zakázané autory, kteří jsou svou opozicí proti režimu bráni za ty správné), přece jen se ohradil proti tomu, že ho „estébáci hází do jednoho pytle s disentem“. Kunderovo postavení proti disentu, který jako by vytvářel základ pro antikomunistický diskurz a zároveň je ideálním představitelem „života v pravdě“, Nováka vede k tomu, že „Kundera sám nikdy nebyl opravdovým odpůrcem režimu“ – o to směšněji pak působí, když ho z Československa bez jeho vědomí vyhostili (zatímco on si myslel, že se může vrátit) a StB se o něj přestala zajímat. Ani jemu se tak nakonec hra s režimem nevyplatila.

Jak Novák sám říká, hledá „příběhy, u kterých vím, že můžou oslovit svět“. Kundera je v tomto případě pochopitelnou volbou. Nicméně předporozumění, se kterým autor monografie k veškerému materiálu přistupoval, a neporozumění, kterého se v mnoha případech dopustil, v mnoha směrech celou práci diskvalifikuje. Komplexní problém je dekontextualizován a posunut do oblasti morálky a etiky, kde je vše měřeno binární optikou antikomunistický–komunistický, dobrý–špatný a pravda–lež. K této diskvalifikaci přitom dochází ještě předtím, než čtenář otevře samotnou knihu.