Šňupat koks na záchodech je přijatelnější než být tlustý

24. března 2022

Ridina Ahmedová navázala na svůj úspěšný podcast Sádlo stejnojmenným divadelním představením ve Studiu Hrdinů. Podobně jako v auditivním prostoru i na jevišti sděluje zkušenosti různých žen s body shamingem. Za pomoci autorčina těla, které je vydané na paškál divákovi, vše nabývá mnohem konkrétnějších kontur. V kontextu obou projektů tak tvůrkyně poskytuje poměrně bezpečný prostor pro diskusi o ideálech krásy, o vyrovnání se s vlastním tělem či stále problematickou otázkou pozice ženy ve společnosti. 

Uvedení divadelní performance Sádlo Ridiny Ahmedové doprovázelo velké očekávání ohledně hloubky sdělení a produkční úrovně. Vysokou laťku nasadila stejnojmenná podcastová série Radia Wave, která se velmi záhy po odvysílání dočkala bouřlivé posluchačské i mediální odezvy. S dokumentaristkou Ridinou Ahmedovou začaly posluchačky sdílet příběhy ohledně jejich vlastní zkušenosti s body shamingem. Bylo jich prý tolik, že je nemohla nechat bez odezvy. Ahmedové se podařila otevřít celospolečenská debata, do které se poté zapojila i s osvětovou kampaní s názvem „Moje tělo je moje“. Na ní se díky crowdfundingové kampani vybralo bezmála 320 000 korun.  

Dokumentární série se nevyhnula ani mně. Vzhledem k tomu, že se jedná o stejné téma, autorku a performance se na ní přímo odkazuje, budu se nejprve zabývat jí. 

Ridina Ahmedová / Zdroj: Studio Hrdinů

Autorský podcast Ridiny Ahmedové s názvem Sádlo měla premiéru na Radiu Wave 21. ledna 2020. V šestidílné řadě se setkáváme s desítkami žen, které v něm sdílí své zkušenosti se zostuzováním a urážkami kvůli svému tělu. Jednotlivé díly vždy nesou jednotící témata, která respondentky a sama autorka v podcastu sdílejí. Jedná se o okruhy – dětství a rodina, partnerství a sex, mateřství, práce a kariéra, ideál krásy, tělesné a psychické zdraví. Všechny díly mají společnou ideu, která se vznáší nad celým projektem - naučit se akceptovat vlastní tělo a otevřít bolestivé téma body shamingu. Osobní, a z velké části emotivní, výpovědi jednotlivých žen v podcastu provokují k debatě a k přemýšlení nad ohleduplností a změnou společenského nastavení.

V souvislosti s pandemií se totiž opět v české společnosti ukázalo, že postavení žen opravdu není stále tak stabilní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Stále častěji se objevující debaty o tom, že je v současnosti vlastně nejvíce diskriminován bílý heterosexuální muž, jsou ve světle pandemických událostí absurdnější než kdy dříve. S dětmi, které nemohly do školky, zůstaly automaticky doma matky. Jejich důležitost si společnost začala uvědomovat až ve chvíli, kdy například v nemocnicích chyběly jako zdravotní sestry či doktorky. Problematikou se zabývá i právnička a vysokoškolská pedagožka Barbara Havelková. V souvislosti s antidiskriminační legislativou, na kterou se ve své kariéře zaměřuje, mluví o zažité kulturní a sociokulturní představě, jak společnost funguje a fungovat (podle těchto konstruktů) má. S mužem jsou stále spojeny vesměs pozitivní představy jako je rozum, racionalita, schopnost pracovat přesčasy a podobně. Žena jako by si stále své místo ve společnosti musela zasloužit. A když je ve veřejném prostoru slyšet, neznamená to, že se na ni kdykoliv nemůže sesypat řada urážek. Zde by se dalo podotknout, že všichni, kdo se pohybují ve veřejném prostoru a řeší kontroverzní témata, jsou snadným terčem urážek. Pokud jsou ale cílem ženy, urážky, které se jim dostávají, jsou odlišné. Většina míří právě na jejich vzhled. Jako by byla krása ukazatelem úspěšnosti nebo jakési „povolení“ k degradaci všech kariérních úspěchů.

Proto je potřeba se na téma těla, krásy a vnímání ženského těla zaměřit. Přičemž debatu můžeme považovat za zahájenou. V reakci na podcast Sádlo, vyšel článek na webových stránkách A2larm od Lucie Jarkovské s názvem Podcast Sádlo: Jak zvítězit nad patriarchátem? Přijmout vlastní nekrásné tělo. Lucie Jarkovská mluví o ženské kráse jako o komoditě, která může být využita ve prospěch ženy, nebo se naopak obrátit proti ní. Považuje přijetí ženského těla (s láskou a respektem) jako důležitý feministický počin, jenž může mít za příčinu společenské změny v patriarchálně nastavené společnosti.

Ridina Ahmedová otevřela tabuizované téma a přispěla tím k vytvoření nového, bezpečného prostoru pro dialog. I přes jistě očekávané urážky, které se na ni sesypou, se sama postavila hrdinně do čela celého projektu. A za to jí bezesporu patří velký dík.

Jak silná může být krása?

Pro Ridinu Ahmedovou byla toto dokumentární prvotina. Ahmedová je zpěvačka, hudebnice a lektorka. V současné době vystupuje s kontrabasistou Petrem Tichým jako duo HLASkontraBAS, se kterým vydali stejnojmenné album. Od roku 2005 vede centrum pro práci s lidským hlasem – Hlasohled. Své hudební nadání vtiskla i do podcastové série. Ve spolupráci s Jaroslavem Pokorným vytvořili bohatý zvukový materiál, který by fungoval i jako svébytné dílo. Dramaturgyně série Sádlo byla Veronika Ruppert, autorka úspěšného podcastu Šatníky či Svatebky.

Rezonující otázku z podcastu „Jak silná může být krása?“ Ridina Ahmedová překlopila i do své sólové performance Sádlo. Spolu s Alenou Dittrichovou, která na projektu spolupracovala režijně, a týmem dramaturgických konzultantek, Miřenkou Čechovou, Alicí Koubovou a Danielou Voráčkovou, vytvořila minimalistickou koláž zhmotněných prožitků a pocitů žen, nezapadajících do škatulky současné podoby ideálu krásy. Ahmedová se stala jakýmsi diváckým průvodcem po možné cestě k sebepřijetí. Anebo k přijetí jejího těla okolím. 

Zdroj: Vojtěch Brtnický

Opuštěním velmi intimního auditivního prostoru přešla Ahmedová k různým způsobům předvádění a vystavování svého těla a nechala ho tím vyprávět její příběh za ni. V prostorném black boxu obsahujícím jedno velké křeslo překryté růžovým tylem a stojany s malinkými zpětnými zrcátky se bez větších souvislostí odehrály střípky emočních prožitků jedné ženy. Ženy, která se schovává, ale zároveň touží po pozornosti. Ženy, která stojí před publikem jen ve spodním prádle, ale nejraději by se schovala. Na obnažené břicho si nakreslila rtěnkou velká ústa, jimiž pomocí pohybů břicha simulovala promluvy, zatímco z reproduktorů zněla směs výpovědí žen z podcastu, a to i těch, co se do něj nevešly. „Hlavně nebuď nikdy tlustá, to je to nejhorší, co se může ženské stát. (…) Já tě mám strašně rád, ale jestli nezhubneš, tak já už nepřijedu.“ Působivá byla i scéna, kdy nás Ridina Ahmedová kuželem světla z její baterky detailně prováděla bez sebemenšího zaváhání všemi částmi jejího těla. 

ČTĚTE TAKÉ: 
Kdo zabíjí Daniela Krejčíka?

Další vizuální zhmotnění pocitů, které zaznívají v podcastu, se odehrálo ve chvíli, kdy na sebe performerka navleče desítky kusů oblečení. S šálou přes hlavu následně nahrála směs velmi rytmických, ale zároveň nepříjemných zvuků, které nechala běžet v nekonečné smyčce stále dokola. Překrývající ruchy evokovaly hučící nepříjemné myšlenky a všudypřítomné štiplavé poznámky okolí, které se v hlavě stále vrací. Smíření s vlastním tělem se v jevištním tvaru Sádla nenalézá v nitru, ale performerka ho nachází v okolí, když na závěr obchází sál a s otázkou „Dotkneš se mě?“ nechává diváky zdobit své tělo zlatou barvou. Tento moment dává celému uměleckému tvaru zcela jiné vyznění, než je tomu u podcastu, kde smíření s vlastním tělem našly všechny respondentky ve své hlavě.

Nejsilnější stránkou performance ale i přesto zůstala auditivní stránka. Jednotlivé úryvky z podcastu doplněné zpěvem Ridiny Ahmedové emocionálně zasahují zcela stejně, možná více, díky kolektivnímu poslechu. Vizuál zůstává ve většině případů pouhým doplňkem audia. Nepřináší další významové roviny, které by podcast neotevřel. Snad jen reálnou fyzickou přítomnost těla. Pro diváky, kteří dokumentární sérii neslyšeli, by se jevištní tvar ovšem mohl stát výraznou výzvou k poslechu. I když k pochopení performance není nutné podcastovou sérii znát, zůstává předcházející tvar hlubší sondou do problematiky body shamingu a vnímání vlastního těla. Dokumentární audio Sádlo posluchače zasahuje nejen rozpracovanějším obsahem, ale i formou, kterou vnímám jako klíčový aspekt jeho úspěchu. Forma podcastu, kterou posluchači konzumují obvykle sami skrze sluchátka, dopomáhá intenzitě a intimitě sdělení. Posluchači mohou mít díky tomu pocit, že všechny příběhy žen, které v podcastu zaznívají, jsou vyprávěny pouze jim a emočně je více zasáhnou. 

SÁDLO – Malá inventura: Koncepce: Ridina Ahmedová a Alena Dittrichová. Hudba, účinkuje: Ridina Ahmedová. Režijní spolupráce: Alena Dittrichová. Dramaturgická spolupráce: Miřenka Čechová, Alice Koubová, Daniela Voráčková. Scénografie: Vendula a Jan Tomšů.