Románová Mitteleuropa: dvojí potýkání se s dějinami
29. března 2022
Zdroj: Wikimedia Commons
Na konci minulého roku vydali téměř v tutéž dobu své románové opusy dva čeští autoři, které spojuje nejen přináležitost ke stejné generaci současných čtyřicátníků, ale i téma jejich knih. První z nich je Srdce Evropy Pavly Horákové, druhou Winterbergova poslední cesta Jaroslava Rudiše, která původně vyšla německy v roce 2019. Jejich vypravěči, Anežka a Jan, jsou postaveni do pozoruhodně podobné výchozí situace, v níž se potýkají s osobními i kolektivními dějinami, výsledný útvar by však nemohl být odlišnější. Kde Srdce Evropy kulhá, nabízí Rudiš čtenářsky uspokojivá východiska pro psaní románu potýkajícího se s dějinami.
Horákové vypravěčka Anežka se na pár týdnů vydává do vídeňské metropole – oficiálně za studijními účely, méně oficiálně po stopách Kateřiny, ženy z moravských Kozojídek, která sama kdysi žila ve Vídni a jejíž paměti (které jsou autentickým dokumentem spisovatelčiny prababičky) Anežka čte – a v kratších či delších útržcích poskytuje i čtenáři. Ve Vídni přitom potkává zapáleného novináře Stephana, který ji nutí přehodnocovat i vlastní milostný život. Rudišův Jan Kraus je osobnostně postavou velmi odlišnou. Pracuje jako ošetřovatel, „převozník na druhý břeh“, a svého dašího klienta, upovídaného Wenzela Winterberga, doprovází na poslední cestě do Sarajeva, po stopách starcovy dávné lásky. Dlouhý výlet vlakem přitom poskytuje prostor pro humorné peripetie, ale zároveň pro odkrytí minulosti obou pasažérů.
Jako výrazný motiv obou knih tak funguje jakési potýkání či setkávání – hlasů, generací a časů. Zatímco kulisy fikčního světa mají výhradně přítomný charakter, Wenzel s Kateřinou jsou naopak mluvčími jiné dějinné etapy. Winterberg sice v přítomnosti stále existuje jako bytost z masa a kostí (kdežto Kateřina jen ve formě dokumentu), málokdy v ní ale pobývá opravdu vědomě. Pokud zrovna netrpí „historickými záchvaty“, kouká se na svět zejména prizmatem svého baedekeru z roku 1913. Anežka s Janem jsou s nimi neustále v kontaktu, představují bod, kde se minulá a současná paměť setkávají, a do velké míry působí jako arbitři – to oni určují, kdy bude historie promlouvat a jaká je její hodnota pro současnost. Právě v těchto rozhodnutích vyvstává mezi romány propastný rozdíl.
Román jako teze
Velký podíl na tom má způsob, jakým jsou napsáni samotní protagonisté. Anežce totiž k plnokrevné postavě chybí charakter – a ne snad z důvodu, že by pro to v 400stránkovém románu neměla prostor. Většinu jejích promluv tvoří edukativní výklady o historii Vídně či o vídeňských Češích, které jsou sice zajímavé, ale děj ani protagonistku nijak neposouvají ani neprohlubují. Když už mluví o sobě, vynáší tezovité soudy nad vlastním životem a nad vztahy, které zůstávají na povrchu a nezřídka kdy sklouzávají k patetickým paralelám – když je například hrdinka pohnutá osudem Anežky České zejména kvůli totožnému jménu či když v ní uzavření státních hranic na počátku covidové pandemie vzbuzuje asociace na železnou oponu. Autorčino ambiciózní vyjádření, že Anežka slouží jako symbol zastupující Česko, tak vyznívá do prázdna. Jakožto postava bez vnitřního obsahu není s to zprostředkovávat nic víc než jen prostor pro informace, které převzala odjinud – ať už je tím myšlena autorčina pečlivá rešerše, anebo práce s nejdůležitějším pramenem knihy, tedy Kateřininými paměťmi.
Obálka: Jana Vahalíková / Zdroj: Argo
Právě ty se Anežka (potažmo autorka) snaží zasíťovat v dobovém kontextu a ten pak jako celek staví do opozice k současnosti skrze bodré průpovídky o ženských údělech, národních identitách či česko-německých vztazích. Přestože jsou úryvky, v nichž vypráví Kateřina, z povahy struktury textu podřazené hlavnímu narativu (Anežka jí dokonce „nechává provést“ poslední zúčtování), těžko říct, kam by Anežka jako postava došla bez ní. To ona ji provází skrze ulice Vídně, ona hýbe s jejím osudem, vzdělává ji a dává jí popud k vlastnímu vzdělávání, z ní čerpá půdu pro nepřeberné množství (byť chabých) paralel, které posléze dávají vzniknout jejímu středoevropskému vědomí. Poskytuje Anežce materiál, aby „se nemusela zabývat rozháraným světem za zdmi [svého] bytu“, její hlas je ale zároveň Anežčinými komentáři neustále umlčován, jako by sám o sobě neměl dostatečnou výpovědní hodnotu.
Ve skutečnosti je to ale naopak – to paměti moravské venkovanky jsou svébytným narativem, který by paradoxně obstál mnohem lépe samostatně (jak ostatně upozorňují i další recenzenti). Zatímco Kateřina totiž ve svém světě žije, potkává jiné živé osoby a rozmlouvá s nimi, Anežka prochází Vídní jako katalogem, v němž zoufale hledá česká jména, a ostatní postavy jí slouží pouze k otáčení stránek. Jakkoli prostřednictvím školních pouček neustále zpochybňuje pravdivost pramenů, sama nevykračuje z jejich stínu a buduje kolem nich ohledávání vlastní identity. Tu by na jednu stranu ráda definovala jako jakési fluidní středoevropanství, v němž se nedbá na hranice mezi češstvím a němectvím, na druhou stranu v rámci těchto a dalších uzavřených kategorií neustále operuje – každému Němci hledá českou babičku a naopak. Takových vnitřních nesrovnalostí lze v textu nalézt více.
Román jako neuróza
Zdroj: Labyrint
Srovnání s Rudišovým románem všechny tyto nedostatky nasvěcuje v pozoruhodně jasném světle a zároveň nabízí možná východiska nejen pro Srdce Evropy, ale obecně pro román tematizující dějiny. Potýkání historických časů Winterbergovy poslední cesty má totiž charakter bytostného dialogu, v němž oba partneři hrají klíčovou roli, místo aby pouze sloužili jako záminka k jednání toho druhého. Jan Kraus, podobně jako Anežka, sice rozhoduje o tom, jakou formu budou mít Winterbergovy výklady, postupem času ale kontrolu nad diskurzem ztrácí a sám je infikován Winterbergovou historickou neurózou. Ta se často projevuje ve formě jakýchsi záchvatů, neustálého proudu řeči, který se valí na mladšího spolucestovatele a zároveň na čtenáře bez zastavení – tedy dokud starý Winterberg na chvíli neusne. Neudržitelnost jeho promluvy však nespočívá v množství informací, ale v množství samotné řeči, která jako by svou naléhavostí narážela i na možnosti psaného záznamu – delší, obsahově soudržné odstavce se tak často rozlévají do heslovitých vět, které nesdělují, o čem se vypráví, ale zkrátka jen dávají vědět, že se vypráví. A to hodně. Právě v řeči a skrze ni se konstruují fikční, historické i vnitřní světy, které jsou organicky provázané a neustále se spolu skrze postavy setkávají.
Je to zároveň také řeč (spolu s mlčením), prostřednictvím které získávají postavy uvěřitelný charakter, díky čemuž neznějí jako hlásné trouby kategorických soudů o češství. Co víc, ve své živelnosti jsou jejich promluvy nezřídka kdy zpochybňovány až ironizovány – dějiny skrze oba promlouvají jako subjektivní zkušenost, která u Winterberga nabývá podoby šílenství, u Krause zase zahnívající apatie. Právě ta z Krause občas vytváří nepozorného či prostě jen nezaujatého vypravěče, který se sám moc nezajímá o to, co to ten starý Winterberg zase vypráví. Tím jako by vytvářel manévrovací prostor i pro čtenáře a poskytoval mu klíč – hlavně to neber moc vážně. Poloha upovídaného děduly, který mudruje, že se nikdo neumí dívat skrze historii tak jako on, se však s postupem času stále častěji překlápí do bolestivého otevírání ran – to když se sám podívá příliš hluboko. Tímto náročným procesem cesty do hlubin osobního (a v lecčems i kolektivního) traumatu si přitom postupně prochází i Kraus. Teprve poté se mohou rozloučit – navzájem i se svými dějinami.
Historie jako román
Pro oba, Anežku i Krause, je tak jejich cesta poznávací až terapeutická. Nicméně zatímco Rudišův protagonista (vlastně oba) tuto dějinnou psychoanalýzu prožívají, Horákové hrdinka o ní jen mluví. Analyzuje vztahy Němců s Čechy, ale sama není s to navázat autentické vztahy ani s jedněmi, ani s druhými a koneckonců ani s Kateřinou, komunikační partnerkou, která jí zprostředkovává most k vlastní i národní historii. Je možná „přemýšlivou vypravěčkou“, která připomene Adu z Teorie podivnosti, ale místo aby svět kolem sebe svým vyprávěním vytvářela, stojí nad ním a popisuje ho, objekty v něm v podstatě pouze opatřuje katalogizačními lístky. Očekávání, že spolu pak vyprázdněné motivy budou komunikovat a Anežčina katarze vyzní autenticky, tak nutně zůstává nenaplněné. Na to doplácí v podstatě všechny ocenitelné momenty knihy, včetně například genderového aspektu vyprávění. V Rudišově narativu se totiž nenachází příliš žen – a když už, tak představují jen objekty k naplnění romantických vášní. Horákové dějiny jsou na druhou stranu ženskými postavami do velké míry protkány, a to v pestré škále charakterů. Za urputnou snahu zamýšlet se nad historií a společností a vyjádřit se, která řídí celý text, je však těžké dohlédnout a knihu si jednoduše užít. Anežčiny výklady jsou neúnosné právě proto, že jejich strojenost hubí jakoukoli čtenářskou ochotu jim naslouchat, zároveň však není možné si postavu zkrátka odmyslet.
Rudišovo nakládání s fakty (kterých je srovnatelně) naopak plně podléhá postavám, respektive jejich promluvám – číst Winterbergovu poslední cestu je v něčem podobné jako poslouchat rozhovor dvou lidí, sledovat jejich cestu a postupně objevovat, před čím vlastně utíkají. Autor tak ukazuje, že historie nemusí být přednášena prostřednictvím velkoduchých tezí a čitelných binárních kategorií, což je častý neduh současné literatury s historickými motivy a platí to i pro Horákovou. Děje se jakoby mimochodem, protože je součástí každého jednotlivce – není tak důležité, co říkají dějiny, ale co si vyprávějí a čemu věří lidé. Winterbergova poslední cesta zaujme nikoli pro svou historičnost, ale pro svou literárnost. Srdce Evropy může částečně obstát pro autentické svědectví Kateřiny nebo jako historický průvodce Vídní, ale jako celek zkrátka nefunguje, ať už ho budeme označovat jako „esejistický román“, či „románová esej“ – zatímco autorka knihu označuje prvním ze zmíněných, odpovědný redaktor Petr Onufer se rozhodl ji označit jako román, a to přímo na obálce. Je jen škoda, že se Onufer zaměřil pouze na vnějškové kategorie, nikoli na podobu samotného textu.
HORÁKOVÁ, Pavla: Srdce Evropy. Praha: Argo 2021, 400 s.
RUDIŠ, Jaroslav: Winterbergova poslední cesta. Přel. Michaela Škultéty. Praha: Labyrint 2021, 440 s.
