Anketa: Kritici se zapotili ještě před zahájením Audiovizuální sauny

20. dubna 2021

Již ve čtvrtek od sedmi hodin večer zahájí program Audiovizuální sauna v rámci Young Film Festivalu. Čtyřdenní workshop umělecké kritiky určený vysokoškolským studentům a všem, kteří chtějí pod vedením týmu lektorů a přednášejících rozvíjet své kritické myšlení, potrvá až do neděle. Masterclassy a debaty budou tematizovat, jak psát o videu, hudbě, počítačových hrách ale i genderu, jak uvažovat o audiovizi či experimentu v umění. Před začátkem workshopu jsme se ve spolupráci s organizátory rozhodli účinkujícím položit několik otázek.

Kdy jste se začali považovat za kritiky a kritičky?

Pavel Sladký: Patrně někdy po spuštění pořadu Slovo o filmu na Vltavě, který jsem (spolu)připravoval od roku 2014, a po některých návazných aktivitách, které mi to přineslo.

Ondřej Pavlík: Kritikem/kritičkou se podle mě stává každý, kdo publikuje kritický text o filmu, typicky ve formátu recenze. Nemyslím, že v tomto směru existují nějaká profesní kritéria, která by musel člověk naplnit, aby se stal kritikem. Beru to celkem demokraticky a nezakotveně, kritika se píše a myslí.

Marie Meixnerová: Za kritičku jsem se nikdy nepovažovala ani nepovažuji, asi proto, že jsem tuto škatulku vždy vnímala s trochu pejorativním nádechem. Považuji se za autorku knih, recenzí, akademických textů, analýz, profilů nebo rozhovorů, za editora, překladatele, pedagoga, umělce a mnoho dalšího, ale kritik je snad jedna z mála věcí, které bych o sobě nikdy neřekla. Možná jsem měla vždy pocit, že kritik se musí na tuto činnost zcela specializovat, být naprostým expertem vynikajícím svou bravurou, aby se mohl odvážit nazývat se kritikem.

Klára Feikusová: Nepovažuji se za kritičku. Pokud se mám nějak identifikovat, tak jako teoretička televize, dlouhodobě oddaná jejímu studiu.

Vojtěch Rynda: Za kritika se nepovažuju, vnímám se jako poučený divák a publicista. Většinou filmy hodnotím v recenzích. Napsal jsem zatím jen pár skutečných kritik, tedy textů o filmech, které jsem měl možnost vidět detailně aspoň třikrát a mohl je důkladně probrat ze všech aspektů na rozsahu aspoň deseti normostran.

Anna Oravcová: Já bych se za kritičku sama neoznačila, ale když nad tím přemýšlím, bude to asi od momentu, kdy jsem napsala první článek o ženách v hip hopu pro časopis A2, takže rok 2009.

Ondřej Trhoň: Když mi při psaní medailonků novinář znělo moc profesionálně a publicista moc nabubřele. Když mě tak začali titulovat v pozvání na rozhovory. Při psaní bia na Twitteru, protože tam něco být muselo. Mnohem víc je to ale označení z vnějšku než pocit zevnitř. 

Co je víc – teorie, nebo řemeslo?

PS: Myslím, že takhle otázka nestojí. Každý, kdo se věnuje kreativní práci a „řemeslu“, má nějaké teoretické představy o své metodě, médiu, o svých cílech, komunikaci tvůrců s recipienty skrze díla i mimo něj. Každá tvorba potřebuje reflexi předem, tedy tvůrce reflektujícího svět. A každé dílo potřebuje reflexi (průběžně i) následně, tedy aby se nad výsledkem recipienti zamysleli. A všichni samozřejmě potřebujeme, aby bylo co reflektovat. Opíráme se o teorii i řemeslo.

OP: Nic není víc, obojí je stejně důležité. Vedle teorie bych ale akcentoval ještě historii, její znalost se v běžné recenzentské praxi docela neřeší a podceňuje.

MM: Jedno bez druhého nemůže být.

VR: Určitě řemeslo.

KF: Obojí spolu souvisí – studium teorie vytváří praktiky, kteří poté produkují díla, jež zkoumají akademici. 

AO:  Mně bývá často vyčítáno, že pořád hip hop kritizuji a sama jsem nikdy nedělala rap, netančila breakdance či nedělala graffiti. To však neznamená, že bych neměla mít možnost vyjádřit svůj názor, který vychází z dlouholetého studia hiphopové kultury. Vždy mne zajímala aplikovaná teorie a to, jakým způsobem může ovlivnit lidské životy. 

OT: Falešné dilema, obě věci se v různé míře podle záměru textu prolínají. 

Liší se vaše „kritická“ konzumace od té fanouškovské – zažíváte v tomto smyslu někdy vnitřní rozpor? 

PS: Necítím se popravdě být něčím fanouškem. Mám samozřejmě oblíbené tvůrce a díla, ale opravdové fanouškovství podle mě vypadá jinak. Zažívám někdy rozdíl mezi bezprostředním vnímáním díla, do kterého se ponořím, a následným odstupem, který k němu získávám rešeršemi, přemýšlením, kontexty.

OP: Tahle otázka ve mně probouzí vnitřního hnidopicha. Znamená to, že kromě „kritika“ mám v sobě ještě „fanouška“? A jak to rozeznám? Musí být obojí nutně v rozporu? Za fanouškovskou reflexi filmu se obvykle považují komentáře na ČSFD nebo typy recenzí, které mají jako hlavní hodnotící kritérium recenzentův emocionální prožitek. Kritika, pokud ji chceme chápat separovaně od fanouškovské recenze, by měla umět svoje emoce reflektovat, prožívat je, ale zároveň k nim umět zaujmout odstup. To neznamená, že nemůže být entuziastická, ať už cinefilně nebo v geekovském smyslu fanouškovsky. 

MM: Vnitřní rozpor nezažívám. Zhlédnu-li nějaké dílo pro svou vnitřní potěchu, soustředím se na své subjektivní prožitky, co dílo přináší mně osobně, chci si ho užít. Pokud mám však nějaké dílo reflektovat, znamená to získat do něj daleko hlubší vhled, než poskytne jedno zhlédnutí; je nutné k němu přistupovat objektivněji, seznámit se důkladně s kontextem (tvorby daného tvůrce, žánru), rozložit jej až na jednotlivé nitky jeho struktury, a teprve poté je možné dílo hodnotit. Je to časově náročná práce, nikoli zábava.

KF: Myslím, že se dá naučit sledovat věci kriticky i nekriticky zároveň. Jsem schopná si film či televizní pořad užívat, prožívat ho a zároveň si všímat vyprávěcích nebo stylových postupů, témat, podtextů, chyb. To, že něco máme rádi, ještě neznamená, že na to nahlížíme zaslepeně. 

VR: Největší rozdíl v konzumaci nastává, asi když se mi film z diváckého hlediska úplně nepozdává, ale vím, že o něm budu kriticky psát, nechci ho jednoduše potopit a snažím se na něm hledat co nejvíc dobrého.

AO: Určitě. Občas je těžké tu „kritiku“ vypnout a prostě si hudbu, film nebo seriál užít. Kolikrát si u hudby říkám, že by se mi teoreticky líbit neměla, protože je například sexistická. Pak hledám racionální vysvětlení, proč se mi skladba líbí a zda je možné najít nějaké alternativní čtení takového textu. Často také „prominu“ určité sexistické tendence umělcům, o kterých vím, že jsou jinak „uvědomělí“. 

OT: Každé hraní může být prací. Z každé nezávislé hry zapnuté v neděli může být článek v úterý. Při každém zapnutím gamepadu mi v hlavě bzučí „a nešlo by o tomhle napsat?“ Oddělit to už moc neumím, rozpor nemizí. 

Přemýšlíte někdy nad vlastní zaujatostí či objektivitou? Jak s tím ve vlastní tvorbě bojujete? 

PS: Když se cítím předem k dílu opravdu nějak zaujatý, například kvůli vztahu k tvůrci nebo tvůrkyni, vyhnu se tomu, abych se o něm vyjadřoval. „Objektivitu“ nahrazuju ve svém přemýšlení o textech intersubjektivitou, na tento termín jsem poprvé narazil v knize Petra Václava Zimy. Objektivita v kulturní kritice není možná. Usilujme tedy o osobní a originální, ale obecně sdělné a argumentované texty, které budou smysluplné „nad rámec subjektivity“ autorské i nad rámce „objektivní existence díla“.

OP: Objektivita v kritice z podstaty není možná. Co se zaujatosti týče, kritika by pokud možno nikdy neměla do verdiktu promítat svoje osobní animozity a předsudky, jakkoli to nelze nikdy úplně vyloučit. Jsem v tomto směru zastáncem kritické vstřícnosti, která se snaží přistoupit na to, o co se film/seriál snaží, a adekvátně tomu jej pak interpretovat, analyzovat a hodnotit.

MM: Pokud nějaká zaujatost existuje a nelze se od ní oprostit, je důležité ji přiznat. Obecně to ale vnímám jako špatné východisko pro jakýkoli text. Věřím, že čtenáře mnohem víc než moje soukromé postoje a nálady zajímá dílo, o kterém čtou a o kterém se chtějí něco dozvědět, proto je daleko důležitější objektivnější perspektiva a hodnocení, které nestojí na osobní dojmologii, ale je podloženo zcela konkrétními důvody, které jsou v textu zřetelně pojmenované a vyargumentované.

KF: Jistě, je třeba být sebereflexivní. A není jednoduché být objektivní. Někdy si myslím, že moje texty jsou objektivní, ale když na ně dostanu zpětnou vazbu, zjišťuji, že nejsou. Je to proces. 

VR: Objektivita neexistuje a zaujatost se snažím si průběžně uvědomovat a případně ji i v textech dávat najevo a přiznávat.

AO: Já slovo objektivita nemám ráda. Nikdo z nás totiž není a nemůže být zcela objektivní. Všichni vyrůstáme v určitém prostředí a kolektivu, a to nás formuje. Naše zkušenosti a názory se budou lišit podle toho, k jakým informacím máme přístup a jaké informace vyhledáváme. 

OT: Naštěstí nepíšu o politice, takže si můžu dovolit říct, že objektivita neexistuje a naopak je lepší být naprosto upřímný v tom, odkud člověk přichází. V kulturní kritice je zároveň divné s takovými pojmy operovat. Co je vůbec vyvážená interpretace? 

Kdo je váš oblíbený kritik/čka? Co čtete? 

PS: Snažím se o širší záběr. Sleduji Jessicu Kiang, Petera Bradshawa i Petra Fischera, české filmové časopisy i zahraniční, podcasty. Číst Sight & Sound i vnímat, jak je napojený na Britský filmový institut, vnímat akademiky i fanoušky. Aspoň v rámci toho, že den má 24 hodin. Ale taky vykračovat mimo obor a číst třeba beletrii i jen tak pro radost, na to se hledá čas nejhůř.

OP: Vždycky si moc rád přečtu texty Jana Koláře. Málokdo se dokáže filmu přiblížit natolik, jako Martin Šrajer. Obdivuju, jak Vítek Schmarc dokáže film v textu vystihnout jen skrze jazyk a zachovat si přitom lehkost a nadhled. Cením pečlivost a starost o výraz, se kterou přistupují k psaní Kamila Dolotina a Šárka Gmiterková. A určitě jsem na někoho zapomněl. Mrzí mě, že už kritiku nepíšou Radomír Douglas Kokeš, Jirka Flígl a Lucie Česálková. A všichni by měli víc číst Jiřího Cieslara.

KF: Popravdě už moc nečtu české kritiky a recenze. Ne proto, že by nebyly kvalitní, mám velký respekt například k časopisům Cinepur a Film a doba, které jsem v době, kdy jsem se hlásila na filmová studia, četla od titulní strany do konce. Jelikož se však posledních několik let věnuji studiu televize, čtu spíše texty zahraničních magazínů (Vulture, IndieWire). Ačkoli se v Česku píší kritiky a recenze o televizi, autoři na ni nahlíží z pozice cinefilů a to jí většinou nesvědčí. Na druhou stranu vděčím za mnohé redaktorkám a editorkám z televizní sekce 25fps, pro kterou jsem začala během bakaláře psát a díky níž jsem se do oboru zamilovala. 

VR: U nás mám oblíbeného Františka Fuku a Mirku Spáčilovou (ti se za kritiky asi taky nepovažují), protože mají naprosto jasné výchozí pozice, nepředstírají, netrpí snobismem, neskáčou na módní vlny. Nevyhovuje mi kritika založená na ideologiích ani „ebertovsky“ průběžné psaní, kdy se film jakoby komentuje za pochodu. I proto, že jsem začínal psaním o hudbě, nejradši čtu hudební recenze na portálu AllMusic, které jsou jasné, stručné, zasvěcené a zasazují díla do kontextů. Jeden odstavec tam mnohdy vydá za tři stránky na Pitchforku.

AO: Čtu povětšinou odborné knihy, zaměřuji se na afroamerické autory a autorky a témata spojené s populární kulturou, genderem, rasou a diskriminací obecně. Na beletrii bohužel nemám čas. Mezi mé oblíbené autory patří Tricia Rose, Cornel West či Kyra Gaunt. V poslední době jsem závislá na podcastech, jelikož u toho mohu dělat jiné věci a zároveň se vzdělávat. Jedním z mých nejoblíbenějších je teď Coffee and Books od Marca Lamont Hilla. 

OT: McKenzie Wark. Cameron Kunzelman. Videoesejista Jacob Geller, Nathalie Lawhead, náhodná kakofonie Twitter timeline. Ve hrách rozhodně hlavně zahraniční média. Unwinnable, Polygon, Rock Paper Shotgun.

Na anketní otázky odpovídají: Pavel Sladký, moderátor a filmový publicista; Ondřej Pavlík, filmový kritik a publicista; Marie Meixnerová, kurátorka, teoretička a umělecká kritička; Klára Feikusová, doktorandka Televizních a rozhlasových studií a Filmových studií na Univerzitě Palackého; Vojtěch Rynda, filmový kritik; Anna Oravcová, hudební kritička; Ondřej Trhoň, recenzent a vývojář videoher.

Zdroj fotografií: Audiovizuální sauna