Markéta Stránská: Co mám dělat, mi říká moje tělo

10. prosince 2020

Markéta Stránská ve svém tanečním sólu LeŤ zkoumá možnosti pohybu s jednou nohou. Loni byla tato inscenace vybrána mezi 20 nejzajímavějších tanečních projektů Evropy. Letos v únoru uvedla v pražské Altě novinku …Or to Be. Mluvili jsme o tom, jak je důležité napojit se na své tělo, dát lidem možnost zeptat se na hendikep druhých i o spojení tance a fyzioterapie.

Jak řešíte situaci zavřených divadel s vaší nejnovější inscenací …Or to Be, kterou jste letos s Jeanem Gaudainem uvedli v pražské Altě?

Vzhledem k tomu, že Jean je z Paříže, snažíme se vždycky reprízovat najednou. Místo aby do Prahy jezdil každý měsíc, přijede dvakrát třikrát do roka. Celkově jsme měli štěstí, protože premiéra byla v únoru a další reprízy byly plánované na červenec a září. Únorové uvedení a zářijovou reprízu jsme stihli a jediné, co nás postihlo, bylo omezené cestování. Jean nemohl přiletět v červenci na tu plánovanou reprízu, tak jsme ji přesunuli na příští rok, ale jinak se nám nějakým zázrakem podařilo naše plány naplnit.

Pokud se divadla otevřou, plánujete další reprízu ještě zkraje nového roku?

Máme plánovaný termín v červenci a září, stejně jako letos. My jsme optimisté a reagujeme na danou situaci tak, že jsme začali připravovat a natáčet taneční film. Chceme, aby nešlo jen o záznam naší inscenace, ale aby vznikl kvalitní filmový počin, který by měl svůj příběh a kvalitu. Hledáme prostředek, jak sdílet …Or to Be, jeho téma a myšlenku online. To nás teď zaneprázdňuje víc než samotné reprízy.

Tématem inscenace je především prázdnota a prostor. V čem je pro vás oba tohle téma důležité?

Tohle téma je pro nás s Jeanem společné od chvíle, co se potkáváme a co se jako tvůrci víc a víc sbližujeme při seminářích a rezidencích. Já osobně vnímám prostor jako velice důležitého tanečního partnera, jeho fyzickou přítomnost cítím a nějak s ní nakládám ve své tvorbě. Jean ho vnímá jako rovnocenného spolutvůrce, baví ho hrát si s prostorem a vytvářet v něm různé nestereotypní situace. Například měnit zaběhlé stereotypy, že diváci jsou standardně na jedné a prostor a performeři na druhé straně sálu. Rád umisťuje hudbu a světelné zdroje na nečekaná místa. V tom jsme se přirozeně prolnuli i v tvůrčím světě.

Kromě vás dvou je v …Or to Be na jevišti ještě papír. Proč?

Papír vnímáme jako další individuum na scéně. Papír samotný byl nápad Jeana, mně je blízký a přirozeně jsem do práce s ním vklouzla, protože jsem kdysi dělala loutkové divadlo. Jsem zvyklá na práci s objektem a baví mě oživovat předměty. Nějak cítím, že to jsou samostatné bytosti, se kterými jde navázat další dialog. Papír je vděčná materie  –  je výtvarně velice silný a nabízí mnoho metaforických paralel. Navíc funguje velice dobře jako hmota v prostoru.

PŘIJDU NA JEVIŠTĚ A UKÁŽU TO SE VŠÍM VŠUDY

Ve vaší sólové inscenaci LeŤ z roku 2018 pracujete s tématem vlastní fyzické odlišnosti a zkoumáte možnosti pohybu s jednou nohou. Co bylo impulzem k uchopení tohoto tématu skrz pohyb?

Šlo o tvůrčí přetlak. V roce 2015 jsem vystupovala v inscenaci Chybění, na které jsem spolupracovala s taneční skupinou VerTeDance. Tam jsme se toho tématu s tehdejším choreografem Jaro Viňarským dotknuli, ale dostatečně jsme ho nepropracovali. Měla jsem pocit, že něco zůstalo nedořečeno a dalších asi dva a půl roku jsem sbírala odvahu na samostatnou tvorbu. Neměla jsem žádnou zkušenost se současnou prací choreografky i performerky. Zároveň mě k tomu vedla spousta otázek okolí. „Jaké to je, když chodíš s protézou? Co je vlastně jinak?“ Pohybuji se v taneční komunitě i mezi fyzioterapeuty a hodně lidí se mě ptalo právě na nový způsob pohybu. Odmalička tančím a přijde mi přirozenější vyjadřovat se pohybem, a tak jsem se rozhodla zkusit vyjádřit a sdílet tuto zkušenost. Zároveň je v inscenaci přítomná i touha, aby se lidi nebáli ptát a nebáli se na to dívat. Všechny to zajímá, ale zároveň se na to bojí koukat, protože by se vlastně koukat nemělo. Tak jsem si říkala, že prostě přijdu na jeviště a ukážu to se vším všudy. Jak s tím kdo naloží, už je na něm, ale já mu dám šanci nebát se podívat.

Oddělujete performerku a choreografku v sobě?

Je to potřeba oddělovat. Byla to taky velká škola, když jsem začala sólově tvořit. Jde o trošku schizofrenní situaci, když přinášíte námět, zároveň jste choreografem a zároveň interpretem. Je to o nastavení vnitřních hranic a uvědomování si, v jaké roli se zrovna nacházím. To si musím stanovit a dodržovat na maximum.

Představení hrajete i pro děti. S jakými reakcemi se setkáváte?

Děti jsou v tomhle úžasné, jsou přímočaré a upřímné a veškeré jejich reakce mám ráda a cením si jich. Nejsou svázané společenskou konvencí. Děti, se kterými jsem se setkala, měly nějakou specifickou poruchu chování nebo vnímání, ale ptají se úplně normálně. Jestli to bolí, jestli je náročné stát dlouho na jedné noze, nebo jak se mi to stalo. Vždycky je můj pohyb na jedné noze nějakým způsobem zaujme, řeknou si „to je super“ a začnou to zkoušet taky. Nedávno jsme inscenaci hráli venku a po představení za mnou přišla malá holčička. Začala se zkoušet hýbat se mnou, improvizovala. Její babička stála vedle ní a snažila se jí to vysvětlit slovy „no víš, paní je chudáček, ona nemůže s tou jednou nohou“. Já se jako chudáček necítím, a ta holčička mě ani tak nevnímala. To je krásný příklad situace, kdy dospělý mou inscenaci vnímá úplně jinak.

PRVNÍ POHYB JE NÁDECH

V souvislosti s tvorbou mluvíte o vnitřní práci s tělem, o vnitřních impulzech k pohybu. Jak si to lze představit?

Pro mě to znamená, že se v prvé řadě musím zklidnit a nacítit se sama na sebe. Známe to všichni, když se zastavíme a začneme vnímat, jak dýcháme, jak rychle nebo do jaké části těla. Když tímto způsobem začnu sobě a svému tělu naslouchat, najednou začínám vnímat impulzy, zničehonic mám třeba potřebu otočit si nějak hlavu nebo někam dát ruku, a tak to udělám, následuju to. Jakmile udělám pohyb, tělo mi přinese další impulz, který na něj naváže, a může vzniknout taková flow, jak my říkáme  –  sekvence pohybů, se kterými si potom jde hrát v rámci dynamiky, repetice a podobně. Tělo je jeden celek, ale zároveň v sobě cítím i pozici pozorovatele, který se tím nechává vést. Nejsem to vědomě já, kdo říká svému mozku „teď dej tu ruku tam“, ale nechávám se svým tělem vést, aby mi říkalo, co mám dělat.

Jste také fyzioterapeutka, specializujete se na rehabilitaci ruky. Liší se nějak přístup k tělu z pozice performerky a fyzioterapeutky?

Přijde mi, že se to naopak velmi prolíná. Jediné, v čem vidím rozdíl, ač nejsem akademicky vystudovaná tanečnice a choreografka, je druh vzdělání. Já mám víc exaktní zázemí, vím víc o řízení pohybu, anatomii těla, ale princip uvažování mi v tanci a fyzioterapii přijde velice podobný. Na tanečních workshopech se setkávám s tím, že lektoři vykládají to samé, čemu se věnujeme ve workshopech pro fyzioterapeuty, když se učíme třeba spirální principy, například jak pracovat se špatně pohyblivou kyčlí. A najednou se na tanečním workshopu setkám se stejnou metodou, jen jinak pojmenovanou a vykládanou, ale vlastně jde o totéž. Nechávám se inspirovat jedním i druhým. Ráda přenáším zkušenosti z tance do ordinace a z ordinace do tance. Ve fyzioterapii se v poslední době ukazuje, jak důležité je vnímání těla. Nejde hned začít opravovat rameno, ale je důležité najít příčinu, kde leží původní problém, uvědomit si své tělo. 

Čtěte také: Percipuj, percipuj, vykrúcaj

Mimo jiné jste studovala i východní medicínu. Doplnilo to nějak vaše myšlení o těle?

Ve východní medicíně jsem našla něco, co je mi vlastní a přirozené. Najednou někdo začal pojmenovávat uvažování, které je mi absolutně blízké. Orámovalo mi to kontext uvažování a fungování jako tanečnice i jako terapeuta.

Kdyby někdo chtěl začít komunikovat se svým tělem, co byste mu poradila jako první krok?

Vrátila bych ho k dechu. Když se narodíme, náš první pohyb je nádech, je to první prazáklad všeho. Je mocný na mnoha úrovních a dokáže ovlivnit spoustu věcí. Když nám dobře funguje dech, víme, že žijeme. Pro dech potřebujeme adekvátní vnitřní prostor, proto když má někdo strachy a obavy, říká se tomu úzkost a člověk cítí i fyzicky, že je takový sevřený. Když začne dýchat, zjistí „aha, já na to potřebuji víc prostoru“ a dá se to nenásilně posunout. Zdá se to jako málo, ale je to velký úkol a má velké účinky. Také je dobré si uvědomit, kde v prostoru jsem, jakým způsobem například sedím. Není to o nastavování těla do předepsané, správné pozice, ale třeba jen o zjištění, kam dávám nohy. Tělo často používáme automaticky a na toto už zapomínáme. Začít si svého těla všímat a vážit v každodenním fungování, to je velká výhra.