Ondřej Slačálek: Kulturní války jsou klíčovým politickým štěpením současnosti
28. dubna 2022
Sborník Central European Culture Wars: Beyond Post-Communism and Populism (Středoevropské kulturní války: Za hranice post-komunismu a populismu) zkoumá současný vzestup protiliberálních sil ve střední Evropě. Namísto důrazu na nedokončenou transformaci ze socialismu nebo na populismus středoevropských vůdců autoři protiliberální obrat vysvětlují perspektivou kulturních válek. Identitární, paměťové a morální konflikty do značné míry vytěsnily socioekonomické štěpení na pravici a levici. Sborník se zabývá různými formami těchto konfliktů v Polsku, Česku, na Slovensku, v Maďarsku, Rakousku a Chorvatsku a analyzuje jejich politickou logiku. Na otázky odpovídal Ondřej Slačálek, který spolu se Zorou Hesovu a Pavlem Baršou knihu editoval.
Co znamená pojem „kulturní války“ a jakou má historii?
Jeho kořeny lze najít již v Německu v 19. století, kdy se Otto von Bismarck snažil prosadit jednotící německý nacionalismus na úkor vlivu katolické církve. Tuto politiku označujeme německým pojmem Kulturkampf. Ve stejném významu se o něco později používal i v bojích za sekularizaci v českém kontextu. Druhý význam tohoto pojmu přišel s konzervativní reakcí na revoltu v šedesátých letech v USA. Začaly se tak označovat hodnotové konflikty mezi liberály a levicí na jedné straně a různě definovanými konzervativci na straně druhé.
V Evropě se tato debata o změně povahy politických konfliktů odehrála také, ale v jiných pojmech. Od sedmdesátých let se prosazovala teorie sociologa Ronalda Ingleharta o „tiché revoluci“ postmateriální společnosti, ve které se řeší spíše hodnotové konflikty. Vznikaly progresivní strany, které otevíraly témata práv menšin a ekologie, typicky to jsou strany zelených. Jak ale už zkraje devadesátých let připomněl politolog Piero Ignazi ve svém textu o „tiché kontrarevoluci“, aby se ale skutečně jednalo o politiku, musí z logiky věci existovat druhá strana. Na ideologické úrovni to nejčastěji byla krajní pravice.
Důsledné prosazení emancipace žen a menšin, třeba prosazení práv LGBTQ, znamená zásadní proměnu společnosti, skutečnou revoluci, někdy i docela hlasitou. To, co jedni právem vnímají jako oslavu emancipace, může pro jiné představovat vítězný pokřik světa, kterému nerozumějí. Pokud navíc přichází současně s globalizací, která přináší další destabilizaci a ztrátu jistot, nelze se divit, že konzervativní reakce na emancipaci získává vítr do plachet. Už jen dobře rozumět novému emancipačnímu slovníku se může stát znakem třídního privilegia, které je pro mnoho lidí nedostupné. A za nimi pak přijde někdo, kdo srozumitelným jazykem požaduje „normální svět, který přece známe“. Lidé otřesení pociťovanou ztrátou jistot mu většinou nemají sklon odpovědět: „Ok boomer, ‚normální svět‘ je sociální konstrukt…“
A proč války?
Tak je to samozřejmě metafora, ostatně politika je bojovými metaforami prodchnutá. Zároveň v těchto identitárních, morálních a paměťových konfliktech platí, že na rozdíl od těch socioekonomických se nabízí mnohem menší prostor pro ústupky a kompromisy. Máme pocit, že na druhé straně je šílenství, fašismus, xenofobie, zlo, se kterým je amorální dělat kompromisy – a druhá strana si něco podobného myslí o nás. I v socioekonomickém konfliktu mohou existovat příklady, kdy nelze vyjednat kompromis, jako například u Lenina či Rand. Koneckonců, všichni rozumíme sousloví „třídní boj“. Ale pokud existuje koláč, o který se lze podělit, dává smysl, že se nakonec dojde ke kompromisu. I v kulturních válkách existují pokusy o dohodu, ale logika těch konfliktů mnohem víc favorizuje Leniny a Randové.
V čem se tento pojem liší od populismu?
Z populismu se postupně stalo další zaklínadlo, které uzurpovalo pozornost a vytvořilo snadno dostupný label pro velmi odlišné politiky – od konzervativních nacionalistů přes antikorupční centristy a technokraty až po část levice. V jedné škatulce se ocitli Orbán, Trump i Iglesias nebo Varufakis, co nám to ale říkalo o jejich postojích? Ještě méně se odpovídalo na to, proč určitá rétorika funguje. Důraz se kladl na nabídku politiků, kteří jako by omámili a svedli „lid“ nějakou krysařovou píšťalkou, nikoli na to, zda neodpovídají nějaké společenské poptávce (byť si ji částečně jistě také tvarovali). Kategorie kulturních válek nás posouvá od formy k obsahu. Vede nás k úvahám o hodnotových změnách ve společnosti a jejich souvislostech s dlouhodobými trajektoriemi, jako je sekularizace a budování národní identity, i s krátkodobější dynamikou globalizace.
Zachránit Západ před Západem
V čem se liší kontext kulturních válek ve střední Evropě od zmíněného amerického?
Těch rozdílů je hned několik, i když zároveň můžeme říct, že kulturní války znamenají částečnou amerikanizaci. Zaprvé je tu odlišná politická dynamika. Vždy jsme mívali diferencovanější stranický prostor s levicovou tradicí. V USA navzdory přítomnosti levice v sociálních hnutích a pokusech o „třetí stranu“ tvořila vždy na stranické úrovni slabší část demokratů. Jen stěží lze Billa Clintona nebo Baracka Obamu označovat za levicové politiky, ač zejména druhého z nich vnímala americká pravice jako „komunistu“.
Americký nacionalismus je rovněž odlišný a nabízí jiné zdroje pro konzervativní nacionalistickou politiku. Jsou autoři, kteří tvrdí, že Trump musel popřít dominantní podobu americké národní identity, aby mohl formovat svůj ekvivalent konzervativního národovectví. Ve skutečnosti se napojil na jinou tradici, a to na americký izolacionismus. Ve střední Evropě je například typické, že si každý národ o sobě s oblibou vypráví, že je nemocný historií. Pořád je tu silně přítomné etno-kulturní pojetí národa. V neposlední řadě je důležitým rozdílem odlišná zkušenost globalizace, která samozřejmě proměnila všechny, ale v našem kontextu znamenala vstup do Evropské unie.
Jak se tyto rozdíly projevily v tématech kulturních válek v postkomunistických zemích?
Západní Evropa a Spojené státy pro postkomunistické země pořád působí jako vnějšek. Schematicky lze říct, že prvních patnáct let postkomunistického období tu existovala představa, že je potřeba Západ dohnat a integrovat se do něj. V dalších patnácti letech dochází k přehodnocení: k integraci došlo, ale nesplnila všechna očekávání a vyvolala pocit podřadnosti, druhořadosti. Následovaly vzpoury: toto není Západ, jak jsme si ho představovali – a naše role v něm, jakou jsme očekávali. V čele tohoto odstředivého pohybu stojí často politici, kteří se v devadesátých letech orientovali na Západ. Mezi takovými jsou Klaus, Orbán a svým způsobem Kaczyński.
Představa o vlastní odlišné pozici, kterou musíme uchovávat a dále rozvíjet, se radikalizuje ve chvíli, kdy se zcela promění obraz Západu ze Země zaslíbené, kam chceme doputovat a pořád toho nejsme hodni, do Sodomy, před kterou je potřeba se chránit, protože padá do propasti a může nás strhnout s sebou. Nejradikálnější podoba tohoto diskurzu je taková, že díky našim zkušenostem a tomu, že jsme bílí, se staneme pevností západnosti a evropskosti, zatímco na západ od nás bude vše ztraceno, protože tam se otevřeli nezápadní migraci.
Západní země v tomto pojetí zároveň popřely svou západní identitu i zevnitř tím, že popřely dvojici, která se v imaginárnu konzervativců rýmuje – rozum a přirozenost. Rozum je nástroj k odhalení přirozenosti, která je v principu dobrá, jelikož ji stvořil Bůh. Nemusíme nutně věřit v Boha. Jde však o to, že když budeme důkladně používat rozum, k přirozeným, od Boha pocházejícím řešením se dostaneme. Ale když rozum zkazíme třeba LGBTQ nebo genderovou ideologií a začneme akceptovat „nepřirozené věci“, také se vydáme směrem k úpadku – popřeme tradiční Západ, sebe samotné a svět, jak je přirozeně a smysluplně uspořádaný…
V knize popisujete, jak proti sobě stojí národní konzervativci a liberálové. Je tedy v kulturních válkách vůbec možná nějaká socialistická perspektiva, nebo pouze spadá do levicově-liberálního tábora?
Možná je, ale také vcelku obtížná. Kulturní války levici často rozpoltily, a ne náhodou. Většina levice u nás rozhodně nespadla do „levicově-liberálního“ tábora, kdepak. Zeman, Fico, Foldyna, Paroubek… Část levice, která hájí většinu, její obavy i předsudky, se ocitla na konzervativní straně. Tam, kde měla v postkomunistických zemích úspěch, jej dosáhla obranou malého, pracujícího člověka, kterého ohrožují liberální reformy. To dává smysl, to je potřeba a je to jedna z rolí levice. Nicméně třeba u nás tato část levice došla až k formulaci pozice konzervativního socialismu, který reprezentují Jan Keller, Petr Drulák a další, k naprostému odmítnutí kulturního liberalismu a někdy i ke spolupráci s krajní pravicí. Přestože jsem jejich kritik a jejich závěry pokládám za nepřijatelné, musím uznat platnost jejich otázek: ptají se třeba, jak zachovat sociální stát, pokud se rozpadne politický a kulturní rámec pro solidaritu, kterým historicky byl národ. Ptají se, komu přesně pomáhá velmi výběrové přijímání některých migrantů z chudých zemí. Jejich společnostem? Našim společnostem? Jim samotným? Zaměstnavatelům k tlaku na mzdy? Ptají se, jak velké rozvolnění norem společnost unese před pádem do anomie.
Proti „konzervativním socialistům“ stojí ta část levice, k níž se hlásím a která říká, že pokud levici chápeme jako ideál lidské emancipace, v těchto konfliktech prostě nemůžeme stát na straně, která je spojená s předsudky, omezováním práv, hranicemi a podobně. Musíme naopak být těmi, kteří tyto bariéry prolamují. Argumenty obou stran jsou silné. Ale zároveň to dokládá, že klíčovým štěpením ve společnosti už není socioekonomický konflikt v té podobě, v jaké jsme ho znali.
Zároveň některé hlasy na levici kritizují důraz na kulturní války a nechtějí se jim věnovat právě proto, že socioekonomický konflikt upozaďují.
Celá situace je o to horší, jelikož materiální a socioekonomické konflikty jsou do kulturních válek vpletené. Z různých důvodů – globalizace, vzdálenost center moci, nárůst sociálních rozdílů – se klíčovým stalo štěpení kolem kulturních rozestupů. Problém má evidentní třídní komponentu, která ale bohužel nepracuje ve prospěch univerzální emancipace, jak třídní boj popisoval Marx, ale spíš naopak. Ti, kteří jsou ekonomicky znevýhodnění, snáz najdou artikulaci svého spravedlivého hněvu vůči metropolitním elitám v útocích na menšiny, kterých se tyto elity domněle či skutečně zastávají. A naopak ti, kteří mají víc ekonomického kapitálu, mají také lepší prostředky přisvojovat si kapitál kulturní, který často spočívá v neobyčejně diferencovaném, rozvinutém a údajně zodpovědném uchopování kulturních a menšinových témat. Například Google má velmi rozvinutý diversity management a je podle některých až vzorový v řadě kulturních otázek, ale zároveň koncentruje nechutnou oligarchickou moc.
Řada klíčových otázek myslím existuje, alespoň zdánlivě, mimo kulturní války; oligarchická moc velkých peněz, klimatická katastrofa a sociální vyloučení rostoucích mas populace. Kdyby se to mělo porovnávat, také bych řekl, že tyhle tři naprosto klíčové otázky jsou důležitější než to, čemu se říká kulturní války. Ale poměřování významu je ošidné. Nemůžeme říct, že jelikož řešíme tyhle tři problémy, budeme akceptovat přetrvávající prvky nerovnosti žen nebo diskriminaci LGBTQ komunity. A zároveň, „kulturní války“ se staly jakousi lepkavou formou, které lze jen těžko utéct. Když se i tato témata politicky artikulují, nejčastěji se to děje zprostředkovaně a zas to připomíná kulturní války.
Když jsem se problému snažil porozumět, začal jsem používat slovo „gravitace“. Tím, že se klíčovým štěpením stanou kulturní otázky, i zdánlivě nesouvisející témata se na ně navěsí a vyjadřují se skrze ně. Různé politické síly, které to původně neměly ve své agendě, se tak stejně stanou bojovníky kulturních válek, aniž to samy chtěly.
Génius Babiš
Ve své kapitole o Česku „Populismus bez kulturních válek?“ popisuješ, že se tu v porovnání s dalšími středoevropskými státy témata kulturních válek tolik neuchytila. Z jakých důvodů?
Ke kulturním válkám tu není tolik zdrojů. Dvěma základními odlišnostmi oproti sousedním zemím jsou nasycený nacionalismus a slabost katolické církve. Jak píše historik Jan Tesař v úvodu svého Mnichovského komplexu, Češi vytěžili z dvacátého století maximum. Po první světové válce vznikl samostatný stát, v němž Češi tvořili státní národ, ač v poměru k ostatním byl menší polovinou. Z druhé světové války vytěžili celkem drastické etnické vyčištění toho státu. Když to srovnáme se situací Poláků nebo Maďarů, tady s výjimkou neustále živeného strachu ze sudetských Němců nejsou takové otevřené rány jako Trianon nebo Kresy. Nicméně na vztahu k syrským uprchlíkům, nebo dříve k Romům, Slovákům i k sudetským Němcům jsme viděli, že i nasycený nacionalismus dokáže vydat velmi agresivní plody.
Druhou odlišností je slabost katolické církve. Úspěch v tom prvním, bismarckovském kulturním boji, který u nás začali mladočeši a Masaryk a dokončil ho Gottwald – ta drsná a zároveň efektivní dekatolizace – má za následek, že tu máme velmi slabou katolickou církev, která je zároveň nepopulární přesně kvůli těm „hodnotám“, které by ráda v kulturních válkách hájila. To jsou podle mě dva důvody, proč jsou tady kulturní války relativně slabé nebo na sebe berou úplně jinou podobu. Spíš se svého druhu „kulturní válkou“ stala neustálá „obrana demokracie“ a právního státu před nebezpečím, které mají představovat „burani“ na Hradě i v podhradí. Obrana demokracie a právního státu jsou samozřejmě silnými tématy i v Polsku nebo Maďarsku, ale tady se to stává klíčovým tématem kulturní války.
Jakou roli v rozpoutávání kulturních válek hrál Andrej Babiš?
Babiš se dlouho a dovedně snažil kulturním válkám vyhýbat. Jeho hlavní strategií bylo dělat, že se ho to netýká. Nicméně vždy hrál na obě strany a nakonec se přidal k té silnější. Například na začátku migrační krize Babiš nebyl zdaleka tak hrozný jako velká část těch, které by naši kolegové nazvali „standardními politickými stranami“, i když část jeho stranických poslanců nebyla o moc lepší. Ministr spravedlnosti za ANO, Robert Pelikán, byl ale až ikonický „sluníčkář“ a soutěžil s Jiřím Dienstbierem, kdo navrhne přijetí většího počtu uprchlíků. Babiš mezitím slinil prst. Nakonec se samozřejmě jasně přidal k antimigrační straně. Právě tak nakonec pochopil, že kulturní války budou fungovat, a tak se k nim vrátil, když byl v úzkých.
Naopak úplně nedůvěryhodnou se tu během kulturních válek stala levice, proto také vypadla z parlamentu. Ten rozštěp, který jsem popisoval na teoretických pozicích, byl praktický. Pro spoustu lidí na obou stranách toho konfliktu nebylo možné volit sociální demokracii, protože nevěděli, co by to znamenalo. Budu to personalizovat: Jedni by chtěli volit Dienstbiera, ale zároveň věděli, že by volili Foldynu, a druzí přesně naopak. V otázce, která se stala klíčovou, ČSSD zastávala úplně protichůdné pozice. Kdysi to byl znak její síly. Byla to ta strana, která dokázala být blízko lidem práce a zároveň hájit liberální hodnoty – aspoň v něčem, aspoň někdy. V momentě kulturních válek se to ale ukázalo jako díra pod čarou ponoru.
Logika šílenství
Dají se spory ohledně klimatické politiky chápat jako součást kulturních válek, nebo nejsou tímto způsobem hodnotově politizovány?
Pokud přijmeme premisy klimatického hnutí, které já třeba přijímám, jedná se o materiální konflikt, který přesahuje logiku hodnotových konfliktů. Nejde o nějaké sporné hodnoty, ale o zachování života na Zemi. Nahlížeme-li touto perspektivou, je až děsivé, jak moc se klimatická politika stala součástí kulturní války. Přesně se to rozdělilo na lidi, kteří vychází z vědy a chtějí zásadní změny, a na lidi, kteří chtějí udržet „svět, jak jej známe“, proti „šíleným Gretám“.
Na klimatickou politiku samozřejmě není napojené jen radikální klimatické hnutí, které by chtělo zásadní společenskou změnu, ale i směs ekologické technokracie spojené s Evropskou unií, Green New Dealem a veřejnou podporou elektroaut. Ale obojí je ve skutečnosti radikální změna společnosti. V něčem i radikálnější než do důsledku braná rovnost LGBTQ.
Zdroj: Ústav politologie FF UK
A tak i klimatická krize vyprodukovala politickou logiku, která odpovídá logice kulturních válek. Na jedné straně ti, kdo věří vědě a produkují radikální nebo technokratické řešení, přičemž obojí je spojeno se zásadní společenskou změnou. Na druhé straně konzervativci, kteří tvrdí, že takové změny jsou šílenství.
Poukazování na šílenství druhé strany je ve skutečnosti argument, který zaznívá od konzervativců i liberálů (jakkoli zrovna u tohoto konfliktu jsou ideologické labely pro označení stran snad ještě neadekvátnější než jindy; pro řadu konzervativců dává smysl ekologická citlivost a „konzervace“ přírody na planetě). Z pohledu nás a Grety Thunberg jsou šílenci ti, kdo tváří v tvář vědecké evidenci nejsou ochotni zásadně změnit svůj život, aby nedošlo ke katastrofě. Z jejich pohledu jsme šílenci my, protože na základě nutně nespolehlivých vědeckých poznatků chceme zásadní změnu společnosti. Zase logika dvou podob šílenství a dvou podob smrtícího ohrožení, zase není možnost kompromisu.
Středoevropské konzervativce posílila poslední migrační vlna, během které byli v tomto regionu odmítáni jakýkoliv uprchlíci. Jaký může mít vliv na místní konzervativní tábor současná vlna uprchlíků, která je důsledkem invaze na Ukrajinu?
Ona ho rozštěpila. Jsou národní konzervativci, kteří z různých důvodů příliš vsadili na Putina, už to nevezmou zpátky a teď sčítají reputační ztráty. Například Klaus, Zeman, Orbán. Pro část z nich je to ale návrat ke studenoválečnickým kořenům. Znovu proti sobě máme toho velkého východního nepřítele, díky kterému část konzervativců chytá vítr do plachet. Ta válka posiluje politický realismus, což je jiné vyjádření pro konzervativní postoje v politice. Umožní říct nejen to, co často slýcháme: „Teď řešíme skutečně podstatné věci a ne počet pohlaví, stejnopohlavní sňatky a Green New Deal.“ Ale také: „Vážně teď chcete penalizovat Polsko za to, že má problémy s vládou práva a právy menšin? Vážně? V době, kdy přijalo víc než dva miliony uprchlíků a má na hranicích válku?“ A ten argument má svou sílu. Udeřila konzervativní hodina. Část konzervativců, která se hloupě nezapletla s Putinem, má nyní vítr v zádech a to, co od nich přijde, nebude pěkné.
Jak je ale možné, že část konzervativního tábora podporuje přijímání uprchlíků z Ukrajiny, když ještě nedávno odmítala jakékoliv uprchlíky z Blízkého východu? Je to hlavně kvůli rasismu?
Současná uprchlická vlna se v mnohém liší. Myslím, že tu jsou tři důležité změny: kulturní blízkost, která snižuje náklady na integraci uprchlíků, úplně odlišná genderová dynamika, jsou to hlavně ženy a děti, a pak rasa. Solidarita se prokazuje i díky těmto třem kategoriím. Ke kulturní blízkosti je ještě potřeba doplnit, že tam odpadá fantasma o islámu, který nás chce zničit, které vyjadřovalo kromě jiného i to, že jsme válce v Sýrii prostě nerozuměli, byla pro nás vzdálená. V případě rusko-ukrajinského konfliktu je to naopak: máme pocit, že jí rozumíme naprosto přesně, lépe než naši západní sousedé, a že je i o nás.
Bez ohledu na to je solidarita úžasná věc, migrační krize ale bude ještě náročná. Uvidíme, jak to Česká republika zvládne, v poměru k počtu obyvatel už přijala dvakrát víc uprchlíků než Angela Merkel v roce 2015. Dlouhodobě přitom náš vztah k Ukrajincům měl prvky rasismu, nebyl moc odlišný od vztahu k Rusům. Snad se to změní, škoda jen, že naopak strašně posiluje protiruský rasismus (v nejdoslovnější formě, viz všechny ty výlevy „jsou to Mongolové, nepatří do Evropy“). V kontextu pravicové vlády s jejím sklonem přenášet náklady na ty nejchudší to také může zadělat na pěkně výbušný koktejl.
