Stinka: Věci do sebe zapadnou, až když je uslyšíš v písničce

21. března 2019

Zdroj: archiv Stinky

Hanka Lundiaková alias Stinka je česká akordeonistka, písničkářka a prozaička. V únoru jí vyšla třetí deska Neviňátko. Poprvé na ní neuslyšíte akordeon, který byl dosud pro Stinku typický.

Jak ses dostala k hudbě?
Od první třídy jsem chodila do lidušky na piano. Někdy v šesté třídě jsem začala pokukovat po akordeonu, který se povaloval v místnostech, kde probíhala výuka. Hrát jsem na něj začala až v osmnácti s kapelou Rudovous. Od dědečka a pradědečka máme hudbu v rodině. Na co sáhli, na to zahráli. Já pořádně neumím na nic, ale jsem schopná se docela rychle na nástroj naučit, když je potřeba. Akordeon miluju, ale musím od něj teď upustit, protože je fyzicky strašně namáhavé na něj hrát. Taky mě začal svazovat, co se tvorby týče. Táhne mě to k experimentování, které mi s akordeonem moc nejde. Kytara a klávesy mi v tomhle umožňujou víc. Láká mě uvolnit formu a dostat se třeba i k delší kompozici.

Jak dlouho jsi na akordeon hrála?
Přes dvacet let. Teď od něj mám dlouhodobou pauzu. Až nazraje doba, vrátím se k němu. Čtvrtého dubna se s ním symbolicky rozloučím. V rámci improvizačních Wakushopp večerů v Punctu Krásovka provedu performance jménem Suita pro dekonstruovaný a destruovaný akordeon. V rámci půl hodiny nástroj hodlám zničit jako tečku za svým dvacetiletým akordeonovým obdobím. Na téhle akci se mnou bude vystupovat taky umělec a performer Petr Válek.

Coby akordeonistka jsi ale nebyla celou tu dobu sólová umělkyně.
Sólo jsem začala hrát v roce 2009. Předtím jsem hrála šest let s kapelou Rudovous a potom rok s kapelou Tři sestry. Pak jsem nějaký čas v žádném uskupení nefigurovala. Pak chvíli na klávesy v noisový kapele Kaspar von Urbach. Po rozvodu jsem byla často po večerech doma a nemohla jsem nikam chodit, protože jsem hlídala malého syna. To se hodilo – skládala jsem a hrála na akordeon. Možná díky tomu vznikla moje první deska Krrrva! (2013) a pak i Bído čau (2015). Titul první desky jsem obšlehla od kamaráda Ostraváka, který „krrva“ furt říkal a psal to i do esemesek.

Jak skládáš?
Jedu metodou pokus omyl. Osvědčilo se mi dělat, co mi intuitivně přijde, že bych měla a že by mělo bejt, přestože život klade mnoho překážek. Osvědčilo se mi za tím jít a nenechat se odradit. Nedělej tohle, nedělej tamto – jako nejlepší cesta se ukazuje jít prostě za tím, co si přeju.

Jaká hudba tě ovlivňuje a inspiruje?
Když jsem začala psát, akordeonový věci jsem moc neznala. Třeba Piazollu. Líbil se mi Václav Koubek. Dozvěděla jsem se od posluchačů, že v mých písničkách jsou slyšet Velvet Underground, Pixies nebo Sonic Youth – zkrátka hudba, kterou jsem poslouchala v pubertě. Vždycky jsem měla ráda Patti Smith, Siouxsie and the Banshees, takový ty osmdesátkový věci, ke kterým se pořád vracím. Šanson ani český písničkáře jsem nikdy neposlouchala.

Zajímavé, že sis zvolila zrovna akordeon.
Prostě se mi strašně líbil. My jsme měli doma heligonku po pradědovi. Na tu jsem hrála už ve třinácti. Asi proto mě akordeon lákal, má mnohem víc možností. Heligonka má jenom pár knoflíků a maximálně tři nebo čtyři stupnice.

Na tvých prvních deskách zněl tedy především akordeon. Co nová deska, Neviňátko?
Na nové desce není akordeon vůbec. Myslela jsem, že tam třeba dvě písničky na akordeon budou, ale nakonec mi v tom zabránily zdravotní problémy při cvičení, a hlavně při koncertech. Úplně jsem ten nástroj nenáviděla. Řekla jsem si, že ho tam prostě nedám. Spousta lidí, včetně těch, kterým důvěřuju, mě od toho odrazovala. Nakonec jsem to riskla a myslím, že se to vyplatilo.

Máš už nějaké ohlasy?
Mám. Zatím samý skvělý.

Do jaké míry je recese součástí tvojí tvorby?
Určitě tam je, ale spíš než slovo recese bych použila sarkasmus nebo sebeironie. V písničce Neviňátko z nové desky zpívám v druhé osobě, ale vlastně myslím sebe. Písnička je o lásce, ale taky o tom, jak nejsem schopná se posunout. Recese je třeba v písničce Autosvět. Text písně se skládá z různých narážek, hlášek politiků a titulků zpráv z poslední doby. Je to trochu magorskej text. Myslím si ale, že magorství je hrozně důležitá věc. Takhle se vztahuju ke světu, protože mám pocit, že se svět takhle vztahuje ke mně. Přichází spousta nepochopitelných věcí, který do sebe nepasujou a zapadnou do sebe až po určitý době, kdy je uslyšíš v písničce.

Dá se v dnešním světě žít coby blázen a magor, aniž by člověk musel být zavřený?
Jo, o tom je i moje knížka Imago, ty trubko!. Jsem překvapená, jak moc jsem si napsala svoji budoucnost.

Vedle hudby tedy i píšeš.
Píšu prózu, na poezii si moc netroufám. Připadá mi, že jsem pak moc patetická. Když ale není zbytí, jsem schopná napsat i poemu. Patos se dneska moc nenosí a je to vidět i na českých kapelách. Ty nejoblíbenější jsou hodně recesivní, využívají posměch. Patos mají třeba v hudbě, ale rozhodně ne ve slovech. Takoví Monkey Business, Midi Lidi nebo Mucha.

Co dalšího jsi napsala?
První, co mi vyšlo, jsou experimentální texty Vrhnout. Jedná se o sbírku kratších poetických a básnivých textů. Explikace hnusu. Sbírka shrnuje moje nejdrsnější období. V téhle knížce je z mých děl nejméně autocenzury. Moc lidí to neskouslo. Pak jsem napsal Černý Klarus, to je čtivější. Jde o eroticko-sentimentální novelu. Je o dětech, jak se seznamují se svými těly a těly svých kamarádů. Snažila jsem se o gradaci, a tak je druhá půlka v podstatě lehká pornografie. Starší brácha týhle knihy by mohla být kniha Pod zákonem, kterou mám rozepsanou. Je to Lolita naruby. Snad vyjde ještě letos. Pak mám ještě rozepsanou knížku Parazit. Je o lidských i přírodních parazitech, tyhle dva motivy se tam mísí. Chci aby se v ní ukázalo, že je to celý vachrlatý a že ten, kdo říká, že tamten je parazit, je často parazit sám. Špatně se o tom mluví, nechť si to čtenáři přečtou.

Co říkáš na českou hudební scénu?
Je spousta věcí, který jsou úplně skvělý, ale není o nich vůbec vědět. Mám hrozně ráda třeba kapelu Kolena nebo Pátí na světě. Výtvarník Petr Nikl dělá úžasný písničky. Dělá se skvělá hudba, ale na sebepropagaci se kašle, třeba proto, že to zdržuje od další tvorby. A taky už na to leckdo rezignoval, protože je doba instantní hudby. Teď se to možná malinko zlepšuje. Mám pocit, že se do hudby vrací sdělení. Před pěti lety byla situace jiná. Je to taky tím, že se proměňuje politická scéna. Lidé začínají vnímat politiku jako důležitou. Nebo ekologii.

Dnešní situace je vyhrocenější než třeba před deseti lety.
Dřív válečný konflikt na Ukrajině hrozil a teď tam je.

Myslíš, že se kruh uzavírá?
Kruh se uzavírá a lidi se bojej. Hlavně mámy synů. Ty se bojej vždycky. Pevně věřím, že lidi mají pud sebezáchovy a budou normální. Ale síla populismu je blbá.

Co dál s kapelou?
Určitě zase co nejdřív jít do studia. Teď ale chci upravit koncertní podobu Neviňátka, aby znělo živě jako na desce. Chci, aby si to posluchači vychutnali, aby deska žila.

Album Neviňátko vyšlo 26. 2. 2019 u vydavatelství Polí5.

Stinku naleznete na streamovacích službách, Bandcampu a skrz vydavatelství Polí5.