Pražské kino aneb Jedno malé peklíčko

18. března 2019

Zdroj: Unsplash.com, Karen Zhao

Varování: Jde o čistě subjektivní výjev z jednoho a sta dalších traumatických zážitků.

Může se stát, že i pracující student toho času sídlící v Praze nemůže jinak, než se vydat do kina v páteční večer, odpočinkový a kulturou to naplněný čas všech dalších poctivých studujících i pracujících. A poněvadž v tento pátek vrcholil lidskoprávní festival Jeden svět pořádaný Člověkem v tísni, mojí páteční „zábavou“ se stal snímek Boj s drakem režisérky Sediky Mojadidi.

Kdysi rozsahem o tolik menší festival dnes jen v Praze trvá celých jedenáct dní, během nichž uvede 117 dokumentů věnujících se lidským právům. S tím souvisí i jeho rozrůstání se do všech možných promítacích kin, a filmy tak mají velkou šanci oslovit velký počet diváků. Potud to je samozřejmě dobře a festivalu přeju to nejlepší, už od svých středoškolských let, kdy jsme u filmů ještě celí vyjevení brečeli povinně, a díky za to.

Když se ovšem tato účast na promítání (snad by měla být i povinná) pátečního večera spojí s lidmi, kteří příběhy poslouchat úplně nechtějí, filmový, natož emocionální zážitek to značně komplikuje. Boj s drakem se věnuje osudům dvou statečných afghánských žen, političce Nilúfar a novinářce Šakíle. Bojují za to, aby se práva žen v Afghánistánu alespoň trochu zlepšila. Vlastní životy dávají denně všanc už jen svým veřejným vystupováním, v zemi, jejíž část ovládá Tálibán. A pochybují, jestli má takové ohrožování jejich rodin ještě smysl.

Tedy večerní hodina, tento film a páteční Bio Oko. Dostanete výsledek, během kterého stále více přemýšlíte, nakolik ty šustící pytlíky chipsů a gumových medvídků pomáhají slečnám v řadě pochopit štkaní rodin, které přišly o všechny syny během sebevražedného atentátu, který není v Afghánistánu ničím výjimečným. A nakolik je opravdu nutné rozebírat každou další scénu s ženami v burkách se slovy „vidělas je, to je fakt hrozný, hele a další“.

Nebo jinak: novinářka Šakíla točí reportáž k volbám na vesnici, na které přes den téměř nepotká ženu, protože na venkově na ulici nechodí. „Řeknete mi něco k volbám?“ ptá se konečně kolemjdoucí. „Rozhodně ne. Copak chcete, aby mi zabili rodinu?“ odpovídá žena zrychleným hlasem. A následuje smích pobaveného publika.

Nakonec se politička Nilúfar rozhodne poslat svých pět dětí do Austrálie, kde pracuje jejich otec. Při jedné z návštěv se režisérka ptá zhruba osmiletého Osmana, jestli by se chtěl do Afghánistánu vrátit. „Nikdy,“ odpovídá. „Proč ne?“ „Protože bych umřel. Všechny, co se vrátí, to čeká. Je tam moc smrti,“ následuje Osmanovo dovysvětlení. A také hlasitý smích řady diváků, kteří ještě nejspíš naladění na vlnu předchozí roztomilé promluvy Nilúfariných dětí nepochytili, co skutečně řekl.

A tak je to se vším. Říkám si, co se situací tisíce kilometrů vzdálenou a tolik bolestnou můžeme udělat, když jí ani skutečně nenasloucháme. Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy byla v kině (a nemám na mysli multiplexy) a mohla se nerušeně soustředit na film (nebrojím tímto proti zvukovým projevům, ale proti salvám smíchu a přílišnému komentování všeho; tomu nás nejspíš naučily multiplexy). A přitom ještě před třemi lety jsem byla z pražských kin šťastná. Žádný popcorn, žádní hlasití a přiopilí návštěvníci. Žádné mluvení během filmu. Nic z toho, co jsem zažila v pátek.

Lamentovat nad tím, že se lidé chovají čím dál méně ohleduplně k jiným, vážně asi nemá smysl. Ale zkuste se zamyslet, jestli na film jdete proto, že ho chcete vidět, nebo že zaplňujete volný čas. A jestli svým chováním třeba neblokujete zážitek jiným. Já si také do kina často chodím poplakat, ale pláču s ohledem na jiné: potichu. Člověk, který bordel v kině nedělá, často přemýšlí, jestli nebude lepší si ho pustit doma. Jen mít tak nadupané technické zázemí. Však nemluvím o ničem tak obtížném; zkuste procvičit paměť a své duchaplné komentáře řekněte přítelkyním a kamarádům po skončení filmu. Ale možná je to s tou ohleduplností marné jako všude jinde.