Squid vytváří svět mezi fikcí a skutečností
16. listopadu 2021
Angličtí Squid bývají řazeni pod post-punk. S takovým zařazením se sice těžko polemizuje, ale zároveň je to zhruba stejně přesné jako označení rock. Padesátiletým používáním se žánr obnosil a vytahal, a tak se do něj vešli tak nesourodí interpreti jako Joy Division, Talking Heads nebo současní Fontaines D.C. Kouzlo Squid spočívá v tom, že po pouhých čtyřech letech existence je pro ně i tato široká kategorie malá. Nyní jim už nestačí ani Velká Británie a svou hudbu přivezli do pevninské části Evropy. Desátou zastávkou jejich tour byl smíchovský klub Underdogs’ Ballroom.
V repertoáru Squid najdeme vše: od krautrockového transu přes ambientní syntetizátorové instrumentály až po břitké punkové texty. „Všechno, co píšeme, je pro nás v něčem jiné, jinak bychom to zahodili. Člověk přece chce pořád dělat věci, které ho novým způsobem nadchnou,“ vysvětluje neustálý hlad po novém zvuku zpěvák Ollie Judge v rozhovoru pro The Line of Best Fit.
Squid vznikli v roce 2017 v anglickém Brightonu, ale pozornost kritiků získali až o dva roky později s funkově laděným singlem Houseplants, jehož text překypuje drzým nadhledem, který přetrval i do dalších počinů. Ve stejném roce vydali EP Town Centre, které kromě dvou chytlavých hitů věrných původnímu stylu (Match Bet, The Cleaner) nabízí i introspektivní skladbu Rodeo a ambientní instrumentál Savage, který zní, jako by ho vytvořila spíš avantgardní jazzová kapela než parta kluků s kytarami. EP bylo skvělým předkrmem značícím, že brightonská parta chystá něco speciálního.
Nová kapitola
Hlavní chod přišel letos v květnu, kdy Squid vydali debutové LP Bright Green Field. Album zachycuje vyvíjející se skupinu, která opouští svou prvotní odlehčenost a přesouvá se do temnějších vod, a to jak texty, tak nástroji. Trumpeta Laurieho Nankivella už nejásá, ale kvílí. Kytary jsou nepředvídatelné. Arthur Leadbetter svými syntetizátory klade více důrazu na barvu zvuku a méně na melodii. Judge, hlavní zpěvák a současně bubeník, se na několika skladbách noří do transu a vydává se spolu s basou vstříc hypnotickým gradujícím pasážím.
Nadšení kritici a vyprodané koncerty – podle všech měřítek se kapele podařilo naplnit očekávání nastavená jejich předchozí tvorbou. Když to pandemie dovolila, vydali se propagovat nové album a uspokojit evropské fanoušky rozsáhlým turné. Desátou zastávkou byl smíchovský klub Underdogs’ Ballroom, který v posledních letech hostil spoustu dalších undergroundových hvězd, zejména zásluhou promotérů Heartnoize a Landmine Alert. Jmenujme například Molchat Doma, Alex G, Frankie Cosmos, Black Midi a brzy i Injury Reserve. Z tohoto sklepa přetvořeného na hudební venue dýchá punková atmosféra: třeba to, že z šatny není přímo vidět na pisoáry naproti, je až nedávná novinka.
Sci-fi i Gordon Ramsay
Koncert otevírá singl Sludge vydaný loni těsně poté, co v Evropě začala pandemie covidu. V nejintenzivnější části podpírá valící se basa syntetizátorový polyrytmus a nejsmělejší mosheři se začínají strkat. Vzhledem k textu písně je to určitá ironie: verše „I’m lying on my bed / with celebrity chefs“ je v písni z roku 2020 těžké nečíst jako popis domácí izolace u kuchařských show. (Judge napsal tento verš po tom, co sledoval do tří do rána kompilace vtipných momentů Gordona Ramsayho.) Následující skladba G.S.K. začíná slovy „As the sun sets on the GlaxoKline / Well, it's the only way that I can tell the time“. Odkaz na nadnárodní farmaceutickou firmu GlaxoSmithKline vyvolává obraz korporátní betonové šedi, který se na Bright Green Field vrací opakovaně.
Ve svých textech se Squid inspirují vším možným: sci-fi literaturou, čínskými filmy, deziluzí ze vstupu na trh práce v kapitalistické společnosti nebo návštěvou milované osoby trpící anorexií v nemocnici. Kromě Ollieho Judge se na desce objevují i vokály kytaristů Antona Pearsona a Louise Borlase. Členové píšou odděleně a nenutí ostatní svá slova měnit. V tomto ohledu připomíná jejich workflow spíš rapovou skupinu, kde si každý píše své sloky, tematicky spojené jen volně. Přesto se nad albem vznáší zastřešující motiv dystopických světů a toho, jak se jim v určitých ohledech skutečný svět přibližuje. „Oh, where were you when the ice came around? / You don’t remember? You don’t remember? / Was there enough to kill the whole damn street? / Was there enough to improve your swing?“ Verše skladby Peel St. jsou inspirované knihou Ice autorky Anny Kavan, ve které Zemi důsledkem nukleární války postupně pokrývá led. Píseň ale jedním dechem odkazuje i na autorčinu závislost na heroinu. Poté, co umřela, prohledala policie její byt a shledala, že v něm bylo dost heroinu na to, aby „zabil celou ulici“.
Dým a lasery
Producent, který stojí jak za Bright Green Field, tak za Town Centre, je Dan Carey, jenž řídí label Speedy Wunderground. Carey produkoval i alba příbuzných kapel, jako Fontaines D.C., Goat Girl nebo Black Midi. Na webu Speedy Wunderground můžeme najít jakési desatero labelu, které klade důraz na rychlé nahrávání, aby výsledek nebyl „převařený“. Bright Green Field Squid nahráli sice s Careym, ale už pod labelem Warp Records, jenž se proslavil například díky spolupráci s průkopníkem elektronické hudby Aphexem Twinem. Fakt, že se londýnský label rozhodl spolupracovat se Squid, svědčí o přesahu kapely za hranice běžných „kytarovek“. Z praktického hlediska to pro kapelu také znamenalo, že už jim bylo dovoleno si při nahrávání dát pauzu na oběd, což jim předtím přísné desatero zakazovalo.
Pod Careyho taktovkou také platí, že celé album se nahrává jen jeden den a celé se mixuje den další. Pak dává smysl, že při koncertu znějí písně podobně jako jejich studiové protějšky. A to obzvlášť, když si přečteme další stanovu z desatera, která nařizuje: „Jádro každé písně bude živá nahrávka pořízená ve tmě, dýmu a s lasery.“ V takových podmínkách začíná studio vypadat jako stage, a potemnělý klub Underdogs’ zas jako studio.
Nezbývá než souhlasit s Full Moon Zinem: pražský koncert potvrdil, že Squid před sebou mají ještě velké věci.
Autor fotografií: Jan Kuča
