Vojín W. uvláčený příliš podrobným vyprávěním
15. listopadu 2021
Spisovatel Steve Sem-Sandberg dodal svým nejnovějším románem Vojín W. životní rozměr tajemnému vrahovi. Vojcek (německy Woyzeck) a jeho zločin z vášně, známý zejména díky divadelní hře Georga Büchnera, má své reálné kořeny v německém Lipsku. Sem-Sandberg se však snad až příliš vehementně snaží čtyřsetstránkovým dílem vysvětlit, že vinu za Vojckův čin nese zejména nelítostná společnost a jí přiživovaná psychická deprivace křehkého muže.
Švédský autor je nositelem několika literárních cen, včetně Ceny Augusta Stindberga za své – alespoň v Česku – patrně nejznámější dílo Chudí v Lodži, které tematizuje neúnosnou každodennost života v židovském ghettu za druhé světové války. Steve Sem-Sandberg je zároveň velkým milovníkem české literatury, sepsal eseje o Praze i román Ravensbrück o Mileně Jesenské. Překladu nejnovějšího románu Vojín W. se stejně jako u knihy Chudí v Lodži zhostila Dagmar Hartlová.
Grafická úprava: Atyp a Jiří Adamík-Novák
Román vychází z několika historických faktů, do nichž autor vkládá velké množství smyšlených příběhů i postav, skrze které vykresluje Vojckovu osobnost. Začíná výslechem po zavraždění vdovy Johanny Woostové a během této i několika dalších výpovědí se vrací k převyprávění celého hrdinova života. Postupně se tak rozvíjí příběh od Vojckových učebních let u vlásenkáře až po nekonečné putování s vojsky v napoleonských bitvách. Jako zástupce nejnižší vrstvy společnosti je vláčený krušnou realitou první půlky devatenáctého století a jeho frustrace i psychická nevyrovnanost, čítající množství halucinací i absurdních očekávání, končí zločinem z vášně a popravou na lipském náměstí v roce 1824.
Nekonečné popisy šílenství
Příběh Vojcka proslul hlavně díky hře Georga Büchnera sepsané roku 1837 (poprvé se však inscenovala až v roce 1914). Fragment expresionistické hry, kterou předčasně zesnulý autor nestihl dokončit, se obvykle řadí mezi přelomová díla moderního dramatu a dodnes se objevuje i na českých scénách. K jedněm z nejlepších uvedení patří inscenace dua SKUTR v plzeňském Divadle J. K. Tyla nebo Woyzeck Miroslava Bambuška v brněnském HaDivadle. Jedním z přitažlivých aspektů tohoto díla je tajemno umocněné expresivním jazykem, které z Vojcka tvoří fascinující křehkou duši, u níž si může tvůrce či divák motivace k jeho činům pouze domýšlet. Román Vojín W. je v podstatě opakem tohoto díla: autor vytvořil detailní a doslovný obraz jeho života. Velice podrobně vypráví všechny Vojckovy životní epizody s důrazem na absolutní nepochopení, zesměšňování i neštěstí, kterým musel čelit a které ho tak – s ohledem na psychickou labilitu – dohnaly k vraždě.
Ze začátku knihy dokonce Sem-Sandberg operuje podobným jazykovým aparátem a několikerými prvky – expresivním jazykem, krátkými větami, Vojckovými částečně nesmyslnými, nechápavými nebo vyšinutými odpovědmi – vyvolává podobně tíživou a specifickou atmosféru jako Büchnerovo drama. Hrdina je navíc v obou dílech oslovován ve třetí osobě („Sedl si, Vojcek, a odpověděl na otázku.“), což ho staví do odlišné pozice vůči všem ostatním – je podřadným podivínem, patrně dost hloupým, aby pochopil kladené otázky, blázen bez sociální empatie, kterému se ostatní vysmívají. S postupným vrstvením epizod se ale specifická jazyková poloha vytrácí, a to i při dalších scénách z výslechových místností. Autor jako by se příběhy hlavního hrdiny i vedlejších postav nechal strhnout a při líčení zamrzlých plání v období narukování do armády ve Švédsku se už spouští pomalé martyrium, které možná dodává na autentičnosti válečných tažení, ale vzdaluje čtenáře od jakékoliv fascinující záhadnosti.
To se nejmarkantněji projevuje skrz čím dál konkrétnější a důraznější popis Vojckova psychického stavu. Od začátku obsahuje kniha určité indicie, že je Vojcek jiný, svérázný, plachý a nejistý, navíc třeba rád tajně šmíruje ostatní. Občas má halucinace anebo slyší hlasy, což se mnohonásobně stupňuje po hrůzách války, které zažil hlavně během neúspěšného tažení do Ruska. Jenže v závěru románu jako by všechny tyto náznaky připadaly autorovi příliš neprůhledné – a tak nejen podrobným popisem Vojckových vidin, ale hlavně hrdinova vnitřního rozpoložení a pocitů hraničících se šílenstvím nedává čtenáři žádný manévrovací prostor pro špetku vlastní imaginace.
Ačkoliv je autorův důraz na psychiku logický, smazává onu lákavou, záhadnou ambivalenci postavy vycházející z jednoduché linky – křehký, hodný člověk se jednoho dne dopustí brutální vraždy. Vina, kterou na jeho životě nese krutá společnost a doba, je neodmyslitelná i v rámci Büchnerova dramatu. Sem-Sandbergova interpretace ale působí příliš vehementně a z pravděpodobné motivace dát záhadné bytosti podrobný příběh se téměř stává manifestem na obhajobu vraždy.
Vraždou k utěšení démonů
Celý Vojckův život je přitom hlavně patráním po vlastní identitě, která se patrně velmi vzdaluje té, jakou mu přisuzuje společnost. Už jeho asociativní vnímání slov, když si ve škole představoval pod různými pojmy obrazy i vlastní vzpomínky, mohlo předznamenat tvořivou a kreativní duši, pro okolí to ale znamenalo omezenost a nesoustředěnost. Díky svému netypickému vidění světa i šikovným rukám mohl být třeba talentovaným umělcem, něco takového ale jeho postavení nedovolovalo. Právě ruce zůstávají v knize jediným symbolickým prvkem. Dokreslují mnoho rysů jeho osobnosti podle toho, jak se na ně kdo dívá: pro ženy má Vojcek jemné, až dívčí ruce, které mají dokazovat jeho jemnost a šikovnost. Pro vojáky ale bude právě kvůli týmž rukám za slabocha a příliš zženštilého. Také značí potenciál, to když dokáže vyřezávat působivé sošky nebo vytvořit překrásného páva z nalezeného haraburdí. Mohou ale zároveň páchat nepochopitelné zlo, které vrcholí ubodáním Johanny Woostové.
Ve snaze přilepšit si ve společenské hierarchii se Vojcek tituluje různými přízvisky – například Woyetz, jméno, které si volil už jeho otec s polskými kořeny, protože mu přišlo vznešenější. „Nehraje roli, jestli jsi na ledě Baltského moře nebo ve vězeňské cele nebo na temné marodce páchnoucí výkaly. Všude kolem nás je Boží nebe a to se stále hroutí.“ Kamkoliv se Vojcek vrtne, ať už do služeb bohatého pána, ze kterého se vyklube kleptoman, nebo skončí ve švédském zajetí, kde se upíše tamnímu vojsku – všude ho čeká zmar, neštěstí, hlad a výsměch. I v jeho epizodách se ženami, které mají vždy podobný charakter: zaujme je sice svou mírnou povahou, ale nakonec ho krutě odeženou. Ubodáním Johanny jako by se konečně vzepřel celoživotnímu výsměchu, a to zejména ze strany žen, čímž také utišil démony, kteří k němu různě promlouvali.
V mnoha ohledech je kniha svědectvím o době, která zplodila ambivalentního hrdinu, k němuž se i dnešní svět často vrací. Scény s plundrováním statků během války, při které Vojcek nezažije jediný „skutečný“ boj, jsou velmi naturalistické a působivé. S postupujícím hrdinovým šílenstvím má však kniha jedinou možnou interpretaci: Vojcek jakožto pochroumaná bytost, se kterou nebyla dobová společnost ochotná citlivě jednat, je jednoduše výplodem jí samotné. Protagonista tím až ztrácí na své unikátnosti – takto by mohl život vyústit každému citlivému a zmatenému mladému člověku, který po zdecimovaném světě chodil na začátku 19. století. Jenže příběh Vojcka, jak ho známe z Büchnerova dramatu, je unikátní ve své nejednoznačnosti a díky určitému tajemnu, které dovoluje čtenářovu či divákovu interpretaci a ve kterém se může zrcadlit kruté chování společnosti v jakékoliv době.
SEM-SANDBERG, Steve: Vojín W. Přel. Dagmar Hartlová. Praha: Paseka, 2021. 416 s.
