Byla, nebo nebyla? Helen Keller opět předmětem konspirací

11. února 2021

Americká spisovatelka a aktivistka Helen Keller v raném dětství přišla o zrak i sluch. Přestože musela čelit mnohým výzvám, jak navázat komunikaci se světem, stala se významnou osobou, jež inspirovala budoucí generace. Právě na ni se od poloviny minulého roku zaměřila mladá tiktoková generace, která začala zpochybňovat její existenci. Co zprvu možná bylo jen hloupým vtipem, spustilo konspirační lavinu s dalekosáhlejšími důsledky.

Americká popkultura je jejího odkazu plná: od oslavných biografických divadelních či filmových zpracování po ta nepříliš lichotivá. Mezi ně patří například díl televizního seriálu South Park nebo krátká zmínka v textu písně Don’t Trust Me amerického dua 3OH!3. V českém prostředí se jí věnovaly například Alice Masaryková v přívazku ke Zdravotnickým epištolám pro lid z roku 1915 a Jindra Jarošová v biografickém románu Via Lucis z roku 2009. Nicméně mimo pár dalších starších článků a jednoho dílu rozhlasového pořadu Stopy, fakta, tajemství... s názvem Dívka okovů zbavená do našeho prostoru výrazněji nepronikla. O tom svědčí i skutečnost, že do češtiny byly přeloženy pouze dvě z jejích dvanácti knih (Povídka mého života v roce 1904, v nejbližší době vyjde tatáž kniha v nakladatelství Malvern pod názvem Příběh mého života, a Mé náboženství v roce 1928). Abychom tak mohli i my pochopit celou zápletku současné kauzy, je třeba se vrátit na začátek celého příběhu.

Helen Keller se narodila 27. července roku 1880 v malém městečku americké Alabamy a její raný vývoj nenaznačoval žádné zdravotní komplikace. Zlom přišel těsně před dosažením druhého roku, v únoru roku 1882. Helen zachvátily vysoké teploty a rodinný doktor jí diagnostikoval „mozkovou horečku“ (její onemocnění ovšem dodnes zůstává nevyjasněno, někteří experti tvrdí, že šlo o spálu či meningitidu). Po pár dnech záhadná nemoc pominula a bylo by vše jako dřív, kdyby si její matka nevšimla několika změn v Helenině chování – přestala reagovat na zvonek ohlašující večeři a netečná se zdála být i k ruce mávající přímo před jejím obličejem. „Pak, v bezútěšném měsíci únoru, přišla nemoc, která mi zavřela oči a uši a ponořila mě do nevědomí novorozeného dítěte,“ reflektuje tento čas skrze vzpomínky Helen v životopisné knize The Story of My Life z roku 1902.

NEPŘEKROČITELNÝ RUBIKON

„Postupně jsem si zvykla na ticho a temnotu, které mě obklopovaly, a zapomněla jsem, že to někdy bylo jinak, až přišla ona – moje učitelka –, která měla osvobodit mého ducha.“ Do tohoto osvobození si však Helen musela počkat ještě několik let. Přestože veškeré komunikační strategie, jak sama popisuje, zapomněla, potřeba lidského kontaktu ji přinutila osvojit si alespoň několik „domácích znaků“, většinou založených na ikonické podobnosti – pokud zrovna dostala chuť na kus chleba, imitovala jeho krájení a mazání máslem. Pokud chtěla referovat o své matce, metonymicky ji zobrazila jejím charakteristickým drdolem na hlavě. 

Přibližně padesát domácích znaků a omezená orientace sebe sama v prostoru však přestaly s přibývajícími lety stačit její rozrůstající se potřebě vyjádřit se – i přes mimetické vyjadřování Helen nebyla schopna, jak píše Merlin Donald v knize A Mind so Rare, „překročit Rubikon“ a osvojit si jazyk. Zdivočela, stala se neposlušnou a její chování se vychylovalo do extrémů oběma směry – když byla naštvaná, kopala do všeho kolem, když byla šťastná, nekontrolovatelně se chichotala. 

V té době její okolí nabylo dojmu, že by Helen měla být institucionalizována. Začalo tedy putování po různých doktorech, institucích a expertech – jedním z nich byl Alexander Graham Bell, který se v té době věnoval neslyšícím dětem. Byl to on, kdo Kellerovi poslal do Perkinsonova institutu pro nevidomé v Bostonu, jehož tamní ředitel doporučil rodině čerstvou graduantku Annie Sullivan – onu „učitelku“, která s Helen strávila 49 let a stala se její životní průvodkyní.

Annie začala s tehdy šestiletou Helen okamžitě pracovat, mimo jiné ji učit prstovou abecedu. Mladou žákyni nejdřív pohltila zvědavost, ale postupně znovu převládl vzdor a odmítnutí. Co Helen chybělo, nebyl poddajnější charakter a vůle, ale zejména řád věcí, který by jí umožnil lépe se soustředit, a co víc – pochopit princip reference, tedy spojení mezi písmeny, která jí byla znakována do dlaní, a objekty, jež tyto skupiny písmen označovaly. 

Čtěte také: Znakovky je na divadle stále málo

To s rostoucí oboustrannou frustrací pochopila i Annie a rozhodla se Helen na nějaký čas izolovat od zbytku rodiny a dát jejím dnům jasnou, neměnnou strukturu. Pokud totiž měla vnímat tak komplexní soubor informací, jakým je komunikace, pouze skrze hmat, svět bez jakékoli struktury pro ni v podstatě představoval pouhou směs hluku. Přísný režim, který pro ni Annie nastavila, jí umožnil soustředit se, eliminoval falešné signály a rušivý hluk a poskytl jí „tiché“ prostředí. Tato strategie brzy přinesla své ovoce.

NÁVRAT ZAPOMENUTÉHO

Než nadešel onen významný den D, kdy Helen pochopila, že slova ve skutečnosti označují věci, byla sice schopná opakovat slova jako „panenka“, která jí Annie znakovala pomocí prstové abecedy do dlaní, ale jak sama píše, bylo pro ni znakování pouhou imitační hrou. Teprve někdy mezi jejím šestým a sedmým rokem se jí tajemství jazyka téměř zničehonic „zjevilo“. Annie jí, jako už tolikrát předtím, znakovala slovo „voda“ do jedné dlaně, zatímco tu druhou jí vložila pod proud vody skutečné. 

„Stála jsem klidně a celou moji pozornost upřela na pohyb jejích prstů. Najednou jsem pocítila mlhavé vědomí něčeho zapomenutého – vzrušení z navracející se myšlenky; a nějak se mi zjevilo tajemství jazyka. Tehdy mi došlo, že ‚v-o-d-a‘ znamená to krásné studené něco, co mi stékalo po ruce. To živé slovo probudilo mou duši, dalo jí světlo, naději, radost, osvobodilo ji! Je pravda, že tu stále byly bariéry, ale bariéry, které by mohly být časem smeteny. Opustila jsem domovní studnu s touhou se učit. Všechno mělo nějaké jméno a každé jméno dalo vzniknout nové myšlence,“ popisuje svou vzpomínku Helen. Po tomto zlomovém okamžiku nastalo něco, co se ve vývoji jazyka nazývá jako výrazné zrychlení rozvoje slovní zásoby („vocabulary spurt“). Jakmile pochopila zdánlivě banální princip jazyka, udělala významný krok vstříc k jeho osvojení, k překročení onoho Rubikonu.

V devadesátých letech nastala její vzdělávací dráha v různých amerických institucích, kde mimo běžné akademické předměty absolvovala také řečové kurzy. V roce 1896 nastoupila do dívčí přípravky na vysokou školu. V roce 1904, ve svých 24 letech, graduovala na Radcliffe College, ženské obdobě Harvardu. Samozřejmě za asistence Annie, která vedle ní celou dobu sedávala, aby jí tlumočila lekce i veškeré texty. V té době také ovládla několik dalších komunikačních metod – mimo prstovou abecedu například odezírání dotykem ze rtů, Braillovo písmo, řeč či psaní na stroji. 

Stala se populární za hranicemi své vlasti, prostřednictvím přednášek sdílela své zkušenosti a pomáhala dalším lidem s postižením. Zasazovala se o práva nevidomých, spoluzaložila Helen Keller Society, v níž se tomuto problému a jeho následkům věnovala. Stála také u zrodu Americal Civil Liberties Union či otevřeně podporovala National Association for the Advancement of Colored People. Angažovala se též přímo politicky, mimo jiné vstupem do Socialistické strany Spojených států amerických roku 1909. Pro mnoho lidí se Helen stala hrdinkou a inspirací. Zemřela ve spánku v roce 1968 a zanechala za sebou nejen neuvěřitelný příběh, ale také dvanáct knih a spoustu odvedené práce a boje za práva druhých.

@krunk19

Helen Keller was a fraud ##greenscreen ##helenkeller ##fyp ##foryou ##solstice ##conjunction ##outpizzathehut ##YearOnTikTok

♬ original sound - Keith

#HATERSGONNAHATE

V květnu roku 2020 se na čím dál populárnější síti TikTok objevuje video s hashtagem #helenkellerwasntreal. Jako jedna z prvních vypouští tuto konspirační teorii do světa uživatelka @alleyesonharshita a zanedlouho má 600 tisíc zhlédnutí. Následuje text Isabelly Lahoue s titulkem The Generation that Doesn’t Believe Helen Keller Existed, v němž autorka označuje Helen za urbánní legendu a svou pochybující generaci hájí tím, že dospívá v obklopení fake news, a snaží se proto pouze hledat objektivní pravdu. Následují další a další videa s hashtagy jako #helenkellerisfake či #helenkellerhateclub, o kterých se dnes však dozvíte už jen z článků, jež o tématu referují (či například z tohoto videa). TikTok totiž pravděpodobně veškerý zmiňovaný obsah smazal, jak dokazuje odpověď, kterou platforma zaslala magazínu Newsweek: „TikTok je inkluzivní komunita a netolerujeme nenávistné chování. Obsah, který dehumanizuje ostatní na základě zdravotního postižení, porušuje naše Community Guidelines, a proto ho z naší platformy odstraňujeme.“ Jedno z videí, které na platformě stále najdete, patří uživateli @krunk19 a je z prosince loňského roku – nutno však říct, že profil se prezentuje jako „čistá satira“, a není tak jasné, jestli tím konspiraci podporuje, či ji skutečně zesměšňuje – vzhledem k absurdnosti celé kauzy však lidé, kteří se jí zabývají, nezřídka poukazují na to, že to je možná celé jeden velký vtip.

@qqamarr

maybe she deserves the slapping in heII after all ##cancelhelenkeller ##helenkeller ##helenkellerhateclub

♬ Pain - Nessa Barrett

Generace Z, jak bývají tvůrci a podporovatelé konspirační teorie označováni jedním generalizujícím pojmem, však nepochybuje o tom, že Helen Keller byla skutečná osoba z masa a kostí. Podivné a podezřelé jí přijdou její úspěchy: od faktu, že napsala dvanáct knih, po skutečnost, že Helen pilotovala letadlo; a některá vyjádření typu „v první půlce života měla v podstatě funkčnost toustovače“ jdou až za hranici slušnosti. Jiná videa sice nezpochybňují její schopnosti, zato Helen obviňují z rasismu či ji zkrátka jen zesměšňují (videa obojího druhu na TikToku naleznete ještě dnes).

Většinu z jejich pochybovačných námitek nicméně není zas tak obtížné racionálně vysvětlit. Zejména tím, že byla Helen téměř po celý život doprovázena svou učitelkou Annie Sullivan, která se stala jejíma očima i ušima – ačkoliv přitom nelze popřít vůli, odhodlání a talent samotné Helen.

Zmiňovaný Merlin Donald ve své knize upozorňuje, že její osoba byla a je romantizována, idealizována a mytizována a ostatně to není poprvé, co je Helen považována za podvodnici. Už v době její rané slávy se ozývaly hlasy, že je to Annie, kdo za ni píše knihy, nebo že Helen nepřišla o sluch a zrak v kompletním rozsahu. Donald nicméně po čase stráveném studiem archivů relevantních institucí dochází k závěru, že za úspěchy stojí Helen a nikdo jiný. Zmiňuje například přesvědčující historku z doby, kdy se Helen rozhodla, že bude studovat na Radcliffu – ředitel školy odmítal Helen poskytnout jakoukoli úlevu při přijímacích zkouškách a zakázal mimo jiné Annie, aby zkoušku s Helen absolvovala jako její tlumočnice. Místo ní tam tedy byl tlumočník, který Helen překládal otázky do Braillova písma. Za stejného času jako každý jiný uchazeč dosáhla velmi dobrých výsledků. Co se týče tvrzení, že neztratila oba smysly úplně, odkazuje Donald na neurologické vyšetření, které proběhlo v jejích čtyřiceti a které nevykázalo ani reziduální zrak, ani reziduální sluch – a přestože v brzkém věku žádné podobné vyšetření Helen nepodstoupila, podle Donalda je velmi nepravděpodobné, že by tomu v jejím mládí bylo jinak.

Video z roku 1954, v němž Helen Keller vyjadřuje (za pomoci Polly Thompson, která se po smrti Annie v roce 1936 stala její asistentkou) své největší zklamání z toho, že nikdy nebude moct mluvit normálně. 

MEZI ŠIKANOU A PORNEM

Spousta obránců Helen Keller, pohoršených touto konspirační teorií, se samozřejmě ozvala. „Helen Keller není Santa Claus. Nemůžete se rozhodovat, jestli ‚věřit‘ v osobu, která existovala ve světě. Co se to děje,“ napsala například spisovatelka a feministka Andi Zeisler na Twitteru. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že starší generace je rozčarovaná hlavně proto, že někdo zpochybňuje existenci její hrdinky z dětství, celá kauza ukazuje na mnohem problematičtější aspekty, a to zejména na diskriminaci lidí se zdravotním postižením, takzvaný ableismus. Mezi lety 2016 a 2018 byl například zaznamenán 33procentní nárůst nahlášené trestné činnosti z nenávisti na internetu vůči osobám se zdravotním postižením (za číslem může stát zvýšená trestná činnost, stejně jako větší míra policejní aktivity, zároveň je ale pro mnoho lidí s postižením těžké ohlásit incident například prostřednictvím telefonu, a tak spousta případů zůstává nenahlášená). Sociální sítě tento fenomén logicky pomáhají rozšiřovat a zároveň proti tomu často bojují až naprosto absurdními prostředky – samotný TikTok například dříve omezoval dosah obsahu lidí s postižením za účelem ochránit ty, u kterých je větší riziko šikany. 

Julia Metraux v textu Helen Keller Conspiracy Theories Are Awash With Ableism zároveň upozorňuje na to, že i zdánlivé oslavování lidí s postižením někdy není ničím jiným než „inspiračním pornem“, a jako příklad uvádí videa, na kterých malé děti reagují na kochleární implantát. „Jejich cílem je, aby se diváci cítili dobře, ale zdravotní postižení by nemělo sloužit jako forma zábavy, zejména bez souhlasu osoby. Spíše než abychom se soustředili na naše úspěchy nebo na naši lidskost, jsme odlidštěni a objektivizováni. To vše vede k falešnému dojmu, že lidé se zdravotním postižením mají svá omezení nebo že nejsme schopni dosáhnout našich cílů bez pomoci osob bez zdravotního postižení,“ dodává.

Další problém, který akcentuje nejen ona, je fakt, že Helen Keller je uváděna jako jediný reprezentant obrovské komunity lidí s postižením, který se dostává například do kurikula základních škol, přitom ale vůbec není reprezentativním zástupcem. Výmluvný příklad poskytuje v rozhovoru Keith Clark, člen komunity hluchoslepých v Seattlu (z anglického originálu deafblind; v Česku se však v kontextu s tímto postižením používá termín hluchoslepota, přestože slova „hluchý“ a „slepý“ jsou v dotčených komunitách považována za pejorativní). Ten tvrdí, že její popularita převyšuje ostatní úspěšné lidi s tímto postižením proto, že se nejlépe přizpůsobila systému založenému na zraku a sluchu – zejména díky tomu, že měla pěkné vzezření, byla bílé pleti a mohla si dovolit tlumočnici, která ji vychovala v duchu běžných společenských konvencí (pro mnohé lidi může být například nepřijatelné, že člověk s tímto postižením interaguje s druhými prostřednictvím osahávání obličeje či jinými přímými dotyky). Právě fakt, že je Helen Keller často jediným reprezentantem hluchoslepé komunity, kterého mladá generace zná, má pak podle něj za následek, že je pro ni tak snadné konspirační teorii vytvořit či jí uvěřit. Komunit lidí s tímto postižením však existuje po celém světě mnoho, mimo Seattle například ve Finsku či Dánsku, a teoretickým otázkám spojeným s jejich komunikací se dlouhodobě věnují například Ask Hjorth Larsen či Johanna Mesch.

Že je však kruh začarovanější, než se zdá, ukazuje již první otázka redaktorky ve zmíněném rozhovoru: Když se Keitha ptá, co si o této konspirační teorii myslí lidé v jeho komunitě, on odpovídá, že tam se o tom zprvu ani nevědělo – jednoduše proto, že sociální sítě jim nejsou nijak přizpůsobeny. A co nastane, pokud sociální síť jako jedna z platforem, jejichž prostřednictvím se dnes lze dostat do všeobecného povědomí, vylučuje ty, jejichž jedinou spásou je inkluze?

Začalo to nevinně. Možná hloupý vtip, možná nevybouřená mladá generace. Ať už ji motivovala nuda, touha po pravdě či prostá neznalost, nakonec nelze prstem ukazovat jen na ni. To ona, byť neúmyslně, poukázala na mnohem hlubší problém, který už dříve kladl a stále klade výzvy: před evoluční teorie mysli, před vzdělávání lidí s tímto postižením, před sociální sítě, ale také další velké instituce, jež ve svém vedení postrádají zastoupení znevýhodněných menšin, i před společnost (v Česku můžeme začít třeba hledáním adekvátnější alternativy za pojmenování „hluchoslepota“). Na začátku možná stál příběh ženy, která se stala hrdinkou pro mnohé, ale na konci je to především o těch, které nevidíme. A kdo je pak slepý?

Úvodní foto: Španělská známka s portrétem Helen Keller k příležitosti výročí sta let od jejího narození. / Zdroj: spatuletail, Shutterstock