Trilogie Bolavé je moderním mýtem z jihočeského maloměsta

15. února 2021

Anna Bolavá novým románem Před povodní, který v loňském roce vyšel v nakladatelství Odeon, uzavírá svou volnou trilogii podivuhodných postav jihočeského maloměsta. Stejně jako v předchozích dílech, jak ostatně naznačují názvy, se schyluje k něčemu hroznému – na závěr je potřeba otevřít několik černých skříněk, které začaly zevnitř zahnívat.

Poslední díl volné trilogie se vrací do jihočeských Řečovic, ve kterých po dvou románech stále zůstává spousta nevyřčených a nevyřešených křivd z blízké i daleké minulosti. Autorka se drží pluralitní perspektivy nastolené minulým dílem, ale ději dominuje několik opakujících se postav. Hlavní linii tak tvoří zejména Hana Strnadová s Jardou Vávrou, kteří se pokouší znovu nalézt cestu k sobě a překonat překážky, jež v milostném vztahu vytváří nejen jejich okolí, ale i oni sami. Ačkoliv první dva romány na sebe navazovaly skutečně spíše volně a spojovali je zejména prostředí a lidi v něm žijící, poslední je zejména s druhým spojen úžeji – události, které dříve zůstávaly za vypravěčovou oponou, jenž tak nechával čtenáře tápat v prostoru bez jasného klíče, nyní dostávají jasné obrysy a doplňují celkový obraz mozaiky, kterou Bolavá v předchozích dílech načrtla pouze v náznacích. Vypravěči se vracejí na úplné počátky, jež sahají ještě před čas trilogie, otevírají zbylé černé skříňky, a všeobjímajícím gestem tak spojují romány do pevnějšího celku.

Ačkoliv je tato dořečenost jevem v románech Bolavé nevídaným, k uzavření řečovické kapitoly je to krok více než logický. Přidáváním na explicitnosti přitom autorka rozhodně neubírá na dalších svých stylistických přednostech: smyslově hmatatelném účinku a budování napětí. Svět románu jako by se třetím, posledním dílem stal také více prohnilým a zároveň naléhavým – což ilustruje například hysteričnost některých postav, jež občas hraničí se snesitelností a dodává románu slabý nádech senzacechtivosti. Jako by doba trvanlivosti veškerých fyzických i duševních ran dalece přesáhla únosný limit, a titulní povodeň se tak stala jediným možným východiskem – vodou, která léčí.

Na hranici dvou světů

Voda jako klíčový motiv celé trilogie nabývá mnoha podob a v závěrečném románu se nutně střetávají. Zhmotněná zejména v podobě říčního toku zdaleka není jen krajinným útvarem, ale zkrátka jiným světem, pro který není jednoduché žít s tím lidským v souladu. Lidem se rybina vkrádá do kávy i bezesných nocí, a oni na oplátku kradou vodě prostor uvnitř říčního toku odhazováním nepotřebností. Nepochopená voda nemůže jinak než se bránit: když oni nerespektují hranici mezi našimi světy, proniknu za ni také. Hana Strnadová je postavou, která tuto vzájemnou nesnesitelnost ztělesňuje nejlépe. Žije za městem pryč od lidí, ve vile blízko říčního koryta. Ve světě lidí, jak ji známe především z předchozího románu Ke dnu, je křehkou schránkou bez života, nezapadá mezi Řečovické a už vůbec ne do rodiny Vávrových, alespoň podle mínění Jardovy matky Hedviky. Vodní svět jí naopak nabízí vysvobození, domov, ke kterému konečně našla cestu.

V předešlých knihách zůstávaly mnohé fantazijní prvky pouze v náznacích, s explicitností však v příběhu padá i hráz mezi reálným a smyšleným. Temná atmosféra trilogie, která se od počátku silně vyžívala ve vodní symbolice, nakonec nemohla vyvrcholit jinou postavou než tou, která je s vodou spjatá nejvíce a zároveň má v samotné české literatuře a mytologii širokou tradici. Hana jakožto potomek vodníka je ve své lidské schránce uvězněna až do své „sebevraždy“, díky níž pak získává možnost volně se mezi oběma světy pohybovat. Co víc, Hana není pouhým subjektem ve vodě, sama se vodou stává – a řečovická voda, stejně jako Hana, v sobě až příliš dlouho zadržovala vztek a žal. I přicházející povodeň má však ambivalentní charakter: přestože ničí, dává rovněž šanci na budování nového.

Trilogie moderní neurózy

Silně imaginární, v podstatě pohádkové motivy však román neodtrhávají od aktuálních světů a jejich problémů. Nejen v příběhu Hany, ale i dalších obyvatel Řečovic lze pozorovat něco, co Petr A. Bílek nazval již v recenzi prvního dílu „moderní neurózou“. Maloměsto je zde spíše bizarní karikaturou a jeho obyvatelé jako by nedokázali žít v souladu ani s jeho rychlým tempem, snažícím se držet krok s dobou, ani s přírodou, která ho obklopuje – pouze tak nějak zahnívají, zevnitř i zvenku. Bolavá se při popisech rozkladného procesu podivného společenství nebojí zajít až na hranu čtenářovy pohodlnosti, zároveň jí však hnilobná pachuť slouží k tomu, aby poukázala na určité společenské vyčerpání, které je dnes více než aktuální.

Román, respektive celá trilogie, je nejen obsahově promyšleným celkem, ale pohromadě jej drží zejména autorčina práce s jazykem, vyprávěcí styl a důmyslná kompozice. Baladicko-lyrická charakterizace vnitřních světů postav se střídá se syrovým, místy vskutku až nechutným popisem románové reality, a text tak není pouhým vizuálním materiálem, ale zkušeností pro všechny smysly. Zároveň si však autorka zachovává civilní styl a v milostných pasážích i jinak vyhrocených momentech se jí díky tomu daří vyhnout patetickému kýči. Rychlé střídání perspektiv a scén připomínající filmový střih zas buduje tajemné napětí a nechává rozehrané situace napospas tragikomičnosti. Krátké kapitoly, které již od začátku předvídají katastrofický závěr, svou naléhavostí popohánějí vpřed celý děj. Vlna na sebe postupně nabaluje hnilobu a smete vše rychle a nemilosrdně.

Čtěte také: Ohledávání hranic lesa a reality

Opatrným smazáváním hranic mezi „klasickým“ románem, místy připomínajícím sociologickou sondu, a fantastikou, která v mnohém navazuje například na symboliku a motivy Erbenovy, jako by se autorka pokusila vytvořit moderní mýtus. Výrazný posun v explicitnosti a imaginativnosti vyzývá čtenáře k drobnému posunutí limitů v tom, co je ještě přijatelné a co už je přece jen trochu moc. Je to však hra, na kterou se vyplatí přistoupit.

BOLAVÁ, Anna: Před povodní. Praha: Odeon, 2020, 248 s.