Znakovky je na divadle stále málo
4. února 2021
Umělecké tlumočení divadla do znakového jazyka, potažmo divadelní tvorba Neslyšících, při níž je znakový jazyk primárním prostředkem komunikace mezi jevištěm a hledištěm, má u nás teprve dvacetiletou „tradici“. Ačkoli jsou možnosti kulturního vyžití pro Neslyšící pestřejší než na začátku století, stále nelze mluvit o integrovaném odvětví divadelní tvorby.
Neslyšící samozřejmě mohou vyrazit za fyzickým divadlem, tancem, pantomimou nebo novocirkusem, ale vzhledem k tomu, že tento typ produkce většinou pracuje s výraznou audiální složkou, nedostane se jim tam plnohodnotného zážitku. Přesto byla pantomima Neslyšícím v minulosti doporučována jako jediné východisko, a možná právě proto „jsou vůči tomu o to víc kritičtí a v opozici, takže je zajímá vše ostatní,“ říká divadelní režisérka a vedoucí Ateliéru divadla a výchovy pro Neslyšící na JAMU Zoja Mikotová v rozhovoru příznačně nazvaném Pantomima Neslyšící příliš nezajímá.
Tuzemské tvůrčí týmy často nejspíš ani nenapadne plánovanou inscenaci neslyšícímu diváku přizpůsobit. Pokud se tak přesto stane, velkou překážkou mohou být technické důvody. Například vedoucí PR Činohry Národního divadla Kateřina Ondroušková v e-mailové korespondenci okomentovala odvolání plánovaného tlumočení inscenace Štěpána Pácla Modrý pták (premiéra 2015) slovy, že se sice snažili „tento projekt zrealizovat, bohužel se pak ukázalo, že je to ve Stavovském divadle technicky nemožné – neboť k velikosti budovy by se muselo tlumočení někam promítat, aby to diváci viděli, a to byl onen kámen úrazu, který se ukázal jako neřešitelný.“ Takové místo se jim totiž údajně nepodařilo najít. Podobné potíže mohou být důvodem, proč se divadla uchylují k méně bolestivým řešením. Třeba Švandovo divadlo již od roku 2015 jednou měsíčně uvádí představení s českými titulky.
Jiní tvůrci se tlumočení divadla do znakového jazyka zase vyhýbají z obavy o uměleckou úroveň výsledku. Ve chvíli, kdy režisér vnímá tlumočníky jako překážku, která by zneprůhlednila či jinak poškodila jeho dílo, je jasné, že dobrovolně nebude iniciovat spolupráci s komunitou Neslyšících. Tím spíš, pokud s minoritou nemá žádnou osobní zkušenost. Ne každý má navíc potřebné schopnosti se s tímto typem divadla popasovat. Veškerá tvorba, ať už využívá konkrétní typy tlumočení, nebo primárně znakový jazyk, je tak ve výsledku spojena s konkrétními inscenátory, kteří jsou v minoritě Neslyšících angažovaní i jinak než profesně – jako například Jaroslav Dušek nebo Apolena Novotná (v souvislosti s divadlem pro Neslyšící známá především pod svým rodným jménem jako Vynohradnyková, pozn. aut.), která v roce 1999 spoluzaložila divadlo Nablízko. To se v čele s uměleckou šéfkou Petrou Vaňurovou uměleckému tlumočení divadla do znakového jazyka programově věnuje dodnes.
Při bližším prozkoumání webových stránek dalšího z výraznějších tvůrčích kolektivů – Divadla Neslyším – zase v repertoáru nalezneme pouze produkce pro děti a mládež z roku 1999 či jednou reprízované produkce pro dospělé z roku 2019. Za inspirativní výboj lze považovat i experiment brněnského BuranTeatru, které do roku 2019 uvádělo inscenaci Alenka v říši znaků (premiéra 2017) v režii Gabriely Ženaté určenou slyšícímu i neslyšícímu divákovi. Posledním výraznějším tvůrcem je Divadelní spolek OUKEJ, který vznikl na podporu umělecké a vzdělávací činnosti studentů a absolventů oboru Výchovná dramatika pro Neslyšící na JAMU v Brně. V roce 2019 představil na brněnském divadelním festivalu Setkání/Encounter inscenaci ve znakovém jazyce Doživotí aneb horší zůstanou v režii Marcela Krištofoviče. Součástí spolku je i skupina Hands Dance věnující se primárně uměleckému tlumočení hudby a divadla. Jejím nejnovějším počinem je tlumočení pěti celosvětových hitů, jako například Bohemian Rhapsody nebo Yesterday. Tvůrčí výboje tedy existují, ale zatím se pohybují v řádu několika jednotek.
OD TLUMOČENÍ K PŘEKLADU
K rozvoji uměleckého tlumočení došlo zejména po roce 1998, kdy byl vydán zákon ustanovující znakový jazyk jako plnohodnotný komunikační prostředek. Při tlumočení divadla nejde pouze o mechanický převod informací z jeviště do hlediště, jakým je například použití titulků u cizojazyčných inscenací, ale o co nejkomplexnější přenos uměleckého celku, jehož hlavním cílem je poskytnout stejně kvalitní zážitek slyšícímu i neslyšícímu publiku, které je tak integrováno do kultury slyšících a zproštěno izolace.
Při tvorbě se vychází z inscenace nazkoušené v lokálním jazyce, která je následně přeložena do lokálního znakového jazyka (rozšířená představa, že všichni Neslyšící komunikují pomocí univerzálního znakového jazyka, je mylná, pozn. aut.). Nejde o simultánní tlumočení, vše je připravené dopředu. Vhodnějším označením by tedy byl spíš umělecký překlad a jeho následná prezentace na jevišti. Způsobů, jak lze tlumočníka integrovat do inscenace, existuje několik. Při práci ale vždy využívá minimum prstové abecedy, znaky fungují jako herecké výpovědi a nemají ideálně nic dovysvětlovat. Společnou premisou všech typů tlumočení je, že hlavním zůstává stále herec.
STATISTÉ, ZÓNY A STÍNY
Prvním a zároveň nejméně invenčním typem je tlumočení statické. Tlumočník zde plní funkci „živých titulků“: je umístěn na jevišti, nebo pod ním a k hercům je otočen zády. Většinou jsou tlumočníci dva, aby si rozdělili ženské a mužské party nebo aby mohli lépe zprostředkovávat dialogy herců. Režiséři využívají tento nejméně invazivní typ nejčastěji, poněvadž nemusí inscenaci předělávat, a ta se v případě potřeby může odehrát i bez přítomnosti tlumočníků. Pro Neslyšící jde ale o nejméně pohodlnou variantu. Znakování na okraji jeviště vytváří silný „pingpongový efekt“ – diváci se koukají chvíli na herce, chvíli na tlumočníky, pak zase na herce.
čtěte také: Zabal tanec do alobalu, ať se nezkazí
Podobný efekt vyvolávají pro slyšícího diváka titulky k cizojazyčným produkcím, avšak s tím rozdílem, že je schopen rozlišit hlasy herců a uvědomit si, z jaké části jeviště k němu doléhají. Neslyšící diváci navíc musí být soustředěni pouze v prvních řadách, protože by na tlumočníky ze zadních řad pravděpodobně neviděli. Průkopníkem statického tlumočení v České republice, a uměleckého tlumočení divadla pro Neslyšící vůbec, byl režisér Petr Lébl. V roce 1998 inscenoval v Divadle Na zábradlí hru bulharského dramatika Christo Bojčeva Plukovník Pták, která byla jednou měsíčně tlumočena do znakového jazyka. V současnosti jsou tímto způsobem příležitostně tlumočeny inscenace Jaroslava Duška Čtyři dohody a Pátá dohoda (premiéry 2004 a 2018) v Divadle Lávka.
Při tlumočení zónovém jsou tlumočníci umístěni do jednotlivých zón přímo na jevišti. Ty se „aktivizují“, když do nich vstoupí herci. Stanoviště se mohou po jednotlivých obrazech měnit, z čehož vyplývá, že jde o poznání invazivnější přístup. Přizpůsobit se musí také herci, neboť tlumočníci jsou reálně přítomní na jevišti a ovlivňují mizanscénu tím, že zabírají prostor a omezují jejich volný pohyb. Pro Neslyšící je však tento typ tlumočení vstřícnější a zprostředkovává daleko intenzivnější zážitek. I v tomto případě se dá inscenace uvést bez přítomnosti tlumočníků.
To však neplatí u tlumočení stínového. Při něm má každý z herců vlastního tlumočníka, který se za ním pohybuje jako stín a napodobuje jeho gesta a mimiku. Cílem je vytvořit jednu hereckou postavu ztvárněnou dvěma hereckými komponenty – hercem a tlumočníkem. Uvádět produkci ve verzi s tlumočníky i bez nich je tedy nesmyslné, už jen kvůli náročnosti zkouškového procesu. První středoevropskou inscenací tohoto typu byl Tracyho tygr (premiéra 1999) Apoleny Novotné, který se hrál sedm let v Česku, ale také v Alžírsku a Německu. Režisérka nevytvořila z tlumočníků jen herecké stíny, ale pomyslná alter ega hereckých postav, jež rozehrávala i vlastní akce. Třeba ve chvíli, kdy na sebe herci zamilovaně hleděli, tlumočníci spolu tančili, a neilustrativně tak ztvárňovali, co postavy cítí.
EXPERIMENT SE ZNAKY
Zatímco statické, zónové a stínové tlumočení pracují s hotovými inscenacemi realizovanými primárně pro slyšícího diváka a až následně tlumočenými diváku neslyšícímu, takzvaná experimentální podoba divadelního tlumočení už od začátku počítá s diváky z obou skupin. Umístění ani přesná akce tlumočníků nejsou definované – mohou se ocitnout napůl v roli herce a napůl v roli tlumočníka. Inscenace Novotné Zahrada (premiéra 2000), uvedená v divadle Minor, rozbila pravidelnost dvojice herec–tlumočník. Vystupovali v ní dva herci, přičemž jeden z nich měl vlastního tlumočníka jako v případě stínového tlumočení, zatímco ten druhý v roli vypravěče měl tlumočníky čtyři: každý z nich reprezentoval jednu z postav, o nichž vyprávěl.
Pod všeobjímající experimentální typ tlumočení je ale možné zařadit cokoli, co se vymyká definici výše zmíněných typů. Nebo se dá při tvorbě postupovat i reverzně – vytvořit inscenaci primárně s Neslyšícími, a až následně ji zprostředkovat slyšícímu divákovi. Slyšící tlumočník pak buď dabuje herce z hlediště pomocí mikrofonu, je umístěn viditelně po stranách jeviště a dění na něm doprovází čtením, nebo žádné tlumočení není třeba, jako je tomu například v již zmíněné inscenaci Doživotí nebo v Alence v říši znaků. V inscenaci Jonathan Livingston Racek (premiéra 2007) pracoval Jaroslav Dušek se třemi neslyšícími herečkami-tlumočnicemi, jejichž akce doprovázely slyšící herečky čtením předlohy z kraje jeviště. V obnovené verzi čtou herečky dvě, a tak se podtitul inscenace ustálil na znění Komorní poetický příběh pro šest rukou a dva hlasy.
Dušek ale inicioval i vznik dalších inscenací: U výčepu (premiéra 2009) a její volné pokračování Co nového u výčepu? (premiéra 2011). V inscenaci vystupovali pouze neslyšící herci, kteří byli dabováni tlumočníky pomocí mikrofonu z hlediště. Obě inscenace vznikly kolektivně a vycházely přímo ze zkušeností účinkujících, kteří se snažili upozornit na problémy a různá omezení, jež se jich bezprostředně týkaly. Především jim šlo ale o to, aby se díky sdílenému kulturnímu zážitku začlenili do většinové společnosti.
TAK CO TEĎ?
Přestože byl znakový jazyk oficiálně uznán jako plnohodnotný již v roce 1998 a první umělecké tlumočení na sebe nenechalo dlouho čekat, vzniklo na území České republiky doposud poměrně málo projektů, které by danou větev divadla rozvíjely. Situace ale není tak beznadějná, jak se může zdát. Tlumočnice Naďa Hynková Dingová a Kateřina Červinková Houšková, které se uměleckému tlumočení věnují již od roku 2002, v rozhovoru pro portál idětskýsluch.cz reflektují současnou praxi slovy: „V minulosti to bylo skutečně tak, že jsme chodili ode dveří ke dveřím se slovy: ‚Dobrý den, máte krásná představení, mohli bychom je tlumočit do českého znakového jazyka pro Neslyšící?‘. Dnes už je to jednodušší, máme podporovatele, spřízněná divadla, je snazší domluvit, co budeme zpracovávat. Neslyšící se sami aktivně zapojují a projevují zájem o určitá představení.“
Pokud by k tomu přibyl zájem ze stran divadelních teoretiků a většího množství praktiků, například i z řad studentů divadelních akademií při zkoumání alternativních metod tvůrčí práce, Neslyšící by se jednou mohli dočkat i samostatné divadelní scény. Společné úsilí by navíc přispělo nejen k objevení nových divadelních stylů, ale i pomohlo menšině, která se skrze kulturu snáz začlení do společnosti. Přestože již několik iniciativ a výrazných osobností z řad tvůrců a tlumočníků spolupracovalo na tvorbě integrující znakový jazyk, je tato divadelní tvorba společně s experimentální podobou tlumočení stále v plenkách.
Text vznikl na základě ročníkové práce Umělecké tlumočení divadla do znakového jazyka, obhájené v roce 2019 na Katedře divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Typologie tlumočení vychází z publikace Umělecké tlumočení do znakového jazyka. Praha: Česká komora tlumočníků do znakového jazyka, o. s., 2008.
