Tíha vlny se dotýká druhého slovy i tělem

1. února 2021

Tíha vlny je již druhou básnickou sbírkou Terezy Šustkové, která debutovala v roce 2018 knihou Skrýše, také v nakladatelství Host. Libor Staněk napsal o debutu Skrýše: „básně Terezy Šustkové jsou celkově spíše skryté než zjevné“. To platí i pro Tíhu vlny a do jisté míry i pro samotnou autorku. Na internetu se o ní člověk moc nedozví, leda že bydlí s manželem a třemi dětmi ve Velké Bystřici v domě u lesa. Její dílo bývá právem zařazováno do linie české spirituální poezie, mezi Jana Zahradníčka, Josefa Floriana či Ivana Jirouse. Také nová sbírka se nese v podobném duchu, vyvstává téma rodičovství i blízkosti s druhými včetně Boha.

Z krátkých básní ve volném verši je patrné, že vycházejí z konkrétní události, pocitu autorky, nicméně ve finální podobě nesou obecnou, sdílenou myšlenku či emoci. Tomu odpovídá i obraznost, často podobná lidovým příslovím, i díky užití infinitivu: „Dojít až ke studni a vrátit se s prázdným vědrem,/ se suchými ústy a bolavými chodidly./ Obejít ji obloukem a velebit žízeň.“ Verše tohoto typu zároveň evokují nezbytnost takového konání, a vyjadřují tak skálopevné odhodlání mluvčí, která si je vědoma všech překážek a bolestí. Prostor, který je obrazy načrtnut, evokuje les, venkov, případně náboženské svatostánky (klášter v Cluny, kostely). V tomto ohledu působí jako z jiného století, až neaktuálně. Tento rys je navíc posílen verši, které připomínají lidové pověry. Do básní neprosákne nic z ruchu města a doby elektronických technologií: „budu až do večera objímat tvůj psací stroj“. V podobném duchu se nesou aluze na jiné kontexty, většinou se totiž jedná o klasický kánon (Orfeus, Sokrates, Bible).

Sbírka Tíha vlny je rozdělena na 4 oddíly: K zemi, Vzhůru, Nikam, K sobě. Ty ale působí jako domyšlené zpětně a básně nedrží v rámci jednoho oddílu nijak zvlášť pohromadě, pořadí básní v rámci sbírky by mohlo být libovolné. Názvy oddílů samy o sobě ale mohou zobrazovat třeba pomyslnou spirituální cestu lyrické mluvčí. Všechny básně jsou bez názvu, nanejvýš je pod nimi připsaná dedikace: manželovi, J. E. Fričovi, některému z autorčiných dětí či dalším jménům. Celá sbírka je pak věnována dětem autorky. Ostatně pozice rodiče – matky je všudypřítomná, vztah k vlastním dětem je jedním z hlavních témat sbírky. S tím se pojí také charakteristická obětavost lyrické mluvčí, která se projevuje nejen ve vztahu k dětem, ale také k jinému blízkému „ty“.

Poezie Terezy Šustkové je dialogická, obrací se k druhému (ať už k Bohu, či příteli) nebo k sobě – ke komu konkrétně záleží na čtenářské interpretaci. Bůh se zde tak opravdu ocitá v blízkosti lidí a je stejně tělesný. Oproti poezii Skrýší není náboženský aspekt tolik explicitní, spíš se ukrývá pod slovy, zdánlivě obyčejnými, která ale autorka jako by očišťuje od patetických nánosů a ona stojí ve své vážnosti a zaštiťují křesťanské ideje oběti a lásky. Návaznost na českou spirituální poezii (v této sbírce je explicitně zmíněn Reynek) je zcela vědomá.

Touha po doteku

Zároveň je tato poezie velmi tělesná a materiální, co se týká obraznosti i tematizace možnosti doteku. Velice tělesný obraz „odlepuješ mi z rukou ztuhlé kousky vosku“ stojí vedle metaforického „Rozštípl jsi mě napůl/ a já se dychtivě dál krájím“, a dodává mu tak reálnosti a hmatatelnosti. „Noli me tangere“ neboli „nedotýkej se mě“, přeneseně také „neupínej se ke mně“, vrací se ozvěnou biblický výrok v jedné z básní. Jsou to slova Ježíše pronesená k Máří Magdaleně poté, co vstane z mrtvých. Jinde ve sbírce ale současně zaznívá „Nelze jinak/ než dotýkat se a vystavit se dotýkání.“ Vyvstává paradox, vnitřní rozpor lyrické mluvčí. Stejný rozpor vyjadřují i verše „tvůj každodenní ranní polibek/ mi už šestým rokem připomíná moji smrt“.  A přece – dotek se pro mluvčí stává stěžejní formou spojení s druhými, Bohem, lidmi i zvířaty.

ČTĚTE TAKÉ: Výhled z duše básníka samoty

Jedno slovo, které se ke mně neustále vrací při čtení a které by snad dokázalo vystihnout alespoň určitý dojem z poezie této sbírky, je prostota. Kromě toho, že se pojí s jednoduchostí, evokuje toto slovo určitou nestrojenost, upřímnost a také svatost. Poezie Terezy Šustkové zcela jistě není jednoduchá, nicméně vše ostatní ji vystihuje. Je osobitým hlasem, který přestože se zdá přicházet z dávných časů, promlouvá srozumitelně, dotýká se svého čtenáře a ohledává věčnou otázku vztahu člověka k jeho bližním a k Bohu.

ŠUSTKOVÁ, Tereza: Tíha vlny. Brno: Host, 2020. 80 stran.