Dospívání jako dlouhá cesta tmou a zimou

17. února 2022

Mladá americká autorka Tillie Walden se ve svém autobiografickém komiksu nevypořádává jen se světem krasobruslení. Hmotou křehkého osobního vyprávění o dospívání prosakují témata přijetí, sexuální orientace, toxické feminity, vztahu k sobě a zaměřenosti na výkon. 

Vyprávění pokrývá devítileté období života hlavní hrdinky Tillie, která je zároveň i vypravěčkou příběhu: setkáváme se s ní v New Jersey, kde začíná s krasobruslením. Hlavní část děje se ale odehraje v Texasu, kam se s rodinou přestěhuje. Sledujeme její nesmělé začátky v novém týmu, stres a úspěchy na závodech, ale i problémy ve škole, kde čelí šikaně. Přes počáteční nejistotu se jí podaří najít si kamarádky, proplouvat školou a zlepšovat se v tom, co jí – z jejího pohledu – jde nejlépe: v krasobruslení. Právě tahle oblast života ale začíná drhnout: čím blíž je Tillie k nalezení sebe samé a svého místa ve světě, tím méně jí dává smysl do sebe zahleděný, úzkostlivě estetický sport. 

Chlad a věčné nevyspání

Komiks je vyveden v kombinaci dvou barev – tmavě fialové a žluté. Dobře se hodí k atmosféře ranních vstávání, prázdných silnic a bezčasí stadionů. Obzvláště sugestivní jsou ranní scény, které připomenou středoškolskou realitu permanentního nevyspání: usínání na stole před odjezdem, budíkové scény, všudypřítomná tma a zima, zachumlávání se do bundy.

Precizně provedená  architektura – čáry podle pravítka, plochy barvy – ještě podtrhuje pocit chladu. Prostředí rozlehlých kluzišť, dlouhých pustých chodeb, obchoďáku, ve kterém trénuje Tilliin tým, jsou všechna výborně odpozorovaná, vrytá do paměti a vtahující: je z nich skoro cítit pot hokejistů, o kterém se píše v textu. Kresba postav je pak v kontrastu k tomu křehčí, expresivnější, jako by v samotné lince byla obsažena jejich vnitřní nejistota. Roztomilost a místy přehnaná mimika může připomenout i mangu, ke které se autorka hlásí jako ke stylu, který ji ovlivnil. Celé výtvarno dobře koresponduje s hrdinčiným popisem krasobruslení jako takového:

„Žádné velké skoky a rozmáchlé oblouky, ale složité vzorce a titěrné detaily překryté mejkapem a mrazivým vzduchem.“

Chlad prochází celým příběhem jako něco, s čím se hrdinka musí utkat: chlad ve vztazích, krutost k sobě – třeba když jde spát oblečená a leží na peřině se zapnutou klimatizací, aby se jí lépe vstávalo na trénink – chlad jako nehybnost, absence revolty: „Tehdy na druhém stupni jsem věděla, že nemůžu vyhrát. Byla jsem moc mladá na to, abych byla sama sebou, a zároveň ne dost stará, abych se nebála vystoupit z řady,“ píše Tillie Walden v jednom ze svých krátkých komiksů. Vystihuje tím i rozpoložení hrdinky Piruet, která od začátku ví, že jako introvertní lesba s hlavou v oblacích je na americké střední ufonem, nemá žádné ambice na přijetí ze strany společnosti. Jediné, v co doufá, je, že propluje bez úhony, aniž by se musela změnit, postavit se za sebe a odmítnout to, co jí ubližuje – jenže právě setrvání v téhle pasivitě se ukáže jako nemožné. „Tak dlouho jsem byla ve vleku událostí, že mi pomyšlení na změnu připadalo opojné i děsivé zároveň.“

HLEDÁNÍ PŘIJETÍ V KAŽDODENNÍ BANALITĚ

Kniha je rozdělena do deseti kapitol pojmenovaných po krasobruslařských prvcích. Jejich propojenost s obsahem je někdy jasná, někdy vůbec – subjektivní popisy prvků naznačují, o co v následující kapitole půjde, ale tahle očekávání se často nenaplní. Místy to působí, že názvy jsou spíš něco jako dodatečně přidané mezititulky v proudu vzpomínek. Deníčkovitost, memoárovitost jsou od začátku přiznané třeba rámováním úvodní pasáže, ze které se noříme do minulosti; autobiografičnost je zdůrazněna ich formou a jménem hlavní postavy. Také strukturou má komiks blíže k deníku či skicáři než ke koherentnímu, lineárnímu vyprávění. Vzpomínky se epizodně vynořují a není vždy jasné proč, často se k nim vypravěčka už nevrátí. Přes zdánlivou nahodilost ale příběh nenápadně graduje – Tillie se dostává z dětského světa, kterým ji vozí táta na zadním sedadle auta, do světa, který může sama řídit a nalézt v něm svoje místo. Zároveň dochází k důležitým rozhodnutím velmi pomalu, pozvolna, je v ní zvláštní rozpor – může působit až pasivně (ve škole, mezi kamarádkami), jako člověk bez vůle, který jen tak proplouvá, ale zároveň vidíme její houževnatost – v krasobruslení, ale i v hledání vlastní cesty od něj.

Podobné je to s postavami a vztahy. Mnohé z nich zůstávají spíše naznačené (jako vztah s rodiči), vzbuzují zájem do nich víc proniknout, k čemuž ale čtenář nedostane dost příležitostí. Na druhou stranu mistrovsky zobrazené jsou vztahy s vrstevníky – autorce se daří vystihnout intenzitu přátelství třináctiletých lidí, blízkost a hloubku, která je zároveň křehká; moře času společně prozevleného na chodbách, hřištích a v pokojích, rozhovory, ve kterých se zdánlivě neříká nic důležitého; čas, ve kterém je všechno velmi intenzivní, ale nikdo o tom moc neumí mluvit nebo si otevřeně projevovat náklonnost, a tak všechno leží na banálních dialozích typu: 

– dáš si hranolky?

– jo. 

V komiksu je věrně vystižena i dynamika dívčího kolektivu: poflakování po nákupáku, hry na pravdu, řeči o klucích včetně těch imaginárních ze Stmívání, společné odsuzování a drbání starších holek. To všechno přitom není samozřejmé – když Tillie přichází do týmu Třpytivých hvězdiček, jeho členky ji nejprve vnímají jako nebezpečí, rivalku, oťukávají si ji a zkouší ji. Teprve když se ukáže, že je neohrožuje, přijmou ji mezi sebe. Tillie od začátku ani nemá vyšší ambice než v tomhle třpytivém, jedovatém světě prostě přežít a pozorovat ho: mimo jiné proto, že je to svět otevřeně homofobní a ona už od dětství ví, že ji přitahují ženy. Dobře si také uvědomuje, že se na ně na závodech ráda dívá, zároveň se ale necítí jako jedna z nich – ani tolik feminní ani sebevědomá. Zůstává v jakémsi meziprostoru, v obklopení dívkami, se kterými se může líbat v rámci „experimentování“, ale nemůže s nimi navazovat vztahy. A když to jednou konečně vyjde a ona sebere odvahu ke coming outu, setká se s celou škálou neobratných, zraňujících reakcí; její první láska náhle skončí kvůli strachu a zákazům, její bratr ji odsoudí. O to větší úlevu jí přináší každý projev pochopení a přijetí, třeba od učitelky violoncella.

Tanec v hurikánu

V závěru knihy se Tillie odhodlává skončit s krasobruslením, vyprávění graduje a stoupá dynamičnost sekvencí panelů: čas zpomaluje ve velkorysých, celostránkových oknech, aby se potom zase rozkrájel do sledu drobnějších okének. Vrcholem vyprávění je pasáž, ve které Tillie upadá do apatického, depresivního stavu po tom, co se ji pokusí zneužít její učitel. Vše se najednou jakoby zastaví, proplouváme sérií celostránkových výjevů: Tillie spí v mikině na ustlané posteli, dvě dívky vydechují studený vzduch o přestávce u mantinelu, krasobruslařky otočené zády ve vypjaté póze, prázdný stůl, tužka, pustý led, banální konverzace. Tady se vše dostane do bodu, kdy nejde pokračovat: „musela jsem se probrat z dřímoty.“ Následuje skvělá, sugestivní a rychlá sekvence ze závodu na mistrovství, ve které hrdinku sledujeme z pohledu diváka na tribuně a zároveň čteme její vnitřní monolog: ruceruceruce, otočka, neprotéká mi tampon?, rozhodčí se na mě dívá. A právě tady Tillie poprvé upadne: blíží se bod, kdy se definitivně rozhodne.

čtěte také: 
Léto nemusí být jen prosluněná pláž

Téma dospívání v nablýskaném prostředí drilu a odříkání možná připomene české Baletky Miřenky Čechové (Paseka, 2020). Jejich vydání provázela vzrušená diskuse o výkonnosti, ponižování, poruchách příjmu potravy a o tom, zda je to všechno nutné. Ani Baletky, ani Piruety ale nejsou primárně kritikou uměleckého vzdělávání či sportu. Jsou osobní výpovědí o dospívání, ve které prostředí baletu / krasobruslení figuruje jako zkouška, labyrint, kterým hrdinky procházejí, aby zjistily něco zásadního: o ambicích, o vztahu ke svému tělu, o ženskosti, o vlastních hranicích, o přísnosti k sobě a o tom, kdy dává smysl a kdy je zbytečná; o chuti hledat a tvořit svůj svět, a nakonec i o dravosti a o tom, jak ji usměrnit tak, aby jim sloužila. 

WALDEN, Tillie: Piruety. Přel. Lenka Bukovská. Praha: Paseka, 2021. 400 s.