LÁSKA K SUDETŮM I RUINY PŘENÁŠÍ

18. března 2021

Chátrající objekty, které už jen sotva připomínají prvorepublikovou slávu českého severního pohraničí, jsou smutným obrázkem neschopnosti vyrovnání se s minulostí. V posledních letech se ale objevili nadšenci, kteří si našli k místní krajině vztah a rozhodli se některé její dominanty zachránit a dát jim nový smysl. Jejich touha po oživení prostoru vyvolala zájem veřejnosti a přitáhla k projektům řadu dobrovolníků. Situaci ale komplikuje nedostatek finančního kapitálu i přerušená kulturní tradice.

Kromě smrkových lesů charakterizují bývalé Sudety také opuštěné domy, továrny a kostely. Zdejší lidé v minulosti odcházeli za lepším, byli násilně vyháněni, přicházeli „budovat průmysl“ nebo dostali nucenou umístěnku. Většina obyvatel tak neměla v druhé polovině dvacátého století téměř žádný původní, zakořeněný vztah k místu, kde žila. A kde není emoční pouto, snadno bují lhostejnost. Staré budovy chřadnou, kácejí se k zemi nebo jim k tomu dopomáhají stroje. Motivace k jejich záchraně se hledají těžko a města i soukromníci je často nechávají svému osudu. Někdo se však do oprýskané omítky zamiluje na první pohled a vydá se tak na strastiplnou cestu k jejímu vysvobození z hromad suti.

PROHRABAT SE KE KRÁSE URBEXU 

Hned několik spolků dokazuje, že  bývalé tovární budovy je možné zrekonstruovat do funkční podoby pro tvorbu i produkci kultury. Jejich cílem není pouhé restaurování či oprava kdysi krásného objektu, ale vytvoření skutečně živého prostoru pro místní komunitu. Členové přitom přiznávají, že byli okouzleni odhalenými cihlami, architektonickou jedinečností a blízkostí přírody. Své projekty z velké části zakládají na víceúčelnosti opraveného prostoru a komunitním fungování, a stojí tak jako alternativa k jednoúčelovým oficiálním kulturním institucím, které se často zaměřují pouze na produkci.

„Jednoho dne jsem se začala zajímat o chátrající budovu, která do té doby nezajímala ani její vlastníky,“ říká Jitka Jakubičková předsedkyně spolku AvantgArt. Ten stojí za záchranou staré vodárenské a zauhlovací věže ve Vratislavicích nad Nisou, nyní zvané Zauhlovačka. Stavba kdysi sloužila jako zdroj elektřiny pro místní textilní fabriku, postupně však chátrala, až se v roce 2015 podařilo liberecké rodačce zapsat objekt jako kulturní památku. Areál se pokouší renovacemi zachránit a vytvořit zde „místo pro setkávání, umění a zábavu“. Ve výhledu je také využití věže jako rozhledny, což ostatně bylo součástí původních plánů v roce 1918.

S vyklízením hromad suti a nepořádku pomohla rodina, známí i studenti, a díky benefičním koncertům, přednáškám a trhům se místo postupně probudilo k životu. Obnovu starých a poškozených objektů si spolek vzal jako svůj hlavní úkol, vedle věže tak roste nové řemeslné re-use centrum, kde si lidé sami i za asistence řemeslníků mohou opravit rozbitý nábytek. Strategické umístění Zauhlovačky ve Vratislavicích, které leží přesně mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou, organizátorům nahrává a místní komunita prahnoucí po kulturní alternativě hojně navštěvuje zdejší akce.

Téměř odstřižená od světa naopak stojí bývalá fabrika na výrobu nití v Kyjově u Krásné Lípy. Lidé kolem nakladatelství Divus v čele s Ivanem Mečlem se rozhodili továrnu i její okolí opravit a celý areál nazvali Nová Perla. Jejich vize je značně velkorysá a hlavní budovu chtějí využívat jako umělecký ateliér, řemeslnou dílnu, tiskárnu a grafické studio, ale také jako rezidenční místo pro široké spektrum umělců, což se jim nárazově daří již v této chvíli. Menší, vedlejší dům slouží jako kavárna a knihkupectví v jednom. Víceúčelovost je jednou z hlavních deviz rekonstrukce bývalých velkých továrních hal. V Kyjově jdou ale dál a ambiciózně směřují k soběstačnosti a bezodpadovosti, přičemž využití obnovitelných zdrojů energie a šetrné nakládání s vodou jsou v jejich plánech samozřejmostí. Za bývalou továrnou vyrostla menší zeleninová zahrada a chystá se postupná revitalizace přilehlého údolí s říčkou, jejíž síla má být využívána pro vodní turbínu.

Do záchrany budovy na podobně zapomenutém místě se pustil i Karel Chotek. V roce 2016 zakoupil objekt bývalé Dixovy brusírny dřeva v podkrkonošském Temném Dolu. Zde je stavební obnova teprve v počátcích, ale za dobu pěti let se majiteli, členům spolku Fabrika Temný Důl a dalším dobrovolníkům podařilo továrnu vyklidit, opravit střechu a uspořádat několik benefičních koncertů. Obec Temný Důl se přitom potýká se stejnou situací jako mnoho severočeských vesnic. Původní obyvatelstvo postupně odchází, ti, kdo zde vyrostli, se po studiích nevrací. Novými obyvateli se alespoň na část roku stávají chalupáři, kteří čím dál víc propadají kouzlu samot, a tak se alespoň některé zapomenuté chalupy dočkaly své opravy.

Právě na nově příchozí rezidenty a jejich zájem majitel sází. Stejně jako ostatní spolky se i v Temném Dolu snaží vyprávět příběh objektu, který ve svých zdech nese vzpomínky minulého století, a současně se mu pokouší vdechnout nový život. Vedle lidského kapitálu ale samozřejmě všichni „zachránci“ potřebují i ten finanční. Vlastní peníze i dary nadšenců a sponzorů často nestačí. Města ze svých zdrojů zvládají (jsou-li projektům nakloněna) uvolňovat jen malou částku a kulturní granty krajů i ministerstva jsou sice cennou vzpruhou, avšak pro celkovou záchranu budov by investice musela být mnohem vyšší. Spolky se tak rozhlížejí po dalších možnostech. „Všechny instituce nás maximálně podporují, místní komunita by chtěla, aby zde něco vyrostlo i kvůli turistům. Finanční prostředky ale nejsou, i proto hledáme další zdroje, jako třeba Norské fondy,“ říká František Jelínek, člen spolku Fabrika Temný Důl. „Jsme ve stadiu vyklizení, máme napsaný projekt a získali jsme i stavební povolení, jediné, co brzdí přerod, jsou peníze. Areál je lokací předurčen k tomu, aby zde byl víceúčelový využitelný prostor,“ popisuje.

Nejsou to ale jen továrny, které se nadšenci snaží zachránit a na jejichž rekonstrukci vybírají finanční prostředky. Tyto snahy dobře mapoval cyklus benefičních koncertů Lenky Dusilové Monument/um, ke kterému hudebnice přizvala vizuálního umělce VJ Aeldryna a společně vytvořili audiovizuální site-specific představení pro různorodou čtveřici míst – Fabriku Temný Důl, Horní hrad, kostel Navštívení Panny Marie a Jablečné lázně. Právě bývalé městské lázně v Jablonci nad Nisou se pokouší zachránit a kulturně oživit spolek ArtproProstor, kterému se v roce 2015 podařilo dostat památku od města pod svou správu. Jeho členové vytvořili v hlavním bazénu elevaci, nechali si udělat posudek od statika a uspořádali několik akcí, na autorské čtení dokonce přijel i spisovatel Robert Fulghum. Přesto úředníci v roce 2017 klíče od objektu z „bezpečnostních důvodů“ spolku odebrali. Do Jablečných lázní bylo možné nahlédnout ještě v roce 2019, kdy se uskutečnil právě projekt Monument/um. Od té doby ale vstup do budovy možný není a o dalším využití město zatím mlčí.

VRÁTIT MÍSTU DUCHA

Především odsun původního německého obyvatelstva měl za následek přerušení duchovních, lidových a řemeslných tradic. Rostoucí ateismus a orientace kraje na průmyslovou výrobu v druhé polovině dvacátého století způsobily, že se folklór zachoval ve své zakonzervované formě v několika lidových souborech, ale jeho živá, tvůrčí síla je nyní patrná jen poskrovnu. „Zpětnou vazbu od Němců dosud nemáme, takže ani nevíme, čím vším kulturně žili. Určitě zde býval masopust a dožínky, které intuitivně pořádáme, ale přesný charakter a prožívání neznáme,“ říká Matouš Kirchner, který v roce 2015 koupil tehdy vybydlený a opuštěný bývalý Wohlmannův statek, budovu z konce osmnáctého století. Od té doby se zde s pomocí spolku snaží zaniklé zvyky oživit a zapojit obyvatele z místních Václavic, malé vesnice ležící u česko-německo-polského trojmezí.  

Lidé přímo z obce sice velký zájem nemají, ale na akce se sjíždí účastníci z okolí Hrádku a Chrastavy. Spolek se snaží obnovit také duchovní charakter tradic – například svatojakubskou pouť, na jejíž trase vesnice leží. Právě to může být podle Kirchnera jednou z překážek, jak se dostat blíže ke zdejšímu obyvatelstvu. „Vnímám potřebu do akcí vnést i křesťanské prvky, které byly nosnou bází tehdejší kultury, až pak se k tomu přibalily další pouťové atrakce. Místním je ale duchovní složka spíš cizí a možná působí odpudivě,“ myslí si Kirchner. Snahy o zapojení komunity obce ale nadšenci z Wohlmannova statku nehodlají vzdát. „Pracujeme na tom a doufám, že letošní pouť, na které aktivně spolupracujeme s místním osadním výborem, nás s vesnicí víc propojí,“ dodává.

Vedle továrních hal a domů zůstává v Sudetech opuštěno či nevyužíváno také značné množství kostelů a církevních objektů. Velké prostory s kamennými zdmi, opadanou omítkou, duchovní atmosférou a silnou architektonickou tváří fascinovaly několik nadšenců, kteří se rozhodli místa využít i jinak než čistě pro duchovní účely. Manželé Kačániovi se snaží o záchranu barokního kostela Navštívení Panny Marie, který je jen pár kilometrů od zmiňovaného Wohlmannova statku na kraji Chrastavy. Stojí téměř uprostřed luk, přestože v minulosti ho obklopovaly domy dnes již stržené vesnice. Vevnitř nezůstalo téměř nic, dokonce i kusy podlahy si místní obyvatelé postupně rozebrali. Kostel by Kačániovi rádi zrekonstruovali a využívali ke koncertům, výstavám i duchovním účelům. Blíž k cíli jejich snahu postrčil i již zmíněný projekt Monument/um. Na druhé straně Chrastavy se z kostelíku Panny Marie Sněžné stala Galerie 50°47'55.9"N 14°57'22", kterou spravuje grafik Jan Měřička. „Hledal jsem ateliér k tvorbě a v Liberci byly všechny prostory drahé, tak jsem se sešel s místním starostou a ten mi nabídl právě tento kostel,“ říká výtvarník. 

Výjimečný osud potkal kostel Panny Marie Pomocné na okraji broumovského výběžku, který již jako ruinu odkoupili holandští hudební nadšenci Hans Brussee a Marjolijn de Graaf a objekt přejmenovali na Soulkostel. Vnitřek je nyní kompletně zrekonstruovaný a přestavěný na plně vybavený koncertní a taneční sál, zkušebnu, bar i místo k přenocování. „Kostel ke mně zkrátka přišel, i když jsem ho nehledal,“ říká Brussee. Na koncerty se sem sjíždějí představitelé alternativní hudební scény z celé republiky. Provoz i opravy přitom probíhají na vlastní náklady majitelů a díky příspěvkům od pronajímatelů. O granty nežádají, celý projekt chtějí zvládnout na vlastní pěst.

U všech předchozích snah stáli na začátku lidé, kteří často v již téměř spadlých budovách viděli potenciál. Rozhodli se do místa vložit obrovské množství času, energie a mnohdy i peněz, zapojit spoustu dalších nadšenců a společně proměnit ruinu v místo setkávání a tvorby. Oprýskaná omítka vyvolává kromě nevšedního kouzla také příběhy krajiny a lidí, kteří v ní žili. Šrámy dvacátého století jsou v pohraničních městech a vesnicích stále patrné, objekty potácející se mezi zkázou a vizí nadějné budoucnosti tak odrážejí jejich minulý i současný osud. Prvotní romantické představy nadšenců postupem času získávají reálnější obrysy. Místní postupně nacházejí ke krajině nový vztah definovaný nikoliv zavržením všeho starého, ale jeho přijetím a transformací. Lhostejnost tak pomalu vyklízí pole.