Ze Zřídla vyvěrá plurál autorských hlasů

22. března 2021

Nakladatelství Host vydalo minulý rok oceňovaný debut Akwaeke Emezi Zřídlo (Freshwater, 2018). Emezi je v našich kategoriích nebinární a oslovuje se they čili ona v plurálu, což respektuje i tento článek. Jejich autobiografický debut je strhujícím proudem, který vypráví vývoj mladé queer osoby s nigerijsko-tamilskými kořeny žijící v USA. Vlastní gender opisují Emezi v knize i rozhovorech skrze interpretaci igboské mytické figury ọgbanje [ogbandže] – škodolibého ducha, který se může neočekávaně narodit do lidského těla, aby mučil lidskou matku.

Bylo by nicméně mylné ọgbanje chápat binárně jako ducha v lidském těle, upozorňují Emezi v rozhovoru: „Není to jedno, nebo druhé. Je to obojí najednou. Nelze je rozdělit.“ Ọgbanje jsou součástí igboské ontologie, přestože jejich pojetí bylo změněno křesťanstvím a kolonialismem v pověry a zlo. Emezi si tuto figuru přivlastňují a pracují s ní po svém, aktualizují ji za účelem vlastní sebeidentifikace. Hlavní postava Ada je syntézou různých kulturních prostředí, v nichž vyrůstala. Igboské spirituální učení Ọdịnala tak nelze zcela rozlišit od nigerijské variace křesťanství, Ada se vztahuje – přestože odlišně – jak k igboské hadí bohyni Ale, pramatce, tak také k Yshwovi, tedy Kristovi. Příběh Zřídla je nasycený dějem, který neplyne zcela lineárně, a i jeho kauzalita je těžko uchopitelná. Překypuje bohatostí významů a tvoří síť s mnoha vrstvami.

Born to die

U Igbů, početného západoafrického etnika, se některým dětem říká „narozené zemřít“ (born to die) a tyto děti se opakovaně rodí jedné matce, aby ji potrestaly. Ọgbanje (vystupující v množném čísle) jsou hlavním hlasem románu. Kapitoly, v nichž jsou vypravěči, jsou nadepsané „my“. Jejich vehikulem je člověk s ženskými pohlavními orgány, Ada. I ta dostane prostor vyjádřit se v příběhu vlastním hlasem, svých pár kapitol. Nejprůbojnější z ọgbanje je Asughara, divoká a sexuálně nespoutaná. Ke slovu se dostává po traumatickém sexuálním násilí, které Ada prožije na univerzitě v americké Virginii. Dalším zformovaným ọgbanje v Adě je svatý Vincenc, který na rozdíl od Ausghary obývá ne tělesnou, ale snovou říši, v níž si proplouvá a vytváří imaginární podobu nového těla s penisem. Ọgbanje se ale ozvou v Adě už dřív, reagují na volání svých sestrobratrů, tedy ọgbanje na druhé straně brány, která je táhnou zpátky. Obyčejně by se totiž takové děti neměly dožít dospělosti – jenže v Adině případě je něco jinak. Ọgbanje to vysvětlují tak, že brána mezi světy – jejich božským a naším lidským – byla při Adině porodu otevřená, a tak i zůstala. Vzpomínky a vědění branou bezuzdně proudí a ọgbanje nemohla splynout s Adou tak, jak by měla. Zůstala samostatnými jednotkami, jednou nohou ve svém světě za branou.

Rozdílný koncept identity může představovat klíčový problém pro západního čtenáře – Adu nelze myslet zvlášť od ọgbanje, od Asughary, všichni tvoří jednu entitu. Román chce po čtenáři, aby jednotlivé hlasy myslel zvlášť, ale zároveň neustále současně. A to přestože se Asughara dívá na Adu jakoby zvenčí a naopak; přestože ọgbanje mluví o těle jako o objektu (ostatně ona označují Adu s počátečním malým a). Jde o několik paralelních realit, které však od sebe nelze oddělit, jsou promíchané a koexistují spolu. „Jsme jedna bytost a je nás mnoho,“ ozývá se v závěru románu hlasem Ady, která už přijala svou identitu ọgbanje.

Obývat vícero prostor zároveň

Tohle všechno se neděje jen v hlavě Ady jako součást jejího vnitřního světa. Je to její realita, stejně skutečná a materiální jako ta, kterou vnímá čtenář. Ada se odlišuje v tom, že do určité míry rozeznává vrstvy, rozlišuje jednotlivé reality – ať už igboskou, západní, lidskou či ọgbanje. To ji z vnějšího pohledu činí šílenou, jak reflektují samotná ọgbanje, nebo taky schizofrenní. Pro Adu, stejně jako samotné Emezi, platí stejné kategorie: nigerijsko-tamilský původ, černá barva pleti, nebinární gender, status imigrantů. Je ale nemožné brát ohled třeba jen na jednu kategorii a vyvyšovat ji, jak píšou Emezi, „obývám vícero prostor zároveň“.

V diskurzu západní medicíny existuje pro Adino vnímání mnoho dalších nálepek – od duševního onemocnění po genderovou dysforii. Tato značení jsou ale pro Adu stejně odosobněná a nepřiléhavá jako výše uvedené kategorie. Sebepoškozování a sebevražedné tendence jsou v románu vztaženy k ọgbanje – ta Adu popohánějí k smrti a ubližování sama sobě je projevem obětiny bohům. Narativ Zřídla se staví na roveň s narativem západní medicíny, nabízí se jako platná alternativa vnímání světa skrz jiné a pro většinu čtenářů nové kategorie. Neliší se ale jen označující, tedy jazykové pojmenování. Překlad mezi kulturami obsahuje mezery a nepřeložitelné skutečnosti, může se různit totiž samotná ontologie. Z toho také nutně vyplývá, že neexistuje nějaká předem daná objektivní skutečnost – kulturní filtr si nelze odmyslet, ten skutečnost spoluutváří. Jinými slovy, Ada je sice z našeho pohledu schizofrenní, nicméně ze svého pohledu je ọgbanje a obě vysvětlení jsou stejně legitimní a ani se navzájem nevylučují.

Čtěte také: Youtubeři vzhůru do boje

V centru pozornosti se tak ocitá i jazyk, také v plurálu. Ne explicitně, na metaúrovni, nicméně různé kultury se nutně pojí s odlišnými jazyky. Cizí slova se v textu vynořují nečekaně, organicky vyvěrají z vnitřku narativu. Emezi neobvykle odmítla vytvoření slovníku pro různé jazykové variace, které postavy – poměrně zřídka, alespoň v českém překladu – užívají. Namísto toho má čtenář k dispozici poznámku k výslovnosti. Emezi tak systematicky pracují s odlišným chápáním jazyka: nejde o to, aby člověk doslovně porozuměl cizím slovům, ale spíš aby si odvodil jejich smysl z kontextu a aby si představil jejich zvuk. Navíc se ve většině případů v knize jedná o citoslovce, tedy slova, která výpověď nějakým způsobem modulují, nejsou však těžištěm významu.

Svědectví současného Ogbanje

Je dlužno dodat, že próza sama negeneralizuje. Vypráví zcela konkrétní příběh, který je ale postaven na odlišném ontologickém podloží než naše skutečnost. Nicméně i tyto odlišné reality se nutně překrývají, a Ada je tak jejich svébytným amalgámem. Hlavním tématem románu je pak hledání svého místa ve světech a aktivní participace na vytváření této pozice. Epizody z nespoutaného sexuálního života Asughary jsou v rámci příběhu kulisami, stále jde především o Adu, ọgbanje a jejich společné potýkání se s lidským světem i světem božským.

Zřídlo je navíc součástí multimediální série autoportrétů Emezi s názvem The Unbliding, která zahrnuje i obrazy a videa. Autobiografičnost románu může být stěžejní pro západního čtenáře, kterému tento aspekt zabraňuje, aby odmávl možnosti jiných světů jako fikce. Zřídlo je odlišným, svébytným narativem, který vyrůstá z globalizovaného světa, a přece navazuje na tradované příběhy, v nichž pokračuje. „Zřídlo je svědectví současného ọgbanje,“ tvrdí Emezi. Styl vyprávění s mnohými odbočkami, časovými skoky, pravidelnou anticipací věcí budoucích a mísením realit je originální, nicméně volnější asociací by se dal připodobnit k poetice Salmana Rushdieho nebo latinskoamerického magického realismu. Obraznost, která se projevuje například i v igboských rčeních na začátku kapitoly, je však zcela odlišná. To, co Zřídlo v posledku nabízí, však není jen možný klíč k porozumění jinakosti, ale povzbuzení k tomu nebát se spoluutvářet vlastní narativ a obývat vícero prostor zároveň.

EMEZI, Akwaeke: Zřídlo. Přel. Tereza Marková Vlášková. Brno: Host, 2020. 229 s.