Utéct válečnému peklu Kábulu a dovolit si žít šťastně až do smrti
28. února 2022
Dánský animovaný snímek Utéct (2021) se už stihl zapsat do historie: na letošní Ceny Akademie je jako vůbec první nominovaný zároveň v kategorii animovaného, dokumentárního a nejlepšího zahraničního filmu. Vítězný dokument festivalu Sundance je otevřenou výpovědí téměř čtyřicetiletého afghánského uprchlíka Amina Nawabiho (vystupujícího pod pseudonymem); je emotivní, nikdy však nepřekračuje únosnou hranici patosu či kýče. A hlavně má potenciál zpohodlnělého obyvatele západního světa přimět k úvaze nad tím, co v životě pokládá za samozřejmost.
„Co je pro tebe domov?” Ptá se v úvodu filmu režisér Jonas Poher Rasmussen uprchlíka Amina, který si lehá na vzorovaný kobereček, jako by procházel terapeutickým sezením. Katarzí projdou díky filmu nejen diváci: Amin Nawabi, který kvůli své bezpečnosti ve filmu vystupuje pod pseudonymem, poprvé otevřeně sdílí svůj příběh. Chronologicky vypráví vzpomínky na dětství v Afghánistánu 80. let, na útěk ze země v době, kdy Kábul ovládli mudžahedíni, a na dlouhé roky čekání v Moskvě, než se s rodinou za pomoci pašeráků dostal do bezpečí vysněného Západu. Na konci snímku Amin nejen život v bezpečí a lásce má, ale hlavně si dovoluje v něm žít.
Až na pár dobových televizních záběrů z Afghánistánu nebo rozpadajícího se Sovětského svazu je film z drtivé většiny animovaný. Tím poskytuje tvůrcům bezpečné prostředí částečné anonymity a umožňuje odkrýt tíživé tajemství Aminova příběhu: jeho otce i matku zavraždili, jeho sestry unesli. Anebo také ne. Skutečná verze jeho minulosti totiž zcela neodpovídá té, již vypráví od chvíle, kdy jako dospívající kluk překročil dánské hranice.
Režisér dokumentu a Amin se znají od střední školy, intimní výpověď je proto podepřena vzájemnou důvěrou, která se zdá klíčová. Rozhovor, ve kterém Amin chronologicky vypráví svou cestu od dětství v Kábulu po nový život v Kodani, občas přeruší časová odmlka, protože na sdílení svých vzpomínek není tak docela připravený. Amin se v Kábulu narodil, a jak říká, „vždycky byl jiný“, rád třeba probíhal ulicemi s kazeťákem a se sluchátky v sestřině noční košili.
Cílová stanice: estonské nic v ostnatém drátě
Amin s rodinou prchá na poslední chvíli, když Kábul po skončení sovětské okupace obsazují mudžahedíni a jejich různé frakce rozpoutávají ve zpustošené zemi dlouholeté boje rozměrů občanské války. Rodina se rok po pádu železné opony ocitá v Moskvě, srdci kolabujícího Sovětského svazu. V zemi setrvávají načerno po vypršení turistického víza, tráví měsíce schovaní v bytě a žijí z peněz, které jim posílá starší bratr ze Švédska. Snaží se vyhnout pozornosti bezpečnostních složek. Když Amin s matkou a bratrem našetří peníze, opouští Rusko. Několik hodin putují pěšky zamrzlým lesem, než jsou s dalšími desítkami uprchlíků nacpaní do podpalubí staré rybářské lodě.
Do té po cestě začne zatékat voda – a cesta na moři, ze kterého má Aminova matka panickou hrůzu, patří k jedněm z nejsilnějších momentů celého filmu. Zoufalí a k smrti unavení Afghánci z lodě vylévají vodu a cestou potkávají obří výletní parník – doufají v záchranu, ale neteční Evropané si je maximálně fotí. A posádka na ně zavolá policii. Rodiny končí v uzavřeném domě v estonské pustině, v domě s nelidskými podmínkami a ohraničením z ostnatého drátu. Dostávají na výběr: buď shnijete tady, nebo se vrátíte do Moskvy. Ušetřené peníze, traumatizující cesta, naděje na lepší život v bezpečí – všechno končí v ledových vodách Baltského moře.
Ručně kreslená animace dokáže realisticky zachytit bolestné pocity bezmocných uprchlíků – zoufalství v jejich tváři, ale i zkoprnělost Amina, který se ve chvíli, kdy ostatní doufají v záchranu obří lodě, stydí za to, v jak bezvýchodné situaci se nachází. Scény vykreslené na základě Aminových nejsilnějších vzpomínek překrývá hlas jeho vyprávění, který zprostředkoval Riz Ahmed a režiséra Rasmussena se ujal Nikolaj Coster-Waldau, jenž je zároveň producentem snímku. Animace sugestivně podává Aminovo svědectví z míst, kam by skutečná kamera nemohla, jako je děsivé podpalubí nebo azylový dům v Estonsku. Vykresluje zároveň Aminovo niterné rozpoložení a vidění světa: hrůzu a odpor, kterou chová k sovětským policistům, strach ve tvářích plahočících se Afghánců.
Estetika ručně kreslených obrazů se zároveň s různými vzpomínkami mění: není jisté, jestli Aminova verze vzpomínek odpovídá realitě, nebo je spíše malovaná emocemi a citovým rozpoložením. I proto se patrně styl ilustrací několikrát mění – v drtivé většině dodržuje bohatou paletu barev, v tesknějších momentech jsou ovšem ilustrace vyobrazeny v odstínech šedé. Celistvé vyprávění ve výsledku tvoří dokumentární koláž: animované scény ze současnosti se zdají téměř jako reálný kamerový záznam, vyprávění občas přerušují dobové záběry dění v Afghánistánu, jinde snímek utíká do bezpečí barevného kresleného filmu.
Čtěte také:
Odteď jsi sirotek
Rodina nakonec ušetří na kvalitního převaděče – nechce opakovat fiasko, které je dovedlo do estonské katastrofy. Peníze však vystačí jen na Aminovu cestu a jeho život je od té doby formován falešnou historkou o tom, že jeho rodiče jsou mrtví. Musí tvrdit, že je sirotkem, aby mu po příletu do Kodaně udělili azyl. To je ostatně příběh, který od střední školy znal i režisér dokumentu Rasmussen. S tíhou obří viny za to, že byl upřednostněn v cestě do Evropy a že matku se starším bratrem nechal v Moskvě, se potýká i ve svých téměř 40 letech a celý život se jim snaží svůj dluh splatit. Tím, že bude úspěšný, bude dobře studovat a že bude náležitě ambiciózní. „Většina lidí nemá tolik představivosti, aby pochopila, jak takový útěk člověka poznamená,“ říká Amin ke své uzavřenosti. Souvisí to s jeho dilematem mezi ambiciózním studiem v USA a klidným životem na dánském venkově – splatí rodině svůj dluh úspěchem, nebo je nakonec lepší žít naplněný vztah s mužem, kterého miluje?
Film nakonec divákům přináší silný, emotivní a bolestivý příběh jednoho z mnoha uprchlíků, kterým tímto sdílením také dává pomyslný hlas. Obdobných příběhů budou tisíce, v 90. letech totiž tvořili Afghánci polovinu uprchlíků na celém světě. Půl roku po extrémně rychlém stažení západních vojsk ze země a několika bolestných videích, v nichž zoufalé matky přehazují přes ploty letišť své děti americkým vojákům, už Západ zájem o dění v této zemi přešel. Utéct nám nastavuje bolestné zrcadlo. Divák v něm může spatřit vlastní ignoraci, nezájem, ale i pohodlnost. Nabízí mu seznam věcí, které považuje za samozřejmost, ale jiní za ně musí bojovat desítky let: bezpečný domov, rodinné zázemí, konec perzekuce bezpečnostními složkami, život bez války. Události posledních dnů nám ukazují, že ani doteď bezpečná Evropa není nedotknutelná. Porozumění i soucit, které se v divákovi Utéct snaží probudit, budeme další dny i měsíce potřebovat.
V poslední scéně se animovaný film přemění v reálný záběr, ve kterém se Amin a jeho přítel Kasper jdou projít kolem svého nově pořízeného domu. Po tíživém vyprávění tak na konci prosvítá naděje lepších zítřků a člověk vydechne úlevou, že si Amin volí štěstí namísto neustálé honby za objektivně respektovaným úspěchem. Z filmu ale člověk do svého vyhřátého pražského bytu nutně odchází s pocitem viny a vzteku nad tím, proč některým lidem nenáleží právo na bezpečný domov a jiným ano. Proč se někteří musí za životem bez války prodírat ledovým lesem a zdolávat ostnaté dráty na hranicích. A proč se to neustále opakuje.
Utéct. Režie: Jonas Poher Rasmussen. Scénář: Jonas Poher Rasmussen. Obsazení: Daniel Karimyar, Farhan Karimyar, Fardin Mijdzadeh. Producenti: Riz Ahmed, Nikolaj Coster-Waldau, Monica Hellström, Signe Byrge Sørensen, Charlotte De La Gournerie. Dánsko / Francie / Švédsko / Norsko / USA / Slovinsko / Estonsko / Španělsko / Itálie / Finsko, 2021.
Zdroj fotek: Neon rated
