Smrt prochází konečníkem
1. března 2022
Prozaický debut Marieke Lucase Rijnevelda S večerem přichází tíseň, který do češtiny přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková a jejž loni vydalo nakladatelství Argo, se rychle stal bestsellerem i za hranicemi Nizozemska a v anglickém překladu získal Mezinárodní Man Bookerovu cenu za rok 2020. Skrze lokální motivy se románu s autobiografickými rysy daří pojednávat o univerzálních tématech jako truchlení a rané dospívání.
„Bylo mi deset a přestala jsem si sundávat bundu,“ začíná kniha leitmotivem, který je výstižně zachycen na anglické i české obálce. Bunda, do které se hlavní hrdinka zabalí, se stává její ochrannou vrstvou vůči všemu vnějšímu. A to nejen v materiálním smyslu – působí také jako určující prvek její identity. Jinak než Bunda ji v knize totiž nikdo neosloví. V originále i jiných překladech se hrdince říká Jas, což v nizozemštině významově souvisí právě s bundou, kabátem. Symboličnost jména, která se v jiných překladech ztrácí, v českém naopak vyniká. Ačkoliv se tak děje na úkor realistické roviny – Bunda v češtině působí jen jako přezdívka –, není to v rozporu s vyzněním díla, naopak to následuje a zachovává jednu jeho zásadní tendenci, totiž symbolickou provázanost motivů.
Smrt je jako zatoulaný arašíd, láska je jako vaječňák
Klíčovou událostí, od níž se děj knihy odvíjí, je smrt hrdinčina nejstaršího bratra Matthiese, který se den před Štědrým večerem utopí při bruslení na rybníku. Tragédie poznamená celou rodinu žijící poměrně izolovaně na farmě s dobytkem v jedné z „těch“ reformovaných vesnic. V každodenním životě domácnosti se vytvoří prázdno, které však hrdinka nepřičítá smrti, ale tomu, co ji následovalo: rodiče rozdali všechno cukroví, na které se tolik těšila, sousedům. Tím jako by rodina v jistém smyslu rozdala sama sebe, své emoce navázané na materiálno, a vzniklá prázdnota vyjadřovala neschopnost se se ztrátou bratra a syna vyrovnat. Pro truchlení není mezi jednotlivými členy rodiny prostor. „O mrtvých nemluvíme, na ty vzpomínáme,“ odbude otec Bundu a za další zvídavé dotazy ji potrestá. Rodiče se uzavřením sami do sebe vzdalují svým dětem i sobě navzájem. Doteky a slova nahrazuje mlčení.
Vzpomínání zjevně nemůže být sdílené; každý člen rodiny truchlí sám se svým vlastním prohlubujícím se pocitem viny (předem internalizovaným v rámci víry), který vypravečka čte z jejich jednání. V domě nevisí ani fotky zesnulého; podle Matthiesovy bundy na věšáku a jeho židle v kuchyni to spíš vypadá, jako by se měl jednoho dne vrátit. Zpočátku to tak hrdinka i její mladší sestra chápou, vždyť Bible mluví o návratu Ježíše nebo ztraceného syna. V souladu s Biblí interpretuje Bunda také další tragické události po smrti bratra jako egyptské rány (ropuchy, epidemie kulhavky a slintavky vedoucí k masakru všech krav). Vyprávění tím postupně nabývá teologický rámec a směřuje k finálnímu trestu.
Výkladové rámce, které jí poskytuje okolí, ale nedokážou pojmout vše a opakovaně selhávají. Vytváří si tak vlastní představu o fungování světa, v němž zná lépe zvířata a jejich potřeby než lidi. Zdrojem informací jsou pro ni a její sourozence kromě Bible a práce na farmě škola, nizozemská obdoba AZ-kvízu, který si s pocitem viny vůči Bohu pouští jejich matka, pár knížek včetně zvířecí encyklopedie, nicméně také internet a počítačové hry, byť k nim mají omezený přístup. V hrdinčině světě se ty nejabstraktnější věci jako smrt a láska nakonec podobají věcem nejbanálnějším: láska je „jako vaječňák od babičky z tátovy strany, takovej hustej a zlatožlutej: pro vynikající chuť je důležitý smíchat všechny ingredience ve správným pořadí a poměru“ či „smrt je ošklivá a nepoddajná jako zatoulaný arašíd, který najdete drahnou dobu po narozeninách za židlí“. Sám „Bůh je nejsilnější pokémonová karta, jakou máme“. Abstraktní pojmy naplňuje konkrétním obsahem a tím si je přisvojuje, osidluje a i ve čtenáři tato soudržná síť neobvyklých přirovnání vyvolává živé představy povědomých emocí, které prožívá dětská hrdinka.
Psychosomatické vyprávění
Ilustrace na obálce: Peter Adlington. / Zdroj: Argo.
Děj pokrývá zhruba dva roky, během nichž bunda kvůli nevšímavosti rodičů s hrdinkou prakticky sroste, stane se jejím krunýřem. Do kapsy si protagonistka zastrkává různé upomínky, mezi nimi také dvě ropuchy, které pak chová a snaží se je spářit – analogicky by se totiž podle ní měli pak spářit i rodiče. Bunda věří, že se tím k sobě opět přiblíží a zachrání se před smrtí. Strach ze smrti rodičů spojuje všechny tři sourozence, „tři krále“, jak jim Bunda přezdívá. S mladší Hannou vymýšlejí různé možné způsoby úmrtí rodičů jako strategii pro získání nadvlády nad smrtí: žádná nehoda už je pak totiž nemůže překvapit. Starší bratr Obbe sestry zatahuje do obětních rituálů, ve kterých se mísí krutost s obscénností. Většinou se jedná o zabíjení či týrání zvířat, nicméně stejně znepokojivé jsou i scény, v nichž děti násilně probouzejí vlastní sexualitu a jež místy hraničí s incestem. Pravidelnost a hrůznost aktů spoluvytváří tísnivou atmosféru a rituální charakter jim dodává zdání nevyhnutelnosti: cílem sourozenců je přiblížit se skrze ně smrti, která na sebe v jejich případě vzala nejprve podobu Matthiese, a tím jí také porozumět.
Propletenost motivů smrti a sexuality připomíná dva hlavní freudovské pudy, eros a thanatos, a vyprávění svádí k psychoanalytickému výkladu. Smrt je v románu předmětem jak strachu, tak i touhy a vždy souvisí s druhými lidmi. Bunda se zkouší přiblížit Matthiesovi různě, vědomě či nevědomě, i sama: začne trpět strachem z vylučování a zácpou, zadržuje dech až omdlí, tře se o svého plyšáka v náznacích masturbace. Částečně se jí tím daří také utíkat od tísnivé reality každodennosti. S mladší sestrou za tímto účelem začnou fantazírovat o plánu, jak se dostat „na druhý břeh“. Myslí tím sice město, od kterého dělí vesnici jezero, v němž se Matthies utopil se stejnou touhou utéct, zvolené slovní spojení nicméně evokuje i smrt. V plánu figuruje postava mužského zachránce-milence, která je zjevně tvarována představami okolí: pohádkou o Locice, ale i tím, co dívky zaslechly o partnerských (zásadně heteronormativních) vztazích. Bunda však netouží po zachránci, po muži ani po klucích nebo prsou – ale sama po sobě. Její sexualita je zjevně odlišná od té, kterou začíná prožívat její sestra a které Bunda nerozumí. Fascinuje ji penis (malých kluků odvedle, andělíčků na stromečku, Obbeho) a nad svým vrozeným pohlavním orgánem nepřemýšlí, dokud jej nevidí na sestře. Touhu po sobě si hlavní hrdinka zhmotňuje zapíchnutím špendlíku do svého břicha – analogicky k označování vytoužených míst na mapě.
Všudypřítomná tělesnost – od dloubání se v nose a pojídání šušňů po cpaní předmětů dovnitř do těla skrz otvory určené k vylučování – může působit odpudivě a extrémně. Její explicitnost vyrovnává implicitní, potlačené psychologické pochody. Vyprávění je v jistém smyslu psychosomatické, podobně jako zácpa hlavní hrdinky: evokativní metafory vytvářejí most mezi emocemi a tělem. Když otec strká Bundě mýdlo do zadku, perverznost a násilnost aktu je zmírněna tím, že stejně se otec chová ke kravám, protože „nic nebylo důležitější než krávy“. Jde o jeden z mála projevů rodičovské péče a doteku po smrti Matthiese.
Mimochodem queer
Ačkoliv queer identita je jen okrajovým tématem knihy, vyprávění je jí prodchnuto. Rijneveld píše jinakost z pohledu jí samé; neoznačuje ji zkratkovitými nálepkami a nepojmenovává ji ani přímo, je součástí identity hlavní hrdinky jako její bunda. Jakkoliv je Bunda označovaná ženskými zájmeny, působí spíš androgynně; sám autor se identifikuje jako nebinární a transgender, přičemž upřednostňuje mužská zájmena. Androgynní čtení hlavní hrdinky tak pracuje s autobiografickým charakterem románu a zohledňuje menšinovou identitu autora. Příběh lze číst i bez zahrnutí osobnosti spisovatele, ale v takovém případě se jedná spíše o ignorování kontextu, který je v díle (zjevně autobiografickém) implicitně přítomný. Prozaický debut Marieke Lukas Rijnevelda představuje možnost, jak psát o queer zkušenosti jakoby mimochodem. Jeví se pak jako integrovaná do stylu vyprávění a do nahlížení světa a sebe sama v něm.
Udělení Man Bookerovy ceny tomuto románu bývá označováno za překvapivé zejména kvůli jeho lokálnosti. S večerem přichází tíseň však přece jen souvisí se současným globálním trendem, který představuje širší proud autofikční literatury marginalizovaných autorů a autorek. Samotná odlišnost přitom není tématem, nevymezuje se explicitně vůči jiným kategoriím, ale vyprávějíce vlastní příběh nacházejí tito autoři a autorky slova či formu pro jinakost. Do tohoto proudu lze zařadit například také Zřídlo Akwaeke Emezi či Na zemi jsme na chvíli nádherní Oceana Vuonga, který, podobně jako Rijneveld, debutoval nejprve básnickou sbírkou taktéž s autobiografickými rysy.
Román odkazuje k několika historickým událostem, kromě epidemie kulhavky a slintavky na přelomu milénia také k druhé světové válce. Motivů na téma druhé světové války je v knize vícero: od židovské rodiny ve sklepě po hajlování ve škole. Hrdinka navíc sdílí datum narození jak s autorem, tak s Adolfem Hitlerem. Jakkoliv se řada recenzí shoduje, že se jedná o nejslabší článek knihy kvůli nedostatečné rozvinutosti, tyto motivy se přece jen nenásilně napojují na další. Síla vyprávění totiž spočívá mimo jiné v komplexní provázanosti jednotlivých prvků, které se nenápadně navracejí v různých kontextech a otevírají pole pro interpretaci symbolicky mnohoznačné obraznosti knihy. Téma holokaustu se tak spojuje s motivy prázdnoty a rodičovské péče zacílené jinam či s masakrem krav. Především ale znejisťuje hranice mezi dobrým a zlým, čímž také znejasňuje povahu násilí a viny dětí (i rodičů).
S večerem přichází tíseň tak sice představuje hlavně román o složitosti truchlení ve specifickém prostředí protestantského nizozemského venkova, tematizuje však také objevování sexuality a vlastní identity. Bunda nakonec ztrátu bratra interpretuje jako otevření se možnosti poznat sebe, nicméně ta vede jen k identifikaci se se smrtí druhého. Cesta do vnějšího světa není reálná, „protější břeh“ je pro dívku (potažmo obyvatele) z vesnice fantazií. Román vede čtenáře do hlubin nevědomí nejen vypravěčky, nýbrž i její rodiny a potenciálně také do části kolektivního nevědomí – nizozemské i šířeji západní – společnosti.
RIJNEVELD, Marieke Lucas: S večerem přichází tíseň. Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková. Praha: Argo, 2021. 245 s.
