Klaustrofobní politická atmosféra Turecka ve snímku Vyprahlé dny
31. ledna 2023
Oceňovaný snímek tureckého režiséra Emina Alpera bojuje proti homofobii, korupci a kultuře zbraní pevně usazených v konzervativně-patriarchálním prostředí tureckého venkova, ale také proti krátkozrakým řešením politických rozhodnutí v tíživé předvolební atmosféře. Klaustrofobní tempo filmu dává tušit, že lidé nestojí o pravdu a naděje na politickou změnu možná již téměř vyprahly.
„Je to tu nebezpečné,“ slyší hned několikrát mladý státní žalobce Emre, zatímco přijíždí do malého městečka Yanıklar, fiktivně posazeného do suché a pusté provincie na jihovýchodě Turecka. Jeho misí je vyřešit nedostatek vody, kterým městečko dlouhodobě trpí a v důsledku jehož environmentálně neudržitelného řešení náhodně vznikají masivní propadliny v zemi. První scéna snímku, ve které Emre zírá do jedné z propadlin, nás seznamuje také se soudkyní Zeynep, jedinou ženskou hrdinkou, již ve filmu slyšíme mluvit. S vesničany se Emre setkává při jejich tradiční oslavě lovu divokého prasete doprovázené střelbou, podle slov Şahina, syna místního starosty a hlavního záporného hrdiny filmu, „jen tak pro zábavu“. Hukot a veselí střídá napjatá nálada Emreho kanceláře, ve které Şahin se svým poskokem Kemalem roztáčí spirálu korupce a Emre sebevědomě vzdoruje jejich „místním“ praktikám.
Zprvu se zdá, že zápletka bude jasná a film půjde po stopách sociopolitického realismu kemalistické éry jasně identifikující dobro – elity a státní autority zachraňující zaostalý venkov – a zlo – nevzdělané a hrubé venkovany. Z tohoto reduktivního čtení nás brzy vyvádí kriminální prvek, ve kterém se Emre z vyšetřovatele stává možným pachatelem a jasnou dělicí linii mezi dobrem a zlem nelze rýsovat. Hostina, na které Şahin s Kemalem převracejí pohostinnost v násilí, je osudnou scénou filmu. Narativ se posléze posouvá nikoli k vyřešení hříchů města, nýbrž Emreho, který souběžně stojí o odhalení pravdy a spravedlnosti, zatímco sám podrývá svoji možnost politicky rozhodovat.
Nepřítel lidu
Snímek měl premiéru minulý rok v květnu na festivalu v Cannes a turecké publikum ho poprvé mohlo zhlédnout v prosinci. Zatímco v Cannes se dočkal vřelého nadšení a na dalších světových festivalech posbíral hned několik cen, v Turecku způsobil ambivalentní reakce. Ministerstvo kultury, z jehož fondů byl snímek coby nezávislý film financován, ihned po premiéře požádalo o navrácení peněz za údajně nenahlášené změny scénáře. Ty se měly týkat homoerotického vztahu mezi dvojicí hrdinů, jež se neshoduje s vládním, tradiční rodinu propagujícím diskurzem. Ačkoliv je sexuální tematika omezena na naprosté minimum – film neobsahuje žádné zjevné sexuální scény –, je celý implicitně queer. Murat, novinář opozičního žurnálu, lokálně nenáviděný právě pro svou nepřiznanou homosexuální orientaci, není pouze Emreho svůdníkem, ale, jak postupně zjišťujeme, od útlého věku sloužil mužskému potěšení místních autorit. Zatímco queer identita tedy nemá v oficiální ideologii žádné místo, coby výjimka potvrzující pravidlo je tolerována, či dokonce aktivně prožívána. Postava Murata je pro vládu trnem v oku spíše proto, že zobrazuje iracionální a pokrytecký mechanismus, na kterém moderní turecký stát stojí. Podobnou funkci má ve filmu i kanec, v islámu považovaný za nečisté zvíře, jenž se nesmí jíst, zatímco vesničané v jeho rituální likvidaci a následné hostině každoročně nachází potěšení.
Režisér filmu Emin Alper odmítá tvrzení, že homoerotické prvky nenahlásil. Naopak zdůrazňuje autocenzuru, se kterou do natáčení filmu vstupoval v důsledku zvyšující se kontroly umělecké produkce v Turecku. Počáteční ideou bylo zobrazit po stylu Ibsenova Veřejného nepřítele, jak se z čestného mladíka, který pátrá po pravdě a chce pomoct lidu, stává jeho nepřítel. „Chtěl jsem přiblížit pocit osamělosti pramenící z politického klimatu, ve kterém jsme v posledních letech žili, těžké atmosféry systému, který nás všechny pohltil, a zklamání, jež jsme zažili,“ vysvětluje Alper v rozhovoru v Cannes.
Venkov slouží jako lupa současné politické situace – všechna negativa, která Alper kritizuje, jsou v něm intenzivnější a ostřejší: venkov je více maskulinní, více konzervativní, více militaristický, více nacionalistický, více brutální. Emreho cílem je sloužit lidu, tedy vyřešit nebezpečné propadliny, zajistit lepší řešení přísunu vody než těžbu podzemních vod a odhalit a potrestat ty, kteří stáli za zmizením předešlého státního žalobce. Brzy se mu nicméně znelíbí nejen pro svou blízkost s Muratem, ale především kvůli neochotě přistoupit na pravidla hry. V lokálních volbách, jejichž dnem film vrcholí, opět vítězí současný populistický starosta a Şahin s Kemalem mohou dál využívat nerovného rozložení moci a intrik.
Bezbrannost politiky
Snímek je volně rozdělen do čtyř částí, každá z nich se tematicky ponořuje do morálně zahořklých a neetických praktik politických představitelů maloměsta. První část, Hostina, je místem činu hromadného znásilnění romské dívky Pekmez, jež přijde hosty „bavit“ během večera. Emreho, který je sám hostem, Şahin a Kemal zdrogují a on se následující ráno probouzí s nejasnou pamětí o průběhu večera. Při Vyšetřování, druhé části, se postupně od druhých dozvídá o možných scénářích osudné noci a s hrůzou čelí možnosti, že „zábavě“ pouze nepřihlížel. Murat ho ujišťuje o opaku, naznačuje, že noc strávil u něj. Zmrzačená Pekmez, znásilněná již potřetí a údajně neschopná úsudku, na Emreho zoufalou afirmativní otázku „Já jsem ti nic neprovedl“ zůstává mlčet. Třetí část Nová zatčení nadějně usvědčuje Şahina a opět se setkáváme se Zeynep, jež subtilně radí Emremu nepřitahovat tolik pozornosti místních. Volby, poslední část filmu, mění kurz hry a status persona non grata Emreho a Murata roste, kulminuje ve vesnický lynč romské komunity a hon na dvojici hrdinů.
Poslední scéna filmu nápadně připomíná tu první, vidíme řehtající se vesničany se zbraněmi v rauši a bezbranného státního úředníka s novinářem na útěku. Na rozdíl od kance se však duu podaří utéct – pokřivené obličeje vesničanů zahalí panika a zmatení, zatímco je zastaví propadlina, na jejíž druhou stranu se zázračně teleportují. Kontrast se začátkem filmu je všudypřítomný, zatímco první scéna se odehrává ve dne a Emreho do města zavádí Zeynep, poslušná manželka a režimu věrná soudkyně, tudíž pragmatická a neutrální postava, film vrcholí v noci a funkci „průvodce“ přebírá Murat, opoziční novinář a homosexuál. Režisér opět dává najevo, že jasně artikulované názory a nepřizpůsobení se vládnoucí ideologii mají navrch nad poctivostí a morálně čistými hodnotami, se kterými Emre do maloměsta přišel. Aby bylo dosaženo změny, musí se hrát špinavě a v pološeru.
Na rozdíl od mistrovsky vykreslených postav Emreho a Murata, a stejně tak přesvědčivého výkonu obou herců, je postava Zeynep poněkud nerozvinutá. Společensky silnou a váženou pozici sledujeme vykonávat v těžkém patriarchátu maloměsta ženu, která se ovšem pragmaticky podřídila místnímu řádu, a to z ní činí komplice bezpečné apolitické lhostejnosti a ztuhlosti, na jejichž bázi moderní stát funguje. Vyprázdněnost současné podoby politiky představuje propadlina a zázračná teleportace Emreho s Muratem je alegorií na politiku samotnou, zachycenou prostřednictvím její nemožnosti fungovat.
Nedostatečně propracovanou ženskou hrdinku snad filmu lze prominout, Vyprahlé dny jsou totiž především o mužství a zranitelnosti, která je v nemilosrdném prostředí venkova tvrdě trestána. „Nenecháme si sahat na naši vodu, Yanıklar je naše,“ burácejí vesničané při finálním pronásledování Emreho s Muratem doprovázeném podmanivým soundtrackem. Emre ztělesňuje nefunkčnost kategorie pravdy a spravedlnosti v politice, zatímco Yanıklar odráží zvrácenou logiku politického systému. Vyprahlé dny jsou nepochybně doposud nejlepším Alperovým filmem kritizujícím autoritářský populismus a vykreslujícím současné Turecko v jeho nejvíce spalujících odstínech.
Vyprahlé dny. Režie: Emin Alper. Scénář: Emin Alper. Hrají: Selahattin Paşali, Ekin Koç, Erol Babaoğlu, Erdem Senocak, Hatice Aslan. Kamera: Christos Karamanis. Hudba: Stefan Will. Premiéra: 22. 5. 2021 (Cannes), 9. 12. 2022 (Turecko)
