Místo klidu nacházíš jen běsy
6. února 2023
Kdo z nás nikdy nezatoužil vypravit se na opuštěný ostrov nebo se zavřít do ticha buddhistického chrámu a chvíli prostě vůbec nic nedělat? O tom, co se stane, když se nám tohle přání splní, a o tom, že kýžené usebrání a zastavení není zdaleka tak blaženě netečné, jak bychom si přáli, vypráví inscenace Už není třeba dělat vůbec nic autorů Kateřiny Součkové a Jana Friče uvedená Divadlem v Dlouhé.
Kateřina Součková sice aktuálně zakotvila jako kmenová dramaturgyně Činoherního studia v Ústí nad Labem, vzešla ale z alternativní a nezávislé scény. Pracovala v rozhlasu, byla přímo u recentního boomu imerzivního divadla (coby spoluzakladatelka spolku Pomezí), věnovala se experimentálnímu a alternativnímu divadlu hraničícímu až s performancí. Jméno Jana Friče se aktuálně skloňuje zejména v souvislosti s oceňovanou inscenací Vassy Železnovové ve Statovském divadle, ale výrazné jsou i jeho projekty na nezávislých scénách. Nyní spojili své síly u inscenace, kde jsou viditelné spíše jejich zkušenosti s alternativními formami, a nachází útočiště v zavedeném činoherním Divadle v Dlouhé, které nikdy neholdovalo klasické měšťácké činohře. Dává tedy smysl jako další krok předložit souboru ke zpracování mnohovrstevnatý, postdramatický a asociativní text Už není třeba dělat vůbec nic.
Nelineární cesta ke klidu
Tématem inscenace je cesta k Ničemu. Nesnaží se tak o zpřítomnění tohoto ničeho, o jevištní zachycení nicnedělání, o nějaké performerské (až imerzivní) pojetí neakce (onu neakci a naprostý, někdy až divácky nesnesitelný minimalismus absence jednání mimochodem Kateřina Součková už zkoumala v tandemu s režisérkou Klárou Hutečkovou třeba v podobně přímořské inscenaci K majáku do strany 73 v divadle DISK).
Zde je snaha jít dál, respektive hlouběji, byť to znamená skončit trajektorii myšlenek těsně před tím, než nastane nic. Inscenace popisuje, co se lidem honí hlavou, co zmítá jejich těla v okamžiku, kdy se k momentu spočinutí (ať už ho představuje harmonie, smrt, moře nebo náboženský trans) limitně přiblíží. K tomu jí slouží celý arzenál fragmentů nejrůznějších textů světové literatury, pospojovaný už v prvopočátku geneze představení metodou asociace i meditace nad daným tématem. Z hlubin starověku tu promlouvá biblická pasáž popisující Lilith, zavrženou první ženu Adamovu, většina ostatních zdrojů vychází z myšlenkového zázemí moderny, od existencialismu po nový román.
K opravdovému spočinutí v inscenaci nedojde možná i proto, že lidský mozek, navíc mozek západního člověka 21. století, se tomu neustále podvědomě brání. Raději bude více a usilovněji pracovat (jako postava Pavla Neškudly), rozplyne se v banalitě (postavy Samuela Tomana a Anny Tomanové), probudí se v něm podivné zvířecí pudy a hlasy (Miroslav Zavičár) anebo se upne k vnějším jistotám, ať je to Bůh, nebo třeba hlas navigátora z vysílačky, spojující námořníky se souší a bránící jim tak poznat nekonečnost spočinutí v moři (postava Martina Matejky). Místo zastavení na postavy v jejich nitrech číhají jen vnitřní běsy.
Od tématu k tématu a zase zpět
Jakmile jsou konfrontováni s představou nicoty (a veškerenstva zároveň, protože ve světě této inscenace absolutně platí taoistická představa, že vše je ničím a naopak), jejich obličeje se přeměňují v beztvaré škleby. Několikrát se v inscenaci vynoří téma mořských panen na přídích lodí: ze strany (z pohledu námořníků na lodi) jsou krásné, zepředu však děsivé, mají obličeje plné hrůzy. Tento výraz v nich zřejmě zanechává jejich neustálá konfrontace s mořem. S ničím a se vším. S bouří vln a klidem hlubiny najednou.
Při setkání tváří v tvář se vším a ničím najednou jen málokdo zachovává klidnou hlavu. I stylizovaně krásný obličej Marie Poulové, promítaný na zavěšené plátno, se dynamicky proměňuje v hrozivý škleb, který vyvolává hrůzu. Postava Pavla Neškudly neustále syčí: „Zabiju tě, zabiju tě.“ Poulová nijak nereaguje. Obří ženský obličej neustále zastupuje další a další symboly tak, jak se v inscenaci vrší asociace. Obdivuhodná architektura textových asociací je neustále podporována, narušována, diskutována či zcizována jevištní akcí. Marie Poulová je tak postupně tím, na koho se koukají ostatní, i tím, kdo se kouká na ostatní. Postavou, co vyvolává hrůzu, smích, strach i lásku. Ostatní jí zároveň nerozumí, zároveň se jí touží stát.
Inscenace se neustále periodicky přibližuje k Ničemu a hned se od něj zase vzdaluje. A když se k němu limitně přiblíží, vše se stává měňavým. Čím inertnější a bezpříznakovější je Poulové výraz i narežírované situace, tím více si domýšlí jak postavy inscenace, tak diváci. Místo klidu nachází jen další tápání a další běsy.
Jen občas se v myslích postav skutečně rozhostí klid a mír. Ale pouze na skutečně krátké chvíle, a to když stojí všichni na pláži a brodí se vodou. Když na chvíli zapomenou na nicnedělání a začnou zpívat u táboráků nebo když na konci uléhají na deku, berou si záchranný kruh a dívají se do nebe. Najednou je na projekci vidíme shora a celá inscenace končí přáním mírného léta. Mírného, nikoliv nijakého. Nastává smíření se situací, člověk za svého života nikdy nedosáhne absolutně všeho ani absolutně ničeho. Dokud bude živý, tak nikdy nebude v nekonečném pohybu za smyslem, ale nikdy nebude ani v naprostém nehybném klidu bez smyslu. Hlavně žádné záplavy, žádné války.
Chtít všechno pochopit
Jak ukazují diskuze (které následují po každé repríze představení), s některými diváky se nelineární a částečně i nedramatická inscenace částečně míjí, byť je nepochybně zaujala natolik, aby o ní přemýšleli a diskutovali. „Běžní“ diváci Divadla v Dlouhé mají trochu ztížené podmínky proti návštěvníkům alternativnějších nezávislých scén. Jak řekla jedna žena na diskuzi: „Chodím do Dlouhé spoustu let a poprvé odcházím s tím, že jsem to vůbec nepochopila.“ „Neustále jsem se snažila si vše, co vidím, nějak zdůvodňovat, jakmile jsem rezignovala na okamžitý výklad, věc mě více vtáhla,“ zní jiný postřeh. Součková právě s touto očekávanou fragmentárnosti diváckého vnímání, které se spíš než hledání jasného výkladu má napojit na proud představení, pracovala už v audiowalkové inscenaci projektu Pomezí Neviditelná tržnice nebo v dalších imerzivních počinech.
Na konci diskuze přichází poslední důležitá otázka: „Máme tedy chtít nic?“ Součková odpovídá: „Nám přijde, a proto jsme to dělali, že je důležité se s Ničím potkat a konfrontovat, zjistit, co to zastavení ve mně udělá a vyprovokuje. Zastavení vede k uklidnění rozbouřené mysli, odpočinek chceme chápat jako být sám v prázdnotě a nicotě a ne v konzumaci dalších podnětů, jako jsou třeba seriály.“
I pokud si ale divák nesloží poselství smysluplně do jednoho celku, může jistě ocenit zručnost, s jakou jsou jednotlivé fragmenty a útržky provázány. Preciznost v hereckém projevu všech aktérů (jíž pomáhá i mluvení na porty) a jejich brilantní souhra je přesně sladěna s precizností technických složek (hudba, projekce, práce s nahrávkami). Jednotlivé mikrosituace jsou přesně vystavěny, práce s mnohoznačnými rekvizitami je pozoruhodná, inscenaci nechybí vtip a nadsázka. Ta vrcholí zejména ve dvou vložených hudebních číslech: v chorvatské bubblegumové Pizzerii a zejména v závěrečné tirácké country baladě Ladislava Vodičky Teddy Bear. Banalita první písně i nasládlá „autenticita“ té druhé v sobě koncentrují zásadní myšlenkové póly inscenace, tedy nevyhnutelnou nesmyslnost lidského snažení a naproti tomu plně saturované prožívání zdánlivě bezvýznamných okamžiků.
Čtěte také:
Experiment versus diváci
Zajímavým klíčem k vnímání inscenace, obsaženým jak v textu, tak v následném výkladu Součkové, může být jungovská synchronicita. Podle této teorie švýcarského psychoterapeuta nefunguje svět pouze na základě kauzality, ale také v okamžitém propojení zdánlivě nesouvisejícího, ve vnímání souvislostí tam, kde by podle kauzální logiky být neměly. Divák, otevřený tomuto způsobu percepce, může jednotlivé motivy inscenace vztahovat na vlastní zkušenost, nacházet v nich vlastní osobitý výklad iracionálně propojeného světa.
Otázkou nicméně zůstává, zda je Divadlo v Dlouhé správným prostorem pro takovou inscenaci. Impozantní šikma jeviště (technologické specifikum divadla) sice v interakci se scénou Jany Hauskrechtové vyvolává až opojný dojem, ale přesto by možná black box nějaké alternativní nezávislé scény inscenaci rámoval lépe než honosné proscénium tradičního kukátkového divadla. Překvapivým zjištěním je, že (s výjimkou hostující Anny Tomanové) jsou všichni herci ve stálém angažmá jinak činoherního divadla. Jejich verzatilita i schopnost se přizpůsobit svébytnému jazyku této inscenace je o to více pozoruhodná a dokazuje, že Divadlo v Dlouhé disponuje mimořádně vybavenými interprety.
Chvályhodný je nepochybně každý pokus, kdy konzervativnější městská scéna rozptýlí své stojaté činoherní vody, v nichž se jejich cílové publikum cítí tak bezpečně. To, že se takový experiment nesetká s ekonomickým úspěchem či absolutním souzněním publika, se dá očekávat. Ale možná o to více je každý takový krok do nejistoty správným a odvážným dramaturgickým rozhodnutím a zaslouží si tím větší pozornost divácké i kritické obce.
Už není třeba dělat vůbec nic. Režie: Jan Frič. Dramaturgie: Kateřina Součková. Scéna: Jan Frič, Jana Hauskrechtová. Kostýmy: Jana Hauskrechtová. Hudba: Mojmír Měchura Obsazení: Martin Matejka, Pavel Neškudla, Marie Poulová, Samuel Toman, Anna Tomanová, Miroslav Zavičár. Premiéra: 5. 11. 2022.
Autorem fotografií je Martin Špelda.