Ti, kdo mají přečíst všechno: Studenti bohemistiky mluví o čtení
2. září 2021
Jít studovat na vysokou školu znamená přijmout situaci, kdy se vstřebávání a reflexe textu stanou na několik let hlavní náplní práce. Na humanitně zaměřených školách pak najdeme skupinu takzvaných filologických oborů, které studentům zadávají kromě odborných publikací taky beletrii, jež je pro běžného smrtelníka jen koníčkem. Bohemistika má mezi nimi zvláštní postavení. Vyžaduje sice četbu obrovského množství literárních děl, ale jedná se výhradně o díla v mateřském jazyce, která by si technicky vzato mohl přečíst kdekdo „z ulice“. Je tedy čtenářsky exkluzivní i inkluzivní zároveň. Mnohé studenty navíc čeká učitelské poslání nebo jiná profese, v níž budou čtení a reflexi literatury předávat dál. Jak ale vypadá jejich čtenářský život a zápal v době, kdy se na budoucí úlohu teprve připravují?
V kurzu Jak zkoumat čtení, který proběhl v letním semestru 2021 při Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK, jsme studenty bohemistiky coby čtenáře beletrie podrobili kvalitativnímu dotazování metodou ohniskových skupin. Tato výzkumná metoda těží z interakcí v menší skupině respondentů, při nichž vyplouvají na povrch témata, na která by v klasických dotaznících či rozhovorech nemuselo dojít. Výzkumu se zúčastnilo celkem dvaadvacet studentů bohemistiky od třetího ročníku výš, nikdo z nich nebyl účastníkem kurzu. Pracovalo se ve dvou týmech, z nichž každý uskutečnil dvě ohniskové skupiny. Oba týmy se řídily stejnou hlavní výzkumnou otázkou: „Jaký je vztah studentů bohemistiky ke čtení beletrie?“ Zajímalo je, kolik času studenti věnují povinné a volnočasové četbě a jak ji prožívají. Zatímco jeden tým se dále věnoval strategiím výběru knih, druhý se zaměřil na pohledy bohemistů do vlastní čtenářské budoucnosti.
Něco za něco
„Jako bych studiem bohemistiky teprve vstoupil do literatury,“ zaznělo v jedné z ohniskových skupin a tento názor byl mezi účastníky výzkumu všudypřítomný. Někdo objevil nové zákonitosti žánru, které na gymnáziu neměl šanci poznat, někdo se naučil číst poezii a někdo se zkrátka vstupem na bohemistiku začal soustavněji věnovat knihám. Někteří se shodli, že je čtenářská zkušenost s tak obrovským množstvím literatury posouvá směrem k jinému, kritickému myšlení a pohledu na texty. Je to ale něco za něco.
Na bohemistiku se člověk často hlásí s tím, že rád čte ve volném čase. Se studiem se ale najednou mění definice toho, v čem ještě může radost z četby spočívat: „Jak takhle studuju tu bohemistiku, tak jsem se naučila při té ‚povinné‘ četbě mít radost spíš z toho, kolik jsem toho přečetla nebo že už to mám přečtené. Vůbec se to nedá srovnat s tím pocitem, který jsem mívala třeba před nástupem na bohemistiku. To bylo něco úplně jiného a užívala jsem si každou stránku a nikdy se mi nestalo, že bych nějakou přeskočila.“ Tato slova jedné z účastnic postihují hned několik jevů, o nichž se ve výzkumu hodně mluvilo. Zaprvé fakt, že čtenářský život se najednou plně podřizuje povinnému seznamu. Zadruhé neustálý časový tlak, v němž studenti čtou. Zatřetí proměnu toho, co se v nich nad textem děje a jak ho prožívají.
Permanentní pocit provinilosti
Účelem „našeho stostránkovýho seznamu“, který „běžnej smrtelník není schopnej důkladně přečíst“, je učinit ze studenta bohemistiky znalce literatury. I když délka seznamu budí rozpaky, účastníci ho berou jako něco, k čemu se nástupem do studia vědomě zavázali. Co ale úvahy o seznamu nápadně komplikovalo, bylo jeho výlučné zaměření na kanonickou českou literaturu. Účastníci konstatovali „velký dluhy světový literatuře“ i rezervy vůči současné české knižní produkci. Někteří se však zároveň vyznávali z toho, jak hluboce na ně zapůsobila stará díla uvedená v seznamu (Tkadleček, Komenského spisy), k nimž by se jinak nedostali a u nichž by to rozhodně nečekali.
Nejambivalentněji pak z těchto hovorů vyšla populární, žánrová literatura – neboli to, co na seznamu chybí, ale co je mezi lidmi asi nejoblíbenější. Někdo měl problém si pod tímto označením cokoli představit, někdo zase popsal, jak oddechové požitky raději přesměroval na film, a někdo „žánrovky“ rovnou označil za nezajímavé. Budoucí znalectví bohemistů jako by se žánrových knih zkrátka netýkalo a ani týkat nemělo.
Vyskytli se ale i jednotlivci, kteří by na takové knihy čas mít chtěli, bohemistický režim jim to jenom nedovoluje. „Naučil jsem se žít s takovým permanentním pocitem provinilosti,“ pronesl například účastník, který ví, že toho musí spoustu přečíst a že nestíhá, ale zároveň se nedokáže zbavit dojmu, že na konzumaci jakékoliv beletrie je něco od podstaty dekadentního. Z provinilosti a příbuzných pocitů se účastníci vyznávali ve všech čtyřech skupinách. Do takového psychického nastavení se žánrovka jako čistě oddechová kulturní forma, ale i jiná četba jen tak pro sebe, začleňuje jen těžko.
My čteme objektivně
Z rozhovorů vyplynulo, že účastníci našeho výzkumu chovají jakousi zárodečnou teorii-představu tří různých úrovní čtení, jejíž pomocí lze popsat, jak rozdílně člověk čte před nástupem na bohemistiku a po něm. Zaprvé jde o dojmové čtení – skrze pocity, které se do paměti nepromítají jinak než jako vzpomínka na atmosféru. Zadruhé lze hovořit o čtení pro poznání obsahu – to se naopak velmi soustředí na paměťové poznatky o příběhu, postavách a zápletce knihy. Zatřetí je tu čtení kritické – zde se čtenář zaměřuje na strukturu textu a strategie jeho utváření, takzvaně nakukuje za oponu.
Zatímco „běžný čtenář“ – ne-bohemista, ne-filolog – čte většinu času pro dojem a pro poznání obsahu a málokdy se překlopí do roviny rozboru, jedinec znalý v podrobném studiu textů se naopak od rozebírání těžko oprostí: „On se identifikuje s těmi postavami, kdežto my jsme více objektivní.“ Často se děje, že bohemista dojmové roviny vůbec nedosáhne, je-li pro něj text pouze povinnost. Nebo je v režimu rozboru nadobro lapený a nedokáže se z něj plně vymanit, ani když čte ve volném čase: „Už si asi nepřečtu knížku jen tak, aniž bych se zamyslela třeba nad tím, proč to autor napsal, kdy to napsal, nebo že bych se nekoukala na jazykové prostředky.“
Rozdíl oproti ostatním čtenářům přitom není pro bohemistu banální. Zjistili jsme totiž, že určité informace v textu zůstávají jedné i druhé skupině jakoby neviditelné. Četba beletrie je subjektivní proces a každý si z něj bereme to své, přičemž i v dojmové rovině pro sebe hledáme nezjevné významy. Bohemista a běžný čtenář je ale hledají každý jinde: „Když mluvím s někým, kdo se nezabývá literaturou, […] dochází k nějakému komunikačnímu šumu mezi námi a já na to dílo nahlížím úplně jinak.“ Jak a proč přesně to mezi skupinami „šumí“, může dostatečně plasticky ukázat jenom navazující výzkum, který zahrne i čtenáře mimo obor.
Strach o vlastní úchylku
Na dotaz, jak studenti svou proměnu hodnotí, se nám dostalo tří typů odpovědi. První je vyslovená radost nad tím, že proběhla. Jiní šli zkrátka do studia bohemistiky s tím, že se taková proměna stane, a nelze ji tedy hodnotit negativně. Někdo však cítí lítost, „že už nikdy nebude číst jako normální čtenář“. Napříč těmito postoji pak platí, že účastníci nově nabyté osobní nastavení láskyplně označují přezdívkami připomínajícími psychiatrickou diagnózu: „Já tomu říkám úchylka. [...] Chci ty knihy, protože je chci a protože je potřebuju, baví mě se v nich rýpat a číst si je dokola.“
Čtenářský život po studiu si účastníci příliš konkrétně představit nedokážou, ale pocity z něj mají často smíšené. Bojí se odříznutí od akademické komunity, která jim doporučuje kvalitní knihy, a ještě je konzumuje souběžně s nimi nebo s nimi o nich aspoň povolaně hovoří. Na druhou stranu se těší na to, že si budou moci sami určovat, co a kdy si přečtou, a slibují si pak větší požitek i z knih podobných těm, které teď mají předepsány. Objevila se ale zároveň obava z budoucnosti: „Díky škole si člověk může ospravedlňovat to, že čte hodně. Mám strach z toho – asi bych řekl oprávněnej strach –, že to už tolik nepůjde a že zkrátka tolik jako teď už toho nepřečtu nikdy.“ I tady se vkrádá všudypřítomná provinilost a uvědomění, že mít čas na beletrii je v první řadě privilegium.
Dotýká se mě to jako člověka
Pokud se studenti bohemistiky vydají učitelskou cestou, nebo budou-li zkrátka chtít nabyté know-how společensky uplatňovat mimo půdu fakulty, jejich hlavním komunikačním partnerem bude širší populace. Jenže studenti dle vlastního zhodnocení nečtou jenom jinak, tedy kritičtěji a méně dojmově, ale také se zaměřují na složitější knihy než ostatní lidé, rodiče, vrstevníci, „kterým prostě nemá moc smysl doporučovat nějakou literaturu, co čteme na seminářích“. S expertizou tedy přichází určitá čtenářská osamělost a ochota sdílet navenek nanejvýš to, co je „příjemný, místy veselý“ a co nevyžaduje kritický ponor.
Účastníci se ale shodují, že bohemistická bublina by nemusela být tak těsná, kdyby se za studia víc a systematičtěji mluvilo o tom, jak čtou (ve smyslu postupu a procesu, ne ve smyslu hotových interpretací) a „jaký volit čtenářský strategie“, aby se studenti předlouhým seznamem dokázali efektivně prokousat a získat z něj pro sebe maximum. Občasná poznámka, že jejich pedagogové toho museli zvládnout daleko víc, jim v tomhle nepomáhá. Ani jim neukazuje, jak by mohli se čtením pomáhat jiným.
Že se o čtenářských procesech a pocitech při studiu příliš nemluví, konečně taky znamená, že studenti vlastně nemají, jak v sobě rozvíjet onu „lidovější“ dojmovou složku čtení: „Nikdy se mě na to, co to ve mně nechalo, nikdo v žádným semináři nezeptal.“ Tam, kde se semináře zaměřují na texty s psychicky náročným, například válečným obsahem, přitom může mlčení o dojmech na někoho působit až traumaticky: „Pro mě je čtení něco tak osobního a niterního, že v okamžiku, kdy čtu knížku s takovouhle tematikou, tak se mě to opravdu dotýká. Dotýká se mě to jako člověka.“ Účastníci našeho výzkumu by uvítali, kdyby se „v tomhle vlastně bezpečným prostředí“ mohli systematicky učit mluvit a přemýšlet nejen o kritických interpretacích, ale i o zákonitostech a spouštěcích mechanismech takového „dotýkání“, jež může bez přípravy pocítit každý: „kamarádi mimo tuhle školu“, „máma, která pracuje na poště“ – nebo jejich budoucí žáci.
Výzkum schválila Komise pro etiku ve výzkumu FF UK pod číslem UKFF/96255/2021. Autoři děkují všem účastníkům výzkumu za jejich ochotu, čas a cenná vyjádření, která v tomto článku označili uvozovkami a která místy mírně jazykově upravili.
Autoři článku: Kateřina Bartasová, Adéla Čadková, Jana Anna Glazarová, Kateřina Hejnišová, Aneta Chaloupecká, Alžběta Ludmila Kolbová, Anežka Kuzmičová (vyučující), Kateřina Machová, David Tomáš Míka, Matěj Mrštný, Adéla Výborná