Industriální procházka současnou českou scénografií
29. července 2021
V brněnském prostoru bývalého Prioru, OC Dornych, se 10. června otevřela výstava VZTAHY FUNDUS UTOPIE – Salón české scénografie. Podnázev napovídá, že jde o výstavu navazující na tradici scénografických salónů, které se u nás konají již od roku 1977. Kurátoři se zaměřili na téma týkající se výstavních (ne)možností scénografie a jejího úzkého propojení s divadlem.
Výstava zkoumá pozici scénografa v divadle i mimo něj a zároveň přenositelnost scénografie do výstavního prostoru. Tvůrci poukazují na to, že ji nemůžeme chápat jen jako výtvarnou kulisu zkrášlující a doplňující divadelní prostor, scénografie by měla na konkrétní prostor i reagovat. Může existovat kdekoli, je schopná obstát i bez herce a kontextu divadla. O tom se zmiňuje i jedna z kurátorek výstavy Amálie Bulandrová: „Vzniká tak představa o tom, jak se lze prostřednictvím scénografie vyjadřovat, jak lze jejím prostřednictvím manipulovat a organizovat jakékoli performativní prostředí – výstavní místnost, přednáškovou síň, náměstí… Scénografie je všude kolem nás!“ Název výstavy k pochopení celého konceptu napovídá. VZTAHY mezi scénografií a prostorem, divákem a objektem, FUNDUS jako divadelní zákulisí, nahlédnutí do běžně neviditelného prostoru vzniku a UTOPIE jako ideální řešení, pozice a možnosti scénografie.
Iniciační pouť do nejvyššího patra
Brutalistická budova bývalého obchodního domu se kulturní činnosti neotevírá poprvé. V říjnu 2020, těsně před nečekaně dlouhotrvajícím uzavřením divadel, zde Terén (dramaturgická a produkční platforma bez vlastního souboru a stálé scény, která celoročně produkuje jedinečné divadelní a hraniční umělecké projekty, pozn. aut.) scény uvedl inscenaci Za bílou velrybu v režii Petry Tejnorové. Poslední patro obchodního domu se díky svému industriálnímu ladění ukázalo vhodné pro uvádění podobného typu kulturních akcí. Aby se návštěvník dostal do výstavního prostoru, musí nahoru vyjet po eskalátorech. V předmístnosti dostane plánek výstavy a může si přečíst úvodní slovo kurátorů. Poté vstupuje do obouchaného betonového prostoru, do kterého se ještě z dolního patra nestihla prodrat zářící novota a potřeba využít ho pro komerční účely. Následuje první místnost s názvem Kouzelný les kulis, která v kontrastu s betonovým industriálem působí poněkud žertovně, ale zároveň magicky. Je jakousi iniciací, prostorem mezi blouděním a zasvěcením.
V další místnosti s názvem Explikačka je na stěnu promítán záběr na poradu autorů výstavy, kteří sedí u jednoho stolu v jakési dílně. Odtamtud si lze odskočit do boční místnosti Pracovní album, kde jsou na stěnu promítány fotografie týkající se procesu scénografické tvorby vybrané ze soukromých alb různých českých divadelníků. Jednomu z významných českých scénografů, Petru Matáskovi, je věnována další boční místnost s názvem Matáskova svatyně. Centrální objekt připomíná oltář či svatyni a vytváří dojem pracovny nebo skladu návrhů, materiálů a inspirací pro jeho tvorbu převážně z období, kdy působil v Divadle DRAK v Hradci Králové. Objekt je ohraničen červenobílou páskou, která navozuje pocit odcizení, uzavření či nedotknutelnosti posvátného území svatyně, což zdůrazňuje hořící hřbitovní svíčka. Tato místnost se sice tematicky i prostorově odchyluje z celkového uspořádání výstavy, avšak vytváří jakýsi meziprostor mezi Fundusem a hlavním prostorem výstavy s objekty současných českých tvůrců.
Kolektivní utváření prostoru
V největší místnosti expozice je vystaveno osm objektů, na kterých pracovalo celkem sedm přizvaných tvůrců či tvůrčích týmů. Ke každému z nich je připojena malá obrazovka, na níž si lze přehrát krátký rozhovor s daným tvůrcem. Návštěvník může vidět scénografii amatérského divadla, kutilsky-sběratelskou, světelnou, hudebně-zvukovou, interpretující románovou předlohu, performativní a reagující na prostředí. Zatímco část tvůrců vystavila již existující scénografii, kterou jen přizpůsobila pro prostor obchodního centra, část vytvořila objekty přímo pro výstavu.
Sedlčanští ochotníci zde umístili kulisu nádražního bufetu z jejich inscenace Dům na nebesích. Nijak zvlášť nápaditá kulisa ovšem nabízí pohled i na tradičnější a doslovnější způsob divadelní práce. Handa Gote představují několik let sbírané diapozitivy a filmové materiály pro inscenaci Ekran – materiály lze vidět v syrové podobě (nepromítané), což ze scénografie pro konkrétní inscenaci vytváří zcela nový prostor, jak je lze vnímat. Lightdesignérka Pavla Beranová nabízí objekt s názvem Bytosti. Ten reaguje na dvě podoby světla – nehmotnou a hmatatelnou – jde o kontrast nehmotného divadelního svícení a osobní reakci na světla vycházející z reflektorů, světla prostupující mezi kabely a pro diváky neviditelnými (zákulisními) předměty. Michal Cáb vystavuje jím vytvořený hudební nástroj s názvem Knobbuton, který si návštěvník může zkusit sám ovládat. Minimalisticky vypadající objekt ovšem rozbíjí poněkud tichou atmosféru výstavního prostoru ve chvíli, kdy stiskne tlačítko na Knobbutonu, který spustí hlasité zvuky. Matěj Sýkora prezentuje objekt s názvem Ruka, kulisu z inscenace HaDivadla Čevengur. Jde o největší objekt výstavy, avšak oproti Handa Gote, kteří materiály pro inscenaci přizpůsobili galerijní podobě, Sýkora kulisu pouze přenáší do prostoru. Martina Zwyrtek vystavuje instalaci s názvem Naked Director/We’re All Naked, ve které vystupuje nahý režisér Jakub Čermák sledující televizi s videi herců, s nimiž Zwyrtek i Čermák spolupracují. Jde o reakci na Čermákovu oblibu svlékat herce ve svých inscenacích. Poslední z tvůrců, Zuzana Sceranková, vystavuje objekt Čekání na Fénixe, který reaguje na specifické protipožární zabezpečení budovy. Ve svém objektu si hraje s podobnými materiály, jaké se nacházejí v prostoru čtvrtého patra. Výstavu uzavírá kolektivní instalace na téma utopie. Hlasy vycházející z retro rádií uspořádaných v kruhu reagují na utopické či vysněné představy sedmi zmíněných tvůrců o scénografii a scénografickém prostoru.
Čtěte také:
Kromě festivalu Pražské Quadriennale a již zmiňovaných Salónů české scénografie se u nás s podobným typem projektů moc nesetkáme. Tvrdit, že je v českém prostředí scénografie opomíjena, působí možná přehnaně, ovšem poukazovat na scénografii v nedivadelním kontextu je aktivita ne příliš častá. Výstava VZTAHY FUNDUS UTOPIE nabízí fokus na scénografickou práci sedmi různých divadelníků, jejichž práci a myšlení vidíme simultánně na jednom místě. Může nás to podnítit k hlubšímu uvědomění si, že scénografie neznamená pouze vizuální řešení konkrétní inscenace. Možná lépe než cokoli nebo kdokoli jiný dokáže autenticky reagovat na prostor a vyjadřovat se v něm.
Zdroj fotografií: Salón české scénografie
