Jediný způsob, jak uniknout hrůze, je poddat se jí

7. ČERVENCE 2021

Winklerova Knížka chovance Jeana Geneta sleduje osud pozoruhodného vyvrhele, zločince, prostituta a homosexuála – „posledního prokletého básníka“ a „Orfea ze stoky“ –, za kterého se u francouzského prezidenta přimluví i Sartre, Cocteau nebo Picasso. Samotný Josef Winkler, rakouský prozaik posedlý obrazností smrti, si představuje, že kdyby měl jednoho mlhavého rána skočit z mostu přes Drávu a rozloučit se tak se životem, udělal by to s Genetovými Pompes funèbres v náručí.

„Nebude mi poučením to, jak jsem žil, ale tón, jímž o tom podávám zprávu. Žádné historky, ale umělecké dílo. Nikoli můj život, ale jeho interpretace,“ cituje Winkler básníka Jeana Geneta v biografii, která se také vyhýbá jakémukoliv „poučení života“ a klíčový je pro ni spíše „tón podání“. „Život“ zde přitom hraje až podružnou roli. Putování, kterým je vyprávění rámováno po vzoru legendy, počíná vypravěč nocí strávenou v Genetově smrtelné posteli jednoho pařížského hotelu a končí nad jeho hrobem v Maroku. Nezačíná se například Genetovým narozením a nepokračuje chronologickým vyprávěním příběhu lidského života zakončeného smrtí. Zatímco zrození, jakožto skutečnost, která může být stejně tak akcidentální jako beze vztahu, beze smyslu a bez kontextu, představuje nedopatření, existenciální omyl, zradu a podfuk, se kterými si asociujeme leda zášť a nenávist ke všemu „rodnému“; výchozím bodem, vlastním úběžníkem i cílem života se stávají smrt a pohřeb: „Jednáme s cílem krásného pohřbu, slavnostního smutečního obřadu. Musí být uměleckým dílem v přesném slova smyslu, výdobytkem, dokonalým vyvrcholením našeho života.“

Vyblít ji, tu Francii

Genet se nicméně ani nenarodil, „‚Genet vznikl,‘ napsal Jean-Paul Sartre…“ cituje vypravěč ze Sartrovy publikace Svatý Genet, komediant a mučedník, se kterou se u Winklera hlavní hrdina rodí pomyslně jako předmět diskurzu pokračujícího mimo jiné přes Eliase Canettiho, Georgese Bataille, Jeana Cocteaua, Paula Valéryho, Friedricha Hebbela, Huberta Fichteho nebo Mohameda Choukrího, a dodává: „vznikl […] čistě neobratností – byl by stačil jeden prezervativ, a Geneta by nebylo.“ „A tu ve mně vyvstalo velké prázdno. Okamžitě jsem pocítil hrozivou cizotu,“ popisuje Genet potom, co se dozvěděl, že ačkoliv vyrůstá mezi ostatními Francouzi ve své rodné vsi v domácnosti u rodičů Eugénie a Charlese Regnierových, jeho rodiče nejsou jeho rodiči, protože žádné nemá, ostatním je pro smích, do vsi ve skutečnosti nepatří a není ani Francouz: „Říct, že jsem slovo Francie nenáviděl, je příliš slabé, nic to neznamená, muselo by to být něco většího, vyblít ji, tu Francii,“ popisuje v rozhovoru své pocity poté, co se dozví od spolužáků pravdu o sobě.“ 

V Genetových vzpomínkách přesto téměř nenalezneme tíži, lítost, smutek nebo melancholii, dokonce ani hněv nebo chladnou indiferenci. Tak například v epizodě, ve které pro něj byly vši „jediným znakem blahobytu“, a místní policajti už ho dokonce nechávali na pokoji („To, co se kolem nich ploužilo, už totiž ani nebyl člověk, ale jakýsi zvláštní produkt neštěstí, na nějž se nevztahují žádné zákony.“), dodává s orfickou lehkostí: „...když jsme našemu stavu přisoudili hodnotu obratu, která jej ospravedlňovala, ospravedlňovali jsme tím zároveň symbol tohoto stavu. Vši se staly cenné, neboť jejich užitečnost jakožto symbol stavu našeho nejhlubšího propadu odpovídala klenotům označujícím to, čemu se říká ‚triumf‘.“

Co by mohlo vyznít snad jako ironický povzdech, jindy u Geneta neskrývá hořkosladkou nostalgii: „Bylo to mé štěstí. Šlo o mé štěstí. […] ve všech vzpomínkách, které mi v paměti neodbytně vyvstávají, se mi můj pobyt v Mettray jeví jako jedna dlouhá svatba,“ vzpomíná na svůj pobyt v drsném chovaneckém ústavu s nostalgií navzdory bezbřehé krutosti, v jejím dechberoucím kontrastu, nebo naopak v úzkém, paradoxním, avšak neoddělitelném sepětí s ní: „svatba […] přerušovaná jen krvavými dramaty ve chvílích, kdy jsem přihlížel, jak chovanci jeden druhého bijí a mění se v krvavé, rudé a bledé hromádky teplého masa…“ 

„Bylo to mé štěstí. Šlo o mé štěstí. […] ve všech vzpomínkách, které mi v paměti neodbytně vyvstávají, se mi můj pobyt v Mettray jeví jako jedna dlouhá svatba.“ Ilustrace: Chovanecký ústav v Mettray / Zdroj: Wikimedia Commons

Stav nejhlubšího propadu se pro básníká stává triumfem zapovězeného umělce, jehož osud není od osudu chudáka, vězně a zločince odlučitelný: „Kdybych se nestal zlodějem, zůstal bych nevzdělancem a všechny krásy literatury by mi zůstaly utajené. Neboť svou první knihu jsem ukradl, abych se naučil abecedu.“ Stává se také triumfem askety, martyra či světce: „Tohle věčné odříkání je celkově vzato (možná v nejhorším případě) prospěšné. Neprahli po něčem podobném velcí katoličtí svatí?“ pokládá si otázku.

Elegantní brutalita

Veškerá krása a něha, samotné vznešeno se odehrává na pozadí brutality, podobně jako v křesťanství, které si možná „hříchů a ohavností v podstatě dokonce žádá, neboť je v jistém smyslu potřebuje, aby je mohlo promíjet“. Tak se vypravěč zamýšlí s Georgem Bataillem v jedné asociaci, v níž květiny kručinky (genêt) na francouzských polích odkazují k půdě živené rozprášenými kostmi dětí a jinochů, jež probodal, rozsekal a upálil Gilles de Rais, feudál a duchovní, „souputník“ Jany z Arku.

„Krásná, elegantní brutalita“, na kterou se Geneta v rozhovoru táže Hubert Fichte, není vyjádřením rebélie a postojem nonkonformity vlastním prokletému básníkovi, jakkoliv tímto argumentem Geneta u soudu, u nějž mu hrozí definitivní relegace, takto obhajuje Cocteau: „Máte před sebou Rimbauda. Rimbauda nelze odsoudit.“ Není totiž vůbec žádným postojem a vyjádřením jako spíše holým faktem Genetovy existence, který se line vyprávěním jako existenciální naladění nebo samotné Winklerovo biografické poselství. Poselství spisovatele řazeného mezi představitele „antiheimatliteratur“, kálečů do vlastního hnízda, traumatizovaného odpornými výjevy z rodných Korutan, obrazy viselců na provaze na telata potřísněném lejnem a krví, sebevražd svých blízkých, nebo doprovázeného všudypřítomnými hlasy nenávisti vrytými do paměti: „Ještě dnes slyším [neustále opakovat lidi na korutanském venkově], že kdybychom měli alespoň „malého Hitlera“, nebyli by žádní teplouši, Židi a cikáni.“ Leitmotiv Knížky chovance Jeana Geneta pak tvoří obrazy děsivých poprav, násilí a bití, příběhy úchylů a odporných masových vrahů či výjevy hnusu v každodennosti vězně jako šplouchání moče z velkého kovového nočníku, který byl Genet nucen nosit během pobytu v policejní kleci v noci po schodech. Winkler se v návaznosti na Geneta vyhýbá tabuizaci krutosti, aby z ní učinil samostatný žánr.

„Romány,“ cituje vypravěč, který si v krutosti libuje, „nejsou žádnými laskavými sděleními. Měli bychom být rádi, že naopak zůstává dost krutosti, bez níž nemůže existovat krása. […] jako sebevražda, kniha musí být sekerou pro to zmrzlé moře v nás.“ Winklerův vypravěč však netřímá v ruce sekeru – namísto roztínání ledu spíše sceluje, spojuje protiklady v harmonickém kontinuu připomínajícím rituál. Rituál prokládaný modlitbami, vzpomínkami, nekonečnými meandry a disparátními fragmenty, které se všechny snoubí v tajemnou symbolickou výpověď či spíše gesto, v němž se Genetův život stává zároveň legendou, diskurzem a uměleckým dílem, ale také Winklerovou zpovědí, v níž se paralelně vyrovnává se svými vlastními vzpomínkami, zážitky a životními událostmi. 

Rituál a jeho inverze

Krutost je součástí Winklerova symbolického jazyka; proto se manifestuje skrze vnějšek a má tak úzké sepětí s kulturou a náboženstvím. Nehlásá se „krása v hnusu“ jako u prokletých básníků a nejde o experimentální rebélii ani sadismus, nelze mluvit o slasti ani rozkoši ze zla. Zajímá ho senzualita nechutnosti, potřísnění a znečištění, utrpení těla, akt sebevraždy a smrt, jež se stává předmětem rituálu a ritualizace. Ve Winklerově románu Až nastane čas čtenáře doprovází postava sběratele kostí, který z pozůstatků mrtvol na korutanském venkově vyrábí páchnoucí mazadlo odhánějící hmyz z tažných koní. Krutost a smrt jsou hmatatelné, viditelné a bezprostředně zakoušené; probíhají v metamorfózách, které však směřují pouze ke zdánlivé rovnováze a nepřinášejí tak útěchu, naopak se z nich zvedá žaludek a rituál se odkrývá ve své zvrácenosti, laciné přetvářce a zmařenosti – hranice mezi rituálem a jeho inverzí je však tenká. Genet je pomocí této inverze právě díky své roli vyvrhele, zloděje, prostituta a homosexuála oslavován jako mučedník.

Winklerova krutost, podávaná chladně, bezpříznakově a naturalisticky, má blízko k hororu založenému na pocitu tísnivé nesrovnalosti, uncanny, nebo k surrealismu, protože na sebe bere podobu hlubinného traumatu, ale zároveň neúprosného směřování. „Krutost totiž není synonymem prolité krve, umučeného těla, ukřižovaného protivníka… Krutost je především jasnozřivá, je to jakési neúprosné směřování, podrobení se nutnosti… Právě vědomí dává každému živému činu jeho barvu krve, jeho krutý nádech, protože je známo, že život je vždy smrtí někoho,“ píše Antonin Artaud v Listech o krutosti. Zračí se v ní také nezadržitelný odpor a znechucení vůči jejím původcům – není však atributem individua, ale spíše kolektivu, instituce, společnosti a kultury, té samé, v jaké vyrostl a do jaké náleží, aby ji snášel, ale sám s ní nic nezmohl. Podobná zášť rezonuje také u dalších představitelů generace „vystěhovalců“ (Jean Améry, W.G. Sebald, Thomas Bernhard, Stefan Chwin atd.) vyrovnávajících se s krutostí zasahujících jejich rodnou identitu. Nakonec je u Winklera přítomné i foucaultovské téma násilí jako prostředek disciplinace a represe v institucích dohledu v chovaneckém ústavu, detenčním zařízení, věznici nebo v katolické církvi, která moduluje násilí pouze sofistikovanějšími mocenskými prostředky.

Poučení života

V Knížce chovance Jeana Geneta nejde o „poučení života“ a nepostupuje se od narození člověka k jeho smrti. A ve skutečnosti není jejím předmětem ani člověk samotný jako spíše diskurz nabývající podoby rozvířeného sedimentu fragmentů, vzpomínek, volných asociací a historek, jejichž primárním, jakkoliv efemérním, pojítkem se nakonec stává jejich scelující „tón“, spíše než ucelené poučení. Jestliže o nic takového nejde, nabízí se otázka, co je tedy hlavním důvodem, proč vůbec čteme životopisy, pokud jím málokdy bývá „život“ jako takový.

Čtěte také: 

Fantazie otlučené bytosti: Přízraky ze Štýrského Hradce

V biografiích nás většinou nezajímají údaje o životě, a nezajímá nás často ani něčí životní příběh, který se nás sám o sobě nemusí vůbec týkat. Jak a hlavně proč – proč číst zrovna životopis jednoho francouzského chovance a prostituta? Snad jako exemplum v antologii lidských existencí, jejichž kritériem výběru je pro nás, podobně jako pro Foucaulta v eseji Život lidí zlopověstných, „vkus, slast, emoce, smích, pře­kvapení, jisté zděšení nebo jiný pocit, jehož intenzitu bych možná nyní, když pominul první okamžik objevu, obtížně ospravedlňoval“?

Aby nás biografie opravdu oslovila, musí umožňovat vyrovnávání se se sebou samým, skrze druhého, pomocí čtení. Katarzní zážitek z biografie pak pochází z jeho blízkosti. Čtenář se možná přistihne, tak jako v dobrém románu, že s hlavní postavou sdílí v principu podobné zážitky a vzpomínky, podobnou zkušenost života. Avšak v biografii se čtenář přistihne v zápětí ještě jednou, když zjistí, že kromě toho sdílí i tento svět, ve kterém druhý figuruje jako člověk z masa a kostí, stejně jako on sám: ocitá se tak vedle postavy, o které se vypráví, v totožné fikci, jejímž jménem je skutečnost. Původ světa se nachází právě v tomto průniku mezi subjektem a druhým. Možná, že Winklerovy vzpomínky jsou Genetovými zkušenostmi a hlas Geneta-postavy jako by se  ozýval v hlasu Winklera-vypravěče. Genet je pro Winklera právě tímto biografickým druhým.

WINKLER, Josef: Knížka chovance Jeana Geneta. Praha: Archa, 2020. 160 s.