Zbyněk Fišer v nové sbírce osciluje mezi válkou a láskou
7. listopadu 2022
Jakákoliv snaha o zkratkovité vystižení či zjednodušené popsání se v případě textů poslední sbírky Zbyňka Fišera stává násilným aktem, proti němuž se Kikikarantkatr aneb Gazanie 2030 vzpírá. Příběh, jehož svědky při čtení Gazanie jsme, je totiž především průsečíkem. V rámci několika střídajících se perspektiv v sobě obsahuje do sebe narážející protichůdné postupy a motivy. Vedle tendence sahat při zobrazování postav k mýtu tu stojí konkrétně, velmi detailně nazíraná realita války, láska k jednotlivým lidem vedle nenávisti k anonymnímu nepříteli, několikrát se dokonce protíná i svět mrtvých a živých.
Vzhledem k naznačené fluiditě a neuchopitelnosti textů snad bude vhodným výchozím bodem k proniknutí do nich název knihy. Gazanie je jméno květiny, původně pocházející z jižní Afriky, v tomto případě se nicméně lze domnívat, že se jedná o slovní hříčku a název odkazuje také k pásmu Gazy, kde se velká část textů odehrává. Autor domýšlí vyústění izraelsko-palestinského konfliktu až do roku 2030, příběh však začíná o dvacet tři let dříve narozením chlapce Jamina, nenarozením jeho dvojčete a smrtí obou jeho rodičů při náletu na porodnici.
Zmínění tematizace izraelsko-palestinského konfliktu by mohlo vést k domněnce, že bude řeč o explicitně angažované poezii, avšak Gazanie se vědomě vymezuje i proti tomuto přívlastku. V pasážích, které popisují válečnou situaci, sahá autor nápadně k co nejabstraktnějším vyjádřením, které kontrastují s prostou slovní zásobou zbytku textů a ve kterých strhává pozornost především na umné zacházení se zvukovou stránkou jazyka: „Z Jericha kůže je tu suvenýr / Stříbrné listí po schodištích věje / Na oknech růže za zrcadly pýr / Netopýr ze tmy pokoje se směje“ (s. 40). O konfliktu jako takovém se vlastně dozvídáme velmi málo – autor se v podstatě omezuje „jen“ na vykreslování hrůz války, především smrt a utrpení civilistů, což je rys všem válkám společný.
Sbírka je laděná protiválečně, a to nejen v souvislosti s konfliktem na Blízkém východě – jedna z básní se například po časové ose vrací zpět do dob druhé světové války. Avšak přesto, že se velká část textů odehrává právě v prostoru reálného válečného konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, nelze autora podezřívat z vyjadřování sympatií ani k jedné z těchto stran. I postavy jsou nápadně neurčité – Jamin, hlavní hrdina celé sbírky je popsán jen jako „zlatý. Zlaté vlasy, zlatý úsměv, krásné zlaté oči“ (s. 8), jeho jméno je hebrejského původu, avšak jméno jeho nenarozené sestry a zároveň jméno velmi podobné jeho vlastnímu – Tamin(a), je arabské. Vzhledem k tomu, že samotná sbírka nás explicitně upozorňuje na „nomen omen“ jiné z postav – Angeliny, která: „byla od narození anděl“ (s. 47), lze právě jmennou symboliku považovat za jednu ze stěžejních rovin sbírky.
TICHO, KLID A VŮNĚ
Význam druhé, respektive první části názvu, Kikikarantkatr, je ve sbírce osvětlen jako „senegalský parfém pro mrtvé“ (s. 15). Zůstáváme tedy v oblasti vůní a květin, které v průběhu četby postupně vyjevují svou starodávnou, mytickou moc. Jsou to právě ony, kdo zprostředkovává propojení člověka s nadpozemskými sférami, o jedné z postav (právě o andělovi-Angelice) se dozvíme, že „má duši geránie“ (s. 47). Geránii a její vůni jsou také věnovány poslední verše sbírky, ve kterých se dospívá ke zdánlivému klidu a harmonii, ve které nastává propojení pozemské a nadzemské sféry.
Za nepřesné se dá považovat i označení Gazanie coby básnické sbírky. Její texty totiž vedle básní (u kterých se střídá volný i vázaný verš, což posiluje celkovou pluralitu knihy) tvoří i krátké prozaické pasáže, často stylizované jako SMS zprávy nebo emaily. Tato strategie (navíc v souvislosti se zvoleným tématem) připomíná divadelní hru My Name Is Rachel Corrie, postavenou na deníkových záznamech a emailech americké aktivistky, kterou v roce 2003 zabil ve městě Rafah, na jihu pásma Gazy, izraelský voják, když bránila domy palestinských civilistů před demolicí.
Inscenace čelila kritice, která považovala za problematickou právě perspektivu textů. Konflikt na Blízkém východě byl popisován pouze očima americké studentky, a působil tak pouze jako „pozadí“ k jejímu tragickému osudu. Tomuto nutnému nebezpečí „white savior komplexu“ se Fišer zdařile vyhýbá právě střídáním různých perspektiv. Zaznívá zde jednak hlas chlapce, později mladíka Jamina, jeho nenarozené sestry Taminy, životní lásky – Francouzky Angeliny, adoptivní matky Jossette, která ho odváží pryč od zbytku jeho biologické rodiny do Paříže, a mnoho dalších hlasů, k nimž čtenář nemá možnost si přiřadit jména, pro příběh jsou ale neméně důležité.
Příznačným rysem Gazanie je tudíž již zmiňovaná fragmentárnost, jistá roztěkanost, neochota textů držet se jedné postavy, jednoho pocitu, prostoru či času. Klíčovým se tak stává pojem „zóny“, se kterým autor často operuje. „Zóna“ je zde jednak elegantně neurčitým označením pro oblast válečného konfliktu „ale zóna není Paříž, děvenko“ (s. 32), jednak upozorňuje obecně na přirozený sklon našeho vnímání svět parcelovat na jednotlivé, přesně vymezené části, které se mohou jen těžko protnout. Na stránkách Gazanie však k jejich přelévání do sebe dochází velmi často, především v postavě Jamina, který je válečníkem i milencem, bezbranným chlapcem, jenž je stále naživu, ale který neustále slyší hlas své sestry: „Z nebe… / no řekněme z jiné zóny“ (s. 45).
Tato touha po scelení v jedno, či možná spíš víra v něj, je tak základním principem Fišerovy sbírky. Když se Jaminův válečný výkřik „Já jsem ten bojovník. Já jsem váš protivník s odhalenou hrudí“ (s. 6) na konci knihy mění na pláč a neschopnost zmáčknout spoušť tváří v tvář „nepřátelům“ v porodnici, tragický osud mladého válečníka zůstává nenaplněn a kdosi se ptá: „A to je všechno? Taková banální pointa?“ (s. 59) Přerušení cyklu násilí a nenávisti však vytvoří v posledních verších nenápadně prostor pro tiché sestoupení nebe na zemi, pro chvíli klidu a harmonie a pro vůni kakostu olympského, lat. geranium graecum, která je právě s takovými okamžiky na stránkách Fišerovy knihy vždycky nutně spojena.
Čtěte také:
Ať už je Gazanie moderní poemou, mozaikou mikropříběhů postav tak či onak zasažených násilím, či pokusem o manifest míru, svým tématem i svojí ojedinělou formou se od většinové produkce současné poezie značně liší. Tematizuje reálný válečný konflikt, jenž nahlíží měnícími se perspektivami, přičemž každá z nich je ve své odlišnosti zcela pochopitelná. Díky všemu zmíněnému, a navrch snad do jisté míry i díky době, ve které vychází, si jistě zaslouží jak čtenářskou, tak kritickou pozornost.
FIŠER, Zbyněk: Kikikarantkatr aneb Gazanie 2030. Brno: Druhé město, 2022. 64 s.
