Bilerův román Destrukce osvobozuje i ubíjí

6. PROSINCE 2021

Lze předpokládat, že cílem Stanislava Bilera nebylo vytvořit tzv. příjemný čtenářský zážitek. Destrukce je kniha pomalá, obšírná a repetitivní, a to dle všeho vědomě. Úmorné opakování je aspektem hned několika jejích prvků, od monotónnosti života na venkově a banality sousedských rozhovorů po patologicky úzkostné spirály vypravěčova vnitřního monologu. Motiv věčného opakování se objevuje i v klíčovém kritickém rozměru knihy – obyvatelé Bilerovy vesnice jsou zcela neschopni připustit, že se svět změnil, a zabejčeně se pokouší opakovat táž, nefunkční řešení.

S monotonií se v textu skutečně nešetří. Kniha je rozdělena do mnoha krátkých kapitol. Přestože je Destrukce vyprávěna lineárně, řada z nich by se mohla objevit zcela kdekoliv v prvních dvou třetinách knihy. Jak příběh zmateného, úzkostlivého vypravěče, který přijel hledat životní stabilitu na pozici venkovského učitele, tak postupný apokalyptický rozklad vesnice jsou vyprávěny nesmírně pomalu, posunu děje brání čirá bezvýchodnost. Na čtenáře jízlivě pomrkávají čísla kapitol – nepostupují lineárně, nýbrž v řadě prvočísel a tím pádem nabírají překvapivě vysokých hodnot, skutečně jsme u sto osmdesáté první? Vzhledem k obšírnosti a čiré beznaději textu to nelze vyloučit.

Zdroj: Druhé město

Vypravěč a protagonista, (po většinu doby) bezejmenný Učitel, je neurotický slaboch. Ve snaze zapadnout do groteskně úzkoprsého a jednotvárného života na vesnici redukuje svůj život na práci, nákupy, hrabání listí, příležitostné vysedávání v hospodě a častější tiché opíjení se doma. Tyto činnosti považuje v lepším případě za nesmyslné, nicméně žije v permanentním sebezapření. Neustále vnímá pohled sousedských očí, které ho přes záclonky sledují, snaží se zalíbit místním mocným.

Učitelova nejistota ho definuje. Baží po uznání, nevěří vlastním dojmům. Jeho snaha hledat ujištění v racionalitě či vyšším logickém řádu jej vede k horečnatým řetězcům úzkostných myšlenek, které lze sotva považovat za racionální, a jistě ne za uzpůsobené vesnickému životu. Někdy jsou tyto myšlenkové spirály otevřeně zesměšňovány, jindy jsou jeho katastrofické úvahy rámovány jako zcela realistické. 

Rozklad je cíl

Celý román je ostatně horečnatou katastrofickou vizí. Svět Destrukce se doslova rozpadá, lidé i budovy se hroutí pod nápory sucha a znečištění. Vesnici, v níž se děj odehrává, není dopřána ani iluze budoucnosti. Její obyvatelé jsou vesměs misantropní tyrani utíkající k absurdním rituálům a libovolně křehkým iluzím kontroly a moci. Stylizovaná mizérie.

Nejedná se přitom o „torture porn“, ani o „disaster porn“. Utrpení jednotlivých postav je sledováno z dálky, s přihlédnutím k absurditě. Sebevraždy vedlejších postav často slouží jako humorná pointa závěru kapitoly. Psychologizace je výjimečná a strohá.

Rozpadu krajiny – mrtvému lesu, vysušenému poli, z něhož se na vesnici snáší prach, a všudypřítomným prasklinám – je v textu věnováno více pozornosti, ale jedná se spíše o opakované, neodbytné zmínky, nežli plnokrevné obrazy.

Tím, co Bilera skutečně zajímá, je popření. Exceluje v absurdních dialozích, které fungují jako studie jeho mechanismů; regrese, svádění viny, zaštiťování se starými časy, marketingové fráze a aforismy. Od zcela povědomých průpovídek přes alkoholismus a domácí násilí po stavbu protipovodňových zábran v krajině bez vody, bezmála každý obyvatel vesnice má vlastní cesty, jak úspěšně nevidět zjevné.

Katarze v ruinách

Postavy nesoucí pozitivní hodnoty jsou právě tak schematické jako kreatury, s nimiž svět sdílejí, ale jejich dialogy bohužel postrádají observační humor. Děti jsou bez výjimky vykresleny jako brutálně upřímní nositelé pravdy mluvící překvapivě dospělým jazykem. Jediné dvě dospělé postavy, které nejsou součástí odporného kruhu extrakce a zneužívání, jsou obě ženy; v roli obětí, spirituálních zasvětitelek a bojovnic proti systému působí jako dobře míněný pokus o feminismus. Plochost charakteru jim je těžké vyčítat, celý svět knihy je obýván karikaturami. Nicméně klišé o průměrném protagonistovi, jehož se z těžko vysvětlitelného důvodu ujme superžena, je časté a nešťastné.

Skutečným nositelem naděje v Destrukci nicméně není žádná konkrétní postava. Praskliny Kláry Vlasákové, které jsou rovněž situované do stylizované, lehce abstraktní dystopie s důrazem na klimatickou krizi, od nihilismu dělí práce se spiritualitou a zarputilá snaha postav najít něco, v co věřit.

Kontinuita parku Petra Šestáka nabízí svému protagonistovi, který je rovněž naivní slaboch, co se rozhodl ospravedlnit svou existenci odjezdem z velkého města a přijetím učitelské pozice, alespoň částečné rozhřešení v psychologizaci a zasazení do kontextu generačního traumatu.

Destrukce nachází paradoxní útěchu v zoufalství, emočním středem knihy je bod, v němž si protagonista s obrovskou úlevou uvědomí, že už je všechno jedno, díky čemuž je konečně svobodný a připravený konat. Jde o odvážné, radikální sdělení, které by mohlo hluboce rezonovat, kdyby pro něj kniha připravila půdu.

Limity absurdního humoru

Je jistě paradoxní, že Destrukci podráží nohy právě práce s absurdním a krutým humorem. Jako glosátor Biler v těchto disciplínách exceluje. Na delším formátu jsou ale pravidla vtipu jiná. 

Čtěte také:

Takhle se přece nedá žít

Absurdita zcizuje. Po dvou set padesáti stranách zdůrazňování, že ve světě Destrukce je všechno jedno, nevyhodnotí čtenář skandální odhalení původu vypravěče jako příliš šokující. Nevadí samo o sobě, že je děj schematický a jeho zvraty (temné a propojené minulosti postav, utajovaní sourozenci) jsou na úrovni těch nejšablonovitějších nekonečných seriálů; zjevně nejsou pro knihu klíčové, klíčovým je celkový rozpad. Absurdní ladění se ale špatně míchá s upřímným emočním prožitkem. Slouží-li sebevraždy vesničanů jako humorné pointy jednotlivých kapitol, těžko budou zároveň přispívat ke zmiňované katarzi.

Ještě větší problém má kniha s repeticí. Je zjevné, že přinejmenším některé opakované motivy, jako ředitel školy posedlý pornografickými časopisy či hrdinova tendence padat a mlátit se do hlavy, mají být zdroji humoru. Ten ale zapadá mezi vší monotonií, která má čtenáře naopak frustrovat. S jistou hořkostí se lze ptát, zda nebyl Biler ve své snaze vytvořit ubíjející svět až příliš úspěšný.

BILER, Stanislav. Destrukce. Brno: Druhé město, 2021. 278 s.