300 z místa: Toyen: Snící rebelka

23. dubna 2021

Tři sta z místa je rubrika, ve které necháváme burácet emoce. Občas je zkrátka tři sta slov až dost. Tentokrát se Anuk pozastavuje nad způsobem, jímž je osobitý přístup malíře Toyen k genderové nekonformitě redukován na klišé o bohémském životě bez hlubšího významu.

Národní galerie pořádá po více než dvaceti letech retrospektivní výstavu malíře Toyen (expozice nese název Toyen: Snící rebelka). Jedna z kurátorek výstavy, Anna Pravdová, v rozhovoru zveřejněném kulturním magazínem Full Moon Zine z nepochopitelného důvodu cítí potřebu ostře se vymezit proti jakémukoliv spojení výtvarníka s genderovou nekonformitou a z expertní pozice ji násilně podřizuje soudobému významovému výkladu, když tvrdí: „Bezpečně víme, že se Toyen k něčemu, co by se ve své době dalo označit jako transgender, nehlásila.“ 

Pravdová přitom úplně opomíjí samotnou práci surrealistů s tématem sexuality, která je na dnešní schémata a sémantické konotace velmi špatně přenositelná. Čtenář se musí spokojit s redukcí sexuality (stejně tak jako genderu a pohlaví) na pouhou „uměleckou fasádu“. Kdo od renomované expertky na avantgardu, jež se mimo jiné podílela na realizaci výstavy 1918–1938: První republika, čekal nuancovanější, neschematický přístup, musel být nepříjemně překvapen. Výroky působí ještě absurdněji v kombinaci s úvodním textem časopisu od Zuzany Kriškové, v němž zmiňuje  neochotu Toyen svou tvorbu a postoje dodatečně vysvětlovat, o čemž v jiné části rozhovoru mluví i sama Pravdová. Zvlášť necitlivě potom vyznívá výrok, přikládaný umělcovi, o „neofeministickém stalinismu v sukních“. Kunsthistorička evidentně necítí potřebu tvrzení nějak rozvést či doložit (postačí odvolání na údajnou spřízněnost jedné z kurátorek s výtvarníkem), navíc v tomto případě tendenčním způsobem kombinuje spekulace o genderové identitě Toyen s dobovou celospolečenskou diskusí.

Ještě tristněji celá situace působí, uvědomíme-li si, že zmíněná kurátorka reprezentuje jednu z nejvlivnějších českých kulturních entit – Národní galerii. Ta by měla místo pokusů o dogmatickou (re)konstrukci tělesných prožitků malíře zdůrazňovat jejich pluralitu, respektive nejednoznačnost, a problematizovat jejich zjednodušování ve veřejné debatě. Bylo by vhodné, aby se instituce spravující nejvýznamnější tuzemskou sbírku umění do budoucna s projevy genderové nonkonformity vyrovnávala jinak než institucionálním vytěsněním. Pro začátek by bylo vhodné dodržovat oslovování v mužském rodě, které Toyen používal.

S ohledem na autorovo přání jsem se rozhodli publikovat text pod pseudonymem.