Výchova hubených dívek v Čechách
Ema Labudová opět rozdmýchává otázky po vlastní identitě
26. dubna 2021
Mladá autorka Ema Labudová má na svém kontě již jednu vydanou novelu, Literární cenu Knižního klubu a nominaci na Magnesii Literu. Ačkoliv můžeme o úrovni zmíněných kulturních podniků pochybovat, je zřejmé, že její texty stojí za pozornost. Ve své knize Lada u ledu zachycuje život dívky trpící poruchou příjmu potravy a autenticky zobrazuje dospívání a maloměstský život v Československu na přelomu 70. a 80. let.
Stejně jako v první próze Tapetář (Knižní klub, 2019) je vyprávění situováno do minulosti, tentokrát do komunistického Československa na předměstí Ústí nad Labem. Lada trpí poruchou příjmu potravy, a přestože si její rodiče všímají velkého úbytku váhy, anorexii jako problém vytěsňují. Jsou příliš ovlivněni stigmatem, že „silvestrovskou nemocí“, jak jí autorka přezdívá, trpí jen hloupé holky. Přímé pojmenování nemoci se na stránkách knihy neobjevuje ani jednou, což je zvláštním kontrastem k syrovému popisu traumatizujících momentů i tělesných procesů spojených s jejím průběhem a léčbou. Labudová si pro ni vymýšlí vlastní označení, jako na příklad „glaciatismus“, asociující věčný chlad, který pacienti pociťují a který se dostal i do titulu knihy. V rozhovoru s Kristýnou Čtvrtlíkovou uvádí, že jí přišlo příznačné spojit projevy nemoci s prudkým mrazem, ale i dobou ledovou. Oba nové pojmy navíc silně evokují lékařské názvosloví, a tak ani nedochází k zastření nebo oslabení pravého významu. Celkově je jazyk velmi přiléhavý, plný metafor pozřívání a trávení či monstrózních obrazů spojených s jídlem; na druhé straně však rovněž odpovídá světu adolescentních protagonistů i severozápadnímu prostředí. Du-forma navíc zdůrazňuje naléhavost promluvy a staví čtenáře do pozice hlavní hrdinky.
Labudová pro svůj text zvolila vnitřní dialog, jehož forma sugeruje neustálé mísení různých hlasů nepřetržitě hodnotících vlastní tělesnost a se znechucením komentujících projevy konečně nakrmeného těla. Skutečně alarmující jsou obnažené společenské struktury, které obětem poruchy příjmu potravy komplikují cestu k běžnému životu, a to především uvnitř lékařských zařízení a rodin. I když odosobněnému přístupu psychiatrických zařízení lze uniknout, rodinným oslavám a svátkům už hůře. Jsou to především události, při nichž padají absurdní komentáře, tetičky se pídí po tajném léku na hubenost a babičky se radují, „jak ta Lada pěkně papá“. Vrcholem je otcova poznámka o „velký prdeli“, při jejímž pronášení jako by zapomněl na kosternatou minulost svojí dcery. V tomto ohledu text tne do živého a ukazuje zvrácené společenské vnímání tělesné váhy jakožto nejdůležitější hodnoty člověka.
Záběr druhý. Help!
Velkou otázku vyvolávají historizující kulisy. Proč se znovu vracet do literaturou i filmem fetišizovaného období českých dějin, když námět ani dílčí události nejsou na začátek osmdesátých let fixovány? Nepřipomínají se historické momenty, snad jen knihy, které Lada čte, víceméně zapadají do dobových kulis. Vaculíkovu Sekyru nebo Kaplického Kladivo na čarodějnice čtou ale gymnazisté i dnes a netřeba vytěžovat již tolikrát omílanou estetiku. Jednotlivé kapitoly jsou uváděny jako „záběry“, čímž se vytváří filmová atmosféra, na jejímž pozadí hrají písně The Beatles jmenované pod každým titulkem. Vzniká tak sice hipsterský pelmel místy působící jako pseudointelektuální hloubání o vlastní identitě, které ale na druhé straně odpovídá trapnosti dospívání a snaze najít své místo ve světě. Proto je škoda, že kniha nepromlouvá ke svým vrstevníkům také skrze současné reálie, jelikož i z úspěchu románu takové Sally Rooney je vidno, že řešení generačních problémů v literatuře má odezvu.
Čtěte také: Troufnout si vyprávět
Neustálé hledání a zpochybňování vlastní identity a existence spojuje průběh nemoci s adolescentním světem a přetrvává i poté, co se Lada vyléčí. Anorexie pouze prohlubuje tyto pocity, a proto Labudové k jejich zachycení stačí jednoduchý narativ, bez odboček sledující Ladino dospívání a začátek dospělého života. Každodenní rutinu repetitivně doprovází melancholie a nenávist k vlastnímu tělu, které postupně přestávají působit jako něco nepatřičného. Labudová se navíc zdárně vyvarovala cesty šokujících extempore a dojemných chvil. Psychologické stavy spojené s léčbou zůstávají v pragmatické rovině popisu změn a neustálá kontrola fyzické stránky zároveň eliminuje plné prožití emocí. Ty si Lada dokáže připustit až vyléčená, když krátce po střední škole potratí dítě, kvůli němuž se provdala.
Ema Labudová ve své knize ukazuje, že těžká témata lze naservírovat i bez senzační morbidity. Lada u ledu je dobře napsaný román mířící na palčivé místo (nejen) dnešní společnosti. Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky se v roce 2017 léčily s poruchou příjmu potravy téměř čtyři tisíce lidí a skoro polovinu tohoto počtu tvořily dívky do devatenácti let. S velkou kulturou sociálních sítí a rostoucím vlivem influencerů čísla samozřejmě rostou, přesto lékařskou pomoc vyhledá jen zlomek nemocných. Teprve v roce 2012 Tumblr a Instagram zakázaly účty podporující (mimo jiné) poruchy příjmu potravy, které povzbuzovaly své sledovatele v hubnutí, dodávaly jim kuráž k nebezpečnému chování a know-how. Příběh Lady navíc přichází v době sílícího trendu self-love, lásky k sobě samé*mu, péče o mentální zdraví a bezvýhradného sebepřijetí. Na příběhu Lady se jasně ukazuje, že problém je hlubší, strukturní. Navzdory společenské změně i rozvoji zdravotní péče jsou poruchy příjmu potravy spojené s polopravdami a tabu. Proto by si román zasloužil i výraznější reflexi.
LABUDOVÁ, Ema: Lada u ledu. Praha: Odeon, 2021, 312 s.
