Červená pilulka Adama Curtise nás nutí procitnout z pozdně kapitalistické letargie

22. dubna 2021

Britský novinář Adam Curtis se v šestidílné dokumentární sérii pro BBC Can’t Get You Out of My Head proplétá dějinami globalizovaného světa. Hrdiny nekoherentního vyprávění jsou kromě jiných i otec moderní aritmetiky George Boole nebo zakladatel smyšleného náboženství discordianismu Kerry Wendell Thornley. Jejich příběhy nejenže osvětlují kořeny dnešních problémů, ale ukazují, že i v zdánlivě stabilních systémech lze najít mezery pro nová vyprávění.

Bezpečnostní vládní organizace spustí utajený projekt, jehož cílem je zkoumat metody a hranice psychické manipulace. Za tím účelem pověří tým univerzitních psychiatrů, kteří na nepoučených pacientech provozují zdraví nebezpečné pokusy. Zkoumaným subjektům podávají lékaři velké množství psychotropních látek a aplikují na ně různé formy mučení. Ve snaze vynalézt bezchybné sérum pravdy objeví nečekanou slabinu lidské mysli. Díky ní se doktorům během pokusů podaří vymazat část paměti pacientů, avšak implantovat nové myšlenky do vymytých mozků již nedokáží. Výsledkem jsou tak lidé bez minulosti.

Takový příběh by se mohl stát námětem úspěšného hollywoodského filmu, ale i součástí konspirační teorie šířící se internetem pomocí řetězových zpráv. Jenže se jedná o tajný projekt MK-Ultra, který spustila CIA na počátku 50. let. V té době vládla ve Spojených státech paranoia z možné ztráty nukleárního monopolu a prohry v globálním konfliktu se Sovětským svazem. O dvacet let později projekt skončil, ale v souvislosti s celostátní aférou Watergate v roce 1972, která stála křeslo tehdejšího prezidenta Richarda Nixona, byly odtajněny neskartované dokumenty týkající se MK-Ultra.

Tento projekt dokazuje, že k podvolení společnosti není potřeba rozprašovat chemikálie z letadel nebo instalovat kontrolní čipy pomocí vakcinace. Dystopie nečíhá v daleké budoucnosti, ani ve vybájených příbězích o iluminátech, ale nachází se přímo ve strukturách dnešních systémů.

Historie vyprávěná jinak

Na konci třídílné epizody Imaginationland amerického seriálu South Park jeden z hlavních dětských hrdinů, Kyle, vtrhne do americké vojenské základny Pentagon, aby zabránil vybombardování světa fantazie. Na pozadí absurdního a frivolního příběhu emotivně promlouvá o důležitosti lidských vyprávění. „Nezáleží na tom, zda Ježíš opravdu žil, nebo ne. Důležitý je jeho vliv na naše konání. To samé můžeme říct i o Bugs Bunnym, Supermanovi nebo Harry Potterovi. Změnili náš život. Spolupodíleli se na tom, jak se ve světě chováme,“ apeluje Kyle jak na zástupce americké armády, tak na diváky.

Britský novinář a dokumentarista Adam Curtis si sílu lidských příběhů uvědomuje také. Ve svých dokumentech spojuje zdánlivě nesouvisející historické události do nových vyprávění a objevuje jejich skrytou kauzalitu. Například populární hru Pokémon GO uvádí do souvislostí s technokratickou ideou o řízení společnosti pomocí počítačů. V jeho podání jsou soudobé dějiny kolektivní halucinací, v níž všechny emancipační příběhy zmutovaly v nové formy lidského zotročení. Curtisovy dokumenty vždy doprovází apel směrem k divákovi, aby se s tímto stavem věcí nespokojil. Kvůli svébytnému stylu vyprávění a filmovému jazyku založenému na archivním bádání si Curtis vysloužil uznání, ale i pohrdání ze strany široké veřejnosti.

Popularity Curtis poprvé dosáhl díky dokumentární sérii Pandora Box (1992) věnující se problému technokratického řízení společnosti. Za snímek obdržel svou první filmovou cenu udělovanou Britskou akademií. Kritického uznání se dočkal i jeho další seriál zpracovaný pro BBC Century of the Self (2002), ve kterém se zaměřil na zrod moderního individualismu, jejž označuje za pravou ideologii naší doby. V dokumentu Bitter Lake (2015) rozplétá nepřehledné vztahy na Blízkém východě a problematizuje hegemonní představu o dobrých západních demokraciích pomáhajících všude, kde se dá. V nejnovějším díle Can’t Get You Out of My Head všechna témata svých předešlých snímků až fascinujícím způsobem proplétá a obohacuje o další historické události. A to všechno za jediným cílem – rozkrýt současnou strukturu moci. „Ale abyste pochopili současnost, musíte se nejdříve vrátit zpět a podívat se, kdo a co všechno formovalo lidské naděje, sny, ale i úzkosti,“ zahajuje šestidílnou sérii Curtis svým sladce znějícím hlasem.

Za hranu konspirace

Kromě obrazoborectví osočují mnozí kritici dokumentaristu z důmyslné formy konspirace; choroby, která zákeřně napadá současné liberální systémy a mění je ve fašizující se monstra: „Pojem ‚konspirační teorie‘ se proměnil ve zkratku, která škatulkuje každého, kdo zpochybňuje současný politický konsensus. Mým úkolem, kterým mě BBC pověřila, je provokovat lidi, klást si otázky,“ bezelstně odpovídá absolvent univerzity v Oxfordu Curtis na očekávaný dotaz v rozhovoru pro britský magazín Quietus. Právě téma konspiračních teorií, jejich schopnost podrývat současné demokratické systémy, ale i vytvářet celospolečenskou paranoiu osmihodinová série Can’t Get You Out of My Head důkladně ohledává.

Curtis svá tázání rámuje obecnou úvahou o chaotičnosti světa o neukojitelné lidské snaze najít ve světě logický řád. Polský spisovatel Witold Gombrowicz na toto téma píše ve svém románu Kosmos: „Nelogičnost, to je takový klacek o dvou koncích, a my […], na druhém konci té nelogičnosti, jsme se pohybovali a jednali naprosto logicky […].“ Metafora ukazuje úzký vztah mezi neuspořádaností a vytouženým řádem. Lidé věřící v konspirace jsou ti, kteří si myslí, že nalezli tu stranu klacku, z níž lze realitu pravdivě nahlédnout. Háček je v tom, že nikdy nevíte, která strana je ta správná.

Po úseku o MK-Ultra, který je součástí prvního dílu, se dostáváme na noblesní party časopisu Playboy. Curtis vysvětluje, že první konspirační teorie o iluminátech – původní aristokratické bavorské společnosti z 18. století – byly uveřejněny právě ve slavném pánském časopise. Jeho autoři, Robert Shea a Robert Anton Wilson, byli silně ovlivněni kontrakulturou 60. let stavějící se do opozice vůči měšťákům i americkému válečnému imperialismu. Později se přiklonili ke smyšlenému náboženství discordianismu, jehož členové se stejně jako mladí hippies bouřili proti jediné možné představě fungování společnosti. Discordiánské myšlení však nemuselo být přímo anti-systémové, jednalo se spíše o postmoderní hru s cílem vyvolat celospolečenskou paranoiu. Vypuštění falešných zpráv o iluminátech nazvali příhodně Operation Mindfuck.

S nadsázkou se říká, že konspirátoři jsou největší optimisté, jelikož věří, že tenhle chaos někdo řídí. V polovině 70. let se spolu s odtajněnými dokumenty v kauze Watergate ukázalo, že fikční příběhy o iluminátech nemusí být tak daleko od pravdy. Jen místo starodávné evropské aristokratické společnosti jsou oněmi mocnými manipulátory demokraticky zvolení státní zástupci.

Adam Curtis sílu konspiračních teorií neoslavuje, ale pouze ukazuje, proč dané příběhy ve společnosti rezonují. Na jednu stranu se snaží rozkrýt mocenskou strukturu, na druhou stranu ale pracují s nepojmenovatelnou temnou silou, která tomuto řádu vládne a která překračuje racionální výklad reality. Kritici Curtise viní z podobného obcování s magií, v jeho případě se má jednat o manipulace skrze emoce.

O původu emocí

Podtitul série zní An Emotional History of the Modern World. Pro časopis The New Yorker autor sdělil: „Jsem založením novinář pracující s emocemi. Moje filmy vytvářejí náladu, která lidem připadá jako realita, a možná proto ji mají rádi, i když jim v něčem přijde snová a divná. Snad jsou ty filmy tak pronikavé, že se dostanou až k tomu, co se lidem odehrává v hlavách.“ Kromě toho, že Curtisovy filmy vytvářejí místa silného citového napojení na vyprávěné historické příběhy a jejich aktéry, dávají divákovi poznat i jinou emoci: silný pocit procitnutí a pochopení světa.

Jedna z pozorovaných pacientek z projektu MK-Ultra na kameru popisuje pocit odcizení, ale zároveň také procitnutí po návratu z léčebny: „Nejen naše paměť, ale i návyky jsou spoutány tím, co společnost uznává za vhodné. Měli bychom například brečet na pohřbech, ale já sama už ani nechápu proč a necítím se nijak špatně.“ Kvůli vymazání části své paměti si uvědomila klíčovou myšlenku, která stála na počátku moderního individualismu: většina našich emocí není naše vlastní, ale jsou ustavičně podmiňovány vnější mocenskou strukturou. Pro éru individualismu není klíčový pouze osobní přístup ke svobodě, ale zejména dlouhodobá stimulace této představy. Za tímto systémem stojí různorodé faktory: od kulturně-ekonomické představy pro společnost důležitých a schopných jedinců až po nová média a sociální sítě nutící nás k vlastní sebeprezentaci.

V úvodním díle autor vypráví příběh advokáta Jima Garrisona prošetřujícího atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho. Garrison vyvinul novou poznávací techniku k odtajnění skryté pravdy, kterou nazval Čas a přesnost. „Není potřeba se zaobírat smyslem nebo logikou. Místo toho se díváte po vzorcích. Zvláštní náhody a vztahy, které zdánlivě postrádají smysl, ale ve skutečnosti mohou vystupovat jako symboly a odkrývat celý mocenský systém za nimi ukrytý.“ Takto fungují nejen konspirační teorie, ale, jak Curtis dále ukazuje, i mechanismus Big Data, jenž řídí celý náš systém pomocí algoritmů, které vyhodnocují uživatelské informace a hledají mezi nimi nahodilé spojitosti. Teprve díky počítačům, které dokáží z nasbíraných dat predikovat chování jednotlivců, ale i společnosti jako celku, se podařilo zjistit jednu důležitou věc: ač je nám předkládána představa nás jako jedinečných bytostí, jsme v podstatě všichni stejní. 

Naše chování není ovlivňováno pouze personalizovanou nabídkou obsahu, mocenské struktury jsou napojeny přímo na naše tělo. V průběhu 50. let k americkým psychologům začalo docházet čím dál víc žen, které pracovaly v domácnosti a měly problém s narůstající depresí. Na začátku následující dekády byla firmou Hoffmann-La Roche představena droga napomáhající tišit úzkosti. Kvůli uklidňujícím práškům na předpis státní moc dokázala k lidem přilnout tak blízko, jak se jí nikdy ani nesnilo. I tímto způsobem lze číst název série Can’t Get You Out of My Head.

Smysl hledej mimo kontext

Nepřehledným světem nás provádí vševědoucí hlas Curtise-vypravěče: komentuje historické události, vysvětluje jejich kontext, ale vyjevuje i myšlenky jednotlivých hrdinů nebo dobovou společenskou atmosféru, která je často psychologizována. Hlavním posunem ve stylu vyprávění oproti předešlým filmům je větší zaměření se na jedince a jeho prožívání. V rozhovorech Curtis často zmiňuje, že ho inspirovaly klasické evropské romány 19. století. S těmi jej pojí i úvaha o bezútěšné lidské nátuře a z toho plynoucí nutnost hledat nové cesty emancipace.

Curtisova dokumentární práce spočívá ve zpochybňování zdánlivé objektivity žurnalistického žánru. Podvracení zaběhlých narativů tak není postaveno pouze na silné pozici vypravěče, ale i na výrazné práci se střihem a na (de)kontextualizaci filmového obrazu. Některé archivní materiály – televizní reportáže nebo filmové příběhy – Curtis využívá jako prameny zasazené do historických souvislostí. Takto „objektivně“ podané události přesto podléhají autorově podvratnému filmovému jazyku často ústícímu v hořký vtip. Například na začátku prvního dílu Curtis vysvětluje situaci v kolonizované Keni po povstání Mau Mau v 50. letech. Vyprávění doplňují záběry z Brity zřízených koncentračních táborů, kde v řadách sedí svázaní povstalci. Střihem se obraz přesouvá do jakéhosi britského letoviska, kde v plážových sedátkách vegetují angličtí senioři těšící se z klavírního koncertu.

Kromě schopnosti skloubit soudobé intelektuální debaty s poutavým vyprávěním získal Adam Curtis věhlas působivými montážemi. V nich zapojuje již v seriálu použité záběry nebo další dekontextualizované obrazy. Ve čtvrtém díle za písně You Are The Generation That Bought More Shoes And You Get What You Deserve od indie popových Johnny Boy běží záběry pochodujících britských vojáků z koloniální éry, které následují mrkající panenky z čínské výrobní linky. Umělá hlava Vladimíra Putina je něžně připojena k jeho voskovanému tělu. Členové ku-klux-klanu pozvedají pochodně podobně jako policisté v dalším záběru, kteří drží zbraně nad hlavou. Curtis jakoby těmito sekvencemi říkal, že dějiny postrádají vlastní logiku, tvoří je pouze směsice lidských neštěstí, nečekaných tragikomických konců, ale i záchvěvů naděje. Teprve my sami se této chaotičnosti neustále snažíme vnuknout smysl.

čtěte také: Kdo tu krmí démony? 

Čas pro nové mýty

Adam Curtis soudí, že současné globální mocnosti – Velkou Británii, Čínu, Rusko nebo Spojené státy – trápí nedostatek silných vizí. Nutnost jejich hledání urychlila i vlna pandemie, která znovu připomněla slabá místa jednotlivých systémů, ale i globalizovaného světa jako celku. Většina státníků se rozhodla hledat stabilitu v romantizované historii. V Británii tenhle odchod do minulosti proběhl již v roce 2016 během referenda o setrvání v Evropské unii. Současná volba amerického prezidenta Joea Bidena je vykládána jako návrat ke stabilní před-trumpovské éře. I tyto události dávají Curtisovi za pravdu: žádné lepší včerejšky nikdy neexistovaly.

Seriál předkládá podrobnou diagnózu naší doby. Nabízí červenou pilulku procitnutí mimo Matrix, ale co se na druhé straně zrcadla nachází, nám už neřekne. Na konci šestidílné série Can’t Get You Out of My Head zaznívá citát nedávno zesnulého filosofa Davida Graebera: „Jedinou skrytou pravdou světa je, že my jej spoluvytváříme, a proto jej můžeme i snadno změnit.“ Zde Curtisův výklad končí. Není tím, kdo má právo sám zakládat nové mýty, těmi jsme my sami.

Graficky zpracované citace vychází z rozhovoru s Adamem Curtisem pro blog The Creative Independent.

Zdroj fotografií: WikiCommons.

Can’t Get You Out of My Head. Tvůrce: Adam Curtis. Velká Británie, 2021.