A Star was Born

100 let od narození Merce Cunninghama

18. dubna 2019

Zdroj: Printscreen z YouTube

Musíte milovat tanec a držet se ho. Tanec vám nedá nic zpátky, žádné rukopisy pro uložení do archivu, žádné obrazy, které pověsíte na stěnách a v muzeích, žádné básně, které mají být vytištěny a prodány, nic z toho, ale jen jedinečný prchavý okamžik, kdy máte pocit, že jste naživu.

Tento citát ztělesňuje životní krédo výjimečného člověka, inovativního choreografa a tanečníka moderního tance druhé poloviny 20. století – Merce Cunninghama. Právě tento týden by oslavil své sté narozeniny. Spolupracoval s hudebníky, scénografy, výtvarníky, a zasloužil se tak o rozvoj nejen taneční techniky, ale i vizuálního umění, divadla a filmu. Za svůj život vytvořil více než 150 choreografií a přes 800 událostí.

Na rozdíl od jiných tanečníků moderní techniky propadá tanci již ve dvanácti letech. Z počátku především stepu, jehož rytmičnost ho později inspiruje ve vlastní tvorbě; později se také věnuje společenským tancům. Zlomovým okamžikem jeho umělecké budoucnosti se stává setkání s Marthou Grahamovou v Seattlu, kam Cunningham původně vyjíždí z rodného Washingtonu za studiem vysoké školy výtvarných a užitých umění. Graham Cunninghama angažuje roku 1939 (tudíž v jeho dvaceti letech) do svojí taneční skupiny Martha Graham Dance Company, kam je přijat jakožto teprve druhý muž. Velmi rychle se prosazuje a stává se prvním sólistou, významná je například jeho role Buditele v choreografii. Appalachian spring (1944). Obzvlášť výrazný a zapamatovatelný je pro své vysoké skoky.

Beach birds (1991) / Zdroj: Printscreen z YouTube

Od roku 1943 se z Merce-tanečníka stává i Merce-choreograf. Jeho první choreografií, v níž si sám zatančí sólo, je Root of an Unfocus (1944). Rok na to od Graham odchází a věnuje se více vlastní tvorbě. Počíná jeho dlouholetá spolupráce s Johnem Cagem (americkým experimentálním hudebním skladatelem, dnes známým pravděpodobně zejména díky skladbě 4‘33‘‘ z roku 1952 performované Davidem Tudorem), s nímž se seznámil již při studiích v Seattlu. Stěhují se spolu do New Yorku, Cage se rozvádí se svojí ženou a stává se Cunninghamovým životním a tvůrčím partnerem.

Cunningham je stejně vášnivým experimentátorem jako Cage. Snaží se vynalézt novou formu abstraktního tanečního pohybu. Zajímá ho čistý pohyb postrádající emoce. Rezignuje na vyprávění příběhu, nevzrušuje ho ani psychologizace charakterů, ani tance obecně. Tanec je pro něj svébytné médium. Skrz provokující premisu, že by spolu s hudbou měly být schopny existovat nezávisle na sobě, vnímá hudbu jako něco, co tanec omezuje a striktně určuje. Podřizuje se jí, vychází z ní a jí se přizpůsobuje. Cunningham ho však vnímá jako naprosto samostatný a plnohodnotný druh umění, soustředí se na možnosti těla, na práci s ním v různých rytmech a jeho fungování v prostoru.

Nedílnou součástí vytváření choreografie je u Cunninghama náhoda. Jejím prostřednictvím zkoumá, do jaké míry ovlivňuje podobu výsledného celku a jeho strukturu. Vybrané izolované pohyby či pohyby seřazené do sekvence náhodně řadí za sebe. Pořadí určuje například hodem kostkou nebo mincí. Někteří z jeho tanečníků tvrdí, že závazné pořadí tanečních pohybů pro konkrétní představení Cunningham kolikrát určil až těsně před jeho začátkem. Pro tuto kolážovitou, nahodilou a proměnlivou kompozici je jeho tvorba často přirovnávána k surrealistům nebo dadaistům. Důležité ale je si uvědomit, že v žádném případě nejde o improvizaci. Tanečníci mají naprosto jasno v tom, co přesně mají dělat, jen do poslední chvíle nevědí, v jakém pořadí. Náhodné spojování kontrastních pohybů v rozdílném tempu má za výsledek vytvoření nepravidelného a silně proměnlivého rytmu. Jeho náhlé změny ovlivňují střídání nálad a dodávají tanci na dynamičnosti.

Nové v Cunninghamových choreografiích je přesouvání bodu jedna. Ve zkratce, prostor okolo tanečníka je rozdělen na osm bodů: k prvnímu bodu je čelem, k pátému bodu zády, po pravé ruce má třetí, po levé sedmý a ostatní body jsou umístěny v diagonálních směrech. Zatímco dříve měli všichni tanečníci první bod v hledišti před sebou, tudíž všichni tančili frontálně, čelem k divákovi, zde dochází k proměně. Tanečník má svůj první bod tam, kam zrovna stojí čelem, takže každý má svůj bod jinde! Zní to možná trochu banálně, ale výrazně to ovlivnilo prostorové vnímání tanečníka, potažmo celé skupiny, poněvadž již všichni nestojí čelem k divákům, ale někteří i bokem či zády.

To vše (oddělenost hudby od tance, náhodné spojování kontrastních pohybů, proměnlivost temporytmu, přemísťování prvního bodu) rozvíjí u tanečníků soustředění, pohybovou paměť či schopnost orientace v prostoru. Kromě rozvoje síly a pružnosti se tak Cunninghamova technika snaží i o mentální rozvoj, a funguje tudíž spíše jako technika rozvíjející člověka komplexně.

Second Hand (1970) / Zdroj: Printscreen z YouTube

Před tím, než si roku 1953 zakládá Cunningham svoji taneční skupinu, vytváří několik přelomových choreografií. Za zmínku stojí tři z roku 1952: Suit by Chance, jež jako první choreografie vůbec využívala elektronického zvukového podkladu, dále pak Collage, kde pracuje s tzv. konkrétní hudbou (z francouzského originálnu: Musique Concret), nebo Theatre Peace n. 1, jež je choreografií syntetizující kromě tance a hudby i výtvarnou a literární složku, z nichž žádná není dominantní a vše (tanec, hudba i například čtení poezie) probíhá simultánně.

V roce 1953 však Cunningham zakládá po klasickém vzoru moderních choreografů vlastní taneční skupinu MCDC, Merce Cunningham Dance Company. Ta měla z počátku devět členů: kromě Merce Cunninghama, šesti tanečníků, dvou hudebníků – Johna Cage a Davida Tudora – i vizuálního umělce a výtvarníka Roberta Rauschenberga. Po deseti letech existence se vydávají na první turné po západní a východní Evropě, ale i na asijský kontinent.

V sedmdesátých a osmdesátých letech začíná pracovat s technologiemi. Experimentováním s pohyblivou kamerou, soustředěním se na detail, tak přichází s novou vizualizací tance. Kromě několika experimentálních videí tvoří i pro film, například Locale (1979). V roce 1974 přichází s choreografií, která je jakýmsi „best of“ jeho dosavadního díla. Výbor nejlepšího z jeho starých choreografií nese jméno Events (1974), s nímž roku 1997 navštěvuje i devátý ročník festivalu Tanec Praha.

Devadesátá léta začínají pro Cunninghama tragicky. Nejenže se mu zhoršila artritida, tudíž již nebyl s to tančit a po čase byl upoután na invalidní vozík, ale navíc v roce 1992 umírá i jeho partner John Cage. Dalších sedmnáct let však Cunningham aktivně tvoří. Ke své choreografické práci využívá počítačového programu Dance Forms, pomocí něhož vytváří nové metody generování pohybů a animované taneční formy, jejichž prostřednictvím učí tanečníky své choreografie. Dožívá se obdivuhodných devadesáti let a umírá ve spánku v apartmánu na Manhattanu 26. července 2009. Po svém devadesátiletém životě zanechává nesmazatelnou stopu, která budiž inspirací současným a budoucím umělcům!

The Six Sides of Merce Cunningham (2017)

Ukázky choreografií:

Second Hand (1970)
Roaratorio (1986)
Points in Space (1986)
Scenario (1997)