Bože, Tvá země hoří

Epizoda z dějin lotyšské hudební kultury

25. dubna 2019

Lūcija Garūta / Zdroj: Wikimedia Commons

Je 10. března a kostel sv. Gertrudy v secesním centru Rigy je naplněný k prasknutí. Sedám si na jedno z posledních zbylých míst a stávám se svědkem zvláštní události: stará paní v lavici přede mnou vytahuje z tašky starou černobílou fotografii zabalenou spolu s umělými květy v igelitovém obalu. Na fotografii je zachycena žena s vážnou tváří ve středních letech. Paní pokládá fotku před sebe na lavici a uctivě i něžně přes ni přejede prsty.

Na obrázku je skladatelka Lūcija Garūta, jejíž nejslavnější dílo, kantáta Bože, Tvá země hoří, má za několik minut zaznít na stejném místě, kde byla před 75 lety poprvé uvedena.

Kantáta s podtitulem „Lotyšská modlitba k Bohu“ na slova Andrejse Eglītise poprvé zazněla v nacisty okupovaném Lotyšsku a ze dne na den se stala legendární. Její sláva ovšem netrvala dlouho. Po příchodu Rudé armády byla stvrzena příslušnost Lotyšska k Sovětskému svazu a tomuto období se po právu říká sovětská okupace. Sovětská hegemonie znamenala konec specifické lotyšské kultury, s čímž šel ruku v ruce zákaz provádění kantáty Bože, Tvá země hoří. Tato kantáta je opravdu specifickým produktem lotyšské kultury. Není to modlitba Lotyšů k Bohu, je to modlitba k lotyšskému Bohu:

Synové naší svaté otčiny,
svaté shromáždění našich dcer
modlete se:
Otče náš, jenž jsi na nebesích…

Zde není řeč o Otci všech křesťanů, zde je řeč o Bohu-Otci všech Lotyšů. Kantáta je zářným příkladem lotyšského prožívání národní duchovnosti a volání po svobodě a jako taková neměla v sovětských dobách šanci. A jaký byl osud jejích autorů?

Eglītis emigroval do Švédska, Garūta ovšem zůstala v Lotyšsku a přesto, že si dokázala udržet místo na rižské konzervatoři, jako skladatelka se setkávala se značnými překážkami. Její poválečné vokální skladby Jarní píseň a Sněhový den se setkaly s odporem ve Svazu skladatelů pro údajnou komplikovanost hudebního vyjádření. Absurdnost tohoto obvinění je tím markantnější, když zjistíme, že hudba Lūciji Garūty zní jako romantismus konce 19. století, navíc silně inspirovaný lidovou hudbou. Už v roce 1951 si ovšem vybojovala svou dřívější skladatelskou proslulost, když byl v Rize proveden její rachmaninovsky rozmáchlý klavírní koncert.

Na osudu kantáty Bože, Tvá země hoří je asi nejzajímavější to, že toto dílo (a zejména sbor Otče náš) přežilo v kolektivní paměti Lotyšů do postsovětských dob. Otče náš zaznívá v podstatě na každém ročníku lotyšských Svátků písní a tanců, kolektivní oslavy baltské písňové kultury. Stejně jako při státní hymně i při této „lotyšské modlitbě k Bohu“ posluchači vstávají a zpívají spolu se sborem. Důkazem velké symbolické hodnoty tohoto díla je nejen pamětní fotografie-ikona Lūciji Garūty z březnového koncertu, ale i slzy v očích zpěváků a posluchačů při každém jeho provedení.