Albánský výraz svobody v časech teroru

25. listopadu 2019

Zdroj: Pixabay, olafpictures

Vnímání Albánie jako válečné oblasti už přestalo být aktuální, zájezdy do této země dnes naopak nejsou výjimkou. Zájem o albánskou kulturu v Česku však není valný: česká média tomuto tématu nevěnují příliš pozornosti, a ani jeho vědecká recepce u nás nemá bohatou tradici. České překlady albánských knih jsou vydávány zřídka. Pro vydavatele je tato literatura nevýhodnou komoditou, a pokud dojde k publikaci jednoho titulu ročně, lze to považovat za velký úspěch. Pozornosti se albánským reáliím dostává na oboru albanistika na půdě FF UK, kde v listopadu vystoupil literární vědec Avdi Visoka se sérií přednášek o albánské literatuře.

Nejpřekládanějším autorem do češtiny je Ismail Kadare. Čeští čtenáři se mohou setkat s jeho knihami, jakými jsou například Kdo přivezl Doruntinu? (1980) nebo Palác snů (1981), který je často připodobňován k Orwellovu románu 1984 (třeba kanadským albanistou Robertem Elsiem nebo badatelem Peterem Morganem, který nevynechává ani přirovnání ke Kafkovi). Kadare psal v době, kdy byla Albánie komunistickou zemí, od roku 1990 píše ve Francii. Jeho díla se vymykala tehdejší doktríně socialistického realismu, a proto nebyla povolena – jako právě Palác snů, ikonický text evropské literatury vymezující se vůči diktatuře.

Komunistický režim v Albánii byl znatelně tužší než v Československu. Byl založen na kultu osobnosti Envera Hodži, který si svou pozici držel od svého nástupu k moci roku 1946 až do své smrti v roce 1985. V tomto časovém rozpětí probíhaly průběžně čistky v komunistické straně. Komunističtí hodnostáři, kteří se stali jejich oběťmi, byli často bez soudního procesu tajně popraveni. V zemi neproběhlo žádné větší „tání“ srovnatelné s šedesátými lety v Československu. Lidé, kteří nedávali dostatečně najevo budovatelské nadšení, byli automaticky a často nenávratně deportováni do pracovních táborů či odsouzeni k několika letům vězení.

Kadareho před perzekucí chránila jeho komunistická minulost spojená s básněmi opěvujícími Stalina a především historický román Zima velké samoty (1973, do češtiny dosud nepřeloženo; v anglickém překladu The Winter of Great Solitude), který byl psán na objednávku. Román pojednává o albánské roztržce s SSSR v roce 1961 a vykresluje Hodžu velmi idealizovaně. Vzhledem k podmínkám, ve kterých Kadare psal, to znamenalo cestu, jak si vytvořit rezistenci vůči trestům, jako byl již zmíněný deport do internačních táborů. Díky tomu, že zůstal „na svobodě“, mohl dál neoficiálně psát a při pokusech o publikaci nekonformních textů došlo pouze k jejich zákazu.

Ismail Kadare emigroval do Francie v roce 1990, až když došlo ke zhroucení komunistického režimu. Vzhledem k tomu, že v žádném svém textu neodkazuje na francouzské autory, a ani nevyjadřuje zvláštní sympatie k Francii, je volba této země minimálně podivuhodná. Visoka dokonce přirovnal situaci Kadareho k osudu Milana Kundery. Důvodem emigrace právě tam mohl být, stejně jako pro Kunderu, pozitivní ohlas jeho děl dosažený u francouzských čtenářů.

Ismail Kadare získal řadu ocenění, kterými jsou například Prix mondial Cino Del Duca nebo Man Booker International Prize. / Zdroj: Wikimedia Commons, Lars Haefner

Podle Visoky nemají ale Kadareho díla napsaná po emigraci zdaleka takovou hodnotu, jako ta vytvořená ve světě diktátorského vládce Envera Hodži. Jako by ho nesvoboda, kterou byl sevřen, podněcovala k silnějšímu vyjadřování pravdy. Jako by vnitřní puzení a jeho svobodomyslná realizace utkvěla v jádru umělecké hodnoty jeho děl. „Než jsem začal psát, svobodu jsem neznal,“ cituje Visoka. Pro Kadareho je propojení svobody s literaturou neotřesitelné. Akt psaní chápe jako projev svobodného lidského ducha a jeho manifestaci.

Zásadní je jeho pojetí úkolu spisovatele, které je podle Visoky velmi podobné pojetí Alberta Camuse. Ten se vůči totalitním režimům vymezoval i jinak než literárně. Angažoval se v protifašistickém hnutí a odsuzoval jakékoliv formy diktatury, tedy vedle fašismu i komunismus. Spisovatel je pro oba nositelem pravdy, nepodrobeným ničemu kromě umění.

S Camusem má Kadare společné i nasazení bránit se nesvobodě. Camusův výrok „Bouřím se proti absurdnu, tedy jsem!“ sice nevykvetl ze situace v zemi zmítané diktaturou, nýbrž z absurdní situace lidského bytí. „Literatura má zobrazovat katastrofy,“ proklamuje Kadare, „krásy není bez svobody“, parafrázuje ho Visoka a v podobném smyslu se vyjadřuje o francouzském spisovateli, pro něhož jsou obrazy neštěstí prostředky univerzálního poznání.

U Kadareho můžeme spatřit silný morální apel na spisovatele, ale i na čtenáře. Musí uzřít pravdu, k níž je doveden spisovatelovým gestem. Kadare vnímá potenciál literatury formovat realitu: změna skutečnosti je možná prostřednictvím literárních děl. Příspěvek Avdiho Visoky rozkryl univerzální téma svébytnosti umělecké tvorby, svobody a pravdy. Prostor k jejich promýšlení nabízí úvahy spisovatele, který tvořil v zemi, kde právě svoboda a pravda byly krutě potlačovány. To pojí albánský kulturní prostor s naším. Kdy jindy bychom se tedy kontemplaci nad těmito hodnotami měli věnovat než v listopadovém čase.