Babylon damiena chazella je film o hollywoodském mýtu: trpí nedostatky, na které jsme si u něj už zvykli
2. března 2023
Babylon (2022) není jen o filmovém průmyslu v Americe na konci dvacátých let. Jedná se o mnohem hlubší pohled na tradici hollywoodské sebereflexe. Extravagantní jízda v sobě mimo sex či cirkusové obludárium skrývá originální pohled na filmový průmysl, který sám sobě vtiskl mytologickou povahu. Kritiku, kterou zde můžeme vidět, by si však měl sám vzít k srdci.
Damiena Chazella zná většina diváků jako režiséra emotivního filmu Whiplash (2014) o toxické touze po úspěchu a uznání, a samozřejmě rovněž jako autora oscarově veleúspěsného La La Landu (2016). Babylon, který do českých kin dorazil na konci ledna, se neliší co do témat, která Chazellovy filmy definují. Opět vidíme příběh cesty za úspěchem a slávou spolu s milostnou linkou definovanou spíše odloučením než sounáležitostí. Babylon má v sobě však i něco víc, oproti dvěma zmíněným filmům poskytuje komentář pro čtení vlastních výrazových prostředků a formu vyjádření nebere jako nezpochybnitelnou danost. Obrací se k reflexi dějin Hollywoodu a vývoje filmového průmyslu obecně. Babylon si pravděpodobně užijete, i když nemáte o dějinách kinematografie ani obecnou představu. Vyprávět o showbyznysu totiž nejde bez pořádné show.
Film začíná v období zlatého věku Hollywoodu, kdy byl němý film na vrcholu a nic nebránilo pořádání opulentních orgií plných drog a sloních výkalů. Odbory se rozháněly s revolverem v ruce, kopím propíchnutý komparzista byla jen nepříjemná lapálie a jako falešný sníh se používal azbest. Svět bez starostí, ve kterém se každý mohl prosadit. Příležitosti se chopila i Nellie LaRoy (Margot Robbie) a Many (Diego Calva) žijíce tak svůj americký sen. Ale protože nic neroste do nebe, i tato babylonská věž musela padnout. Přišel zvukový film a všechno bylo jinak, kdo se nedokázal přizpůsobit, toho převálcoval pokrok. Nellie a Many se neúspěšně pokusí o comeback a nakonec prchají do Mexika před mafií. Kromě těchto dvou postav sleduje film ještě osud hasnoucí hvězdy němého filmu Jack Conrada (Brad Pitt) a vycházející hvězdy zvukového filmu, černošského trumpetisty Sidneyho Palmera (Jovan Adepo). Babylon však není jen žánrovka někde na pomezí dramatu a komedie nebo historická alegorie o jedné dějinné etapě, je toho o trochu víc.
Nikdo nás nepochválí tak, jako se pochválíme sami
Hollywood vždy vynikal v tvorbě obrazu svých vlastních dějin. Za více než sto let vznikl bezpočet historek, polopravd a smyšlenek o tom, „jak to bylo“ a kudy vedla čí cesta ke slávě. Chazelle tyto historky nebere ani vážně, ani se je nesnaží vyvrátit. Bere je jako součást mýtu, na němž se svým filmem podílí a přidává další cihlu. Pokračuje tak ve stavbě babylonské věže, která je zde alegorií Hollywoodu. Babylon referuje stejně ke zmatení jazyků a chaosu jako k neuskutečnitelné snaze postavit věž, která se dotkne nebes. Vytvořit dílo, které přesáhne a přetrvá každého jednoho dělníka, jenž se na něm podílel, ale zároveň pomine, neboť přijdou další, novější filmy, a ty budou lepší a aktuálnější. Historie v nich však zůstává otisknuta jako stopa, která sem dovedla cestu vývoje, byť původní dílo samotné zůstane známé jen hrstce nadšenců a filmových historiků. Tím dílem tedy není film, který vstoupí do dějin, ale mýtus, jenž pomohl vytvořit, jménem Hollywood. Babylon není líbivá lež, ale přiznaná fikce právě proto, že mýtus ukazuje jako konstrukt.
Tento snímek není zdaleka tolik o zlaté éře němé kinematografie, jako o jejím konci. V roce 1927 byl uveden Jazzový zpěvák jako první zvukový film a všechno se změnilo. Babylon po celé tři hodiny stopáže parafrázuje klasiku hollywoodské sebereflexe Zpívání v dešti (1952). Ukazuje tak, že pohled na vlastní historii není ani trochu nezaujatý. Naopak mnohem více vypovídá o době vzniku takového sebereflexivního filmu, spíš než aby poskytoval historický kontext dějinného zlomu určeného technologickým pokrokem. V rigidních padesátých letech by asi sotva vznikla půlhodinová scéna sexuálních orgií tak, jak vznikla dnes. Babylon funguje, spíše než jako další mytologická řeč, jako komentář k tomu, jak se tento mýtus tvoří a jak ho také můžeme číst.
Nejčastějším nástrojem, pomocí kterého Chazelle tvoří takový komentář, je satira. Film nabízí karikatury distingované společnosti i drsných gangsterů, s nimiž se hrdinové setkávají. Vytváří tak parodický vztah mezi filmovou realitou a jejím fikčním zpracováním, na něž mají analogicky navazovat populární žánry třicátých let. Právě humor, který Chazelle do některých scén vkládá až poněkud násilně, aby zůstal přítomen po celou dobu narativu, dovolí divákům rovinu kritiky mytického charakteru Hollywoodu ignorovat a dobře se bavit jednou velkou jízdou, příběhem pár hrdinů, jejich vzestupem a pádem. Filmem, který je chvíli romantické drama, chvíli gangsterka a chvíli kompilace (smyšlených) biografií. Divák nemusí tušit, ke kterým skutečným osobnostem mají postavy referovat, ale vtíravého pocitu, že mu něco nedochází, se pravděpodobně nezbaví. Mnohem lépe než akademická znalost dějin filmu mu pro čtení narativu poslouží znalost po generace opakovaných drbů.
Čtěte také:
Chazellův syndrom Casablancy
Casablanca (1942), epický milostný příběh Humphreyho Bogarta a Ingrid Bergman, jejichž láska musí ustoupit ušlechtilejším cílům. Kdo by neznal tuto klasiku Michaela Curtize. Nejen hrdinové Babylonu, ale snad všechny postavy v Chazellových filmech řeší toto dilema a stejně jako v Casablance se i oni rozhodnou lásku obětovat. Ne sice tak patetickým cílům jako je boj s fašismem, ale jazzový klub Ryana Goslinga v La La Landu za to snad taky stál. V opozici k Chazellově předešlé tvorbě hrdinové Babylonu dosahují vrcholu v příběhu poměrně brzy, abychom my mohli následně sledovat jejich pomalý pád. Kariéra a láska jsou zde vzájemně provázané, hrdinové nevolí jednu z dvou předem vymezených cest.
Poněkud upozaděn zůstává osud trumpetisty Sida. Konstantně působí dojmem, že je ve filmu jaksi navíc a s ostatními dějovými linkami interaguje jenom výjimečně a povrchně. Skoro se nabízí chápat ho jen jako instrument obrany před kritikou, jíž Chazell čelil za reprezentaci rasových stereotypů v La La Landu. Podobně neefektivně pro fungování narativu působí i zasazení postavy Lady Fay Zhu (Li Jun Li). Je pak až s podivem, jak málo umí režisér, o jehož kvalitách se snad bez výjimky vždy píše v kontextu jeho nízkého věku, selhávat ve schopnosti zasadit svá díla do současného multikulturního světa a jeho politické reality.
Babylon totiž není filmem o dvacátých letech v Hollywoodu, ani filmem o přechodu z němého filmu ke zvukovému a už vůbec to není film o tom, kolik se platí za úspěch. Stejně jako v době, kterou zobrazuje, i po dalších sto let do Hollywoodu proudily davy různě talentovaných lidí toužících po slávě. Hlad po skandálech zde nikdy neskončil a trvá dodnes. Všichni tito lidé se podíleli na existenci mýtu jménem továrna na sny, mýtu, za nějž se platí lidskými osudy. Babylon, stejně jako v biblickém příběhu, je o touze stvořit něco, co přesahuje lidskou všednost a dotkne se nebes. Hollywood, který dovolí každému být na chvíli gangsterem nebo prožít romantickou lásku, je, strhneme-li oponu, něčím zcela běžným a fádním. Zároveň, jak říká hned začátku jedna z postav, „je to něco většího než život“, a tato lež je právě tím mýtem, o němž natočil Damien Chazell svůj film.
Babylon. Režie a scénář: Damien Chazelle. Hrají: Diego Calva, Margot Robbie, Brad Pitt, Jean Smart, Jovan Adepo, Li Jun Li, Lukas Haas, Max Minghella, Tobey Maguire, Olivia Hamilton, P. J. Byrne. Produkce: Marc Platt, Matthew Plouffe, Olivia Hamilton. Střih: Tom Cross. USA, 2022.