Hrdinové neviditelné práce

12. prosince 2019

Každá více či méně zásadní záležitost, která má co dočinění s českou překladatelskou scénou, se neobejde bez zmínky na facebookové skupině Tváře překladu. Pokud se o dění ve světě literárního překladu zajímáte, vřele doporučuji skupinu sledovat. Pokud se zajímáte jen tak okrajově nebo se nechcete ztrapnit během kavárenské diskuse, přečtěte si shrnutí toho nejpodstatnějšího, co se událo ve zvolna končícím roce. 

I letos došlo na tradiční udílení překladatelských cen za mimořádné počiny uplynulého roku. Magnesii Literu si v dubnu odnesla Jarka Vrbová, a sice za Knihu o moři norského autora Mortena A. Strøksnese. Nezasvěcené upozorním, že předpokladem úspěchu každého překladatele z norštiny je absolvování doktorského studia rybářství a akvaristiky s minimálně ročním výjezdem na Lofoty. Kromě akurátnosti a autenticity rybářského slangu zvládla Jarka Vrbová při převodu do češtiny zachovat literární kvality díla, v němž se prolínají žánry eseje, reportáže a odborného výkladu, a za to jí patří pomyslný klobouk dolů.

Mládí vzad

Jednou z každoročně nejočekávanějších událostí překladatelské komunity je udílení anticeny Skřipec. Během letošního veletrhu Svět knihy tato čest připadla Ondřeji Duhovi za překlad románu Pohřešuje se prezident. Dle poroty je jeho překlad pamětí Billa Clintona „servilně doslovný, plný faktických i pravopisných chyb“ a „roubuje na češtinu anglickou syntax i idiomy“ (celý rozsudek ke stažení zde). Gratulujeme a do budoucna přejeme více štěstí co do redakce a soudnosti.

Po prázdninách rozdával Lubomír Zaorálek. Státní cenu za překladatelské dílo z jeho rukou převzala romanistka Anna Kareninová – a nutno říct, že výraz „dílo“ je v případě jejího záběru značným eufemismem. Mezi autory, jejichž díla převedla do češtiny, jmenujme namátkou Guillauma Apollinaira, Nathalie Sarraut, Marguerite Duras, Tommasa Landolfiho, Reného Chara, Toma Stopparda a Ezru Pounda, co se týče filmové tvorby pak třeba Federica Felliniho, Jeana-Luca Godarda či Françoise Truffauta. V posledních desetiletích zaostřila na Louise-Ferdinanda Célina, průkopníka hovorové řeči v literatuře. Do češtiny překládá kompletní Célinovo dílo a v roce 2010 se zhostila i autorství monografie Céline v Čechách.

Laureátem posledního z trojice velkých ocenění, Ceny Josefa Jungmanna, se stal Vladimír Medek (překladatel, který se podepsal na duševním růstu značné části českých mileniálů), a sice za převod monumentálního románu Polský jezdec Španěla Antonia Muñoze Moliny. Porota ocenila, že „smyslovou nasycenost textu“ Medek zvládl „virtuózně“ a „syntaktic­ké svízele“ řešil „se suverenitou velmi zkušeného a vnímavého pře­kladatele“. V případě Ceny Josefa Jungmanna stojí za povšimnutí náběh na tradici neudílení Prémie Tomáše Hrácha (tvůrčího ocenění pro mladé překladatele do 33 let – věku, ve kterém nadaný překladatel-samouk, jehož jméno cena nese, předčasně zemřel). Po údajně neúrodném roce 2016 se po dvou letech dostalo pouze laskavého povzbuzení dvěma „nadějným překladatelkám, jejichž práce zatím nebylo možné odměnit“. Mladý holt dneska za nic nestojí, alespoň podle Jamka a spol.

Ještě že máme Soutěž Jiřího Levého (názvem odkazující na modlu české translatologie) pro mladé a začínající překladatele, kteří tím pádem nemusejí klesat na duchu. V červnu odcházelo oceněných požehnaně (celkem 11, 1. cenu si odnesly Tereza Kortusová a Hana Maadi).

Růžky ven

Říká se, že co překladatel, to introvert. Poznávacím znakem tohoto druhu prý je, že oproti kolegovi tlumočníkovi tráví pracovní den v pyžamu. Takový outfit překladatelé a překladatelky nicméně nevolí při vystupování na veřejných vystoupeních a setkáních, která se těší stále větší oblibě.

Knihovna Václava Havla letos hostila dva diskusní večery z řady Ztraceni v překladu, pořádané Obcí překladatelů. Dubnový večer s číslem IV byl zasvěcený reflexi překladové literatury v českých médiích a říjnová římská pětka se věnovala vlivu angličtiny v češtině. Záznam z obou večerů je ke shlédnutí na YouTube, nicméně přínosem dle mého skromného názoru pokulhávají za dřívějšími panely zaměřenými na praktičtější aspekty překladatelské práce. Setkání se vyznačují tím, že diskutují zástupci různých segmentů knižního trhu, takže pokud máte náladu, můžete se během nich třeba rozčilovat nad světem, který dá vzniknout povolání bookstagrammer.

Letos ještě můžete jedna Tvrdohlavá stvoření stihnout. / Zdroj: Facebook

Pravidelně se stýkají i Tvrdohlavá překladatelská stvoření. Tento rok zatím překladatelé a překladatelky četli ze svých výtvorů celkem sedmkrát. Setkání patří k těm méně formálním, jak napovídají i zaměření některých večerů: kromě bouřlivých (amerických) dvacátých let to letos byl například brak (pro velký úspěch hned dvakrát) či perverze, divnost, bizár. Na místě se vybírá dobrovolné vstupné na dobročinné účely, občas i ve formě svršků či potravin.

Za pozornost stojí v neposlední řadě projekt Překladatelkám přes rameno, který se odehrál v Goethe-Institutu na den sv. Jeronýma, patrona překladatelů. Dvě překladatelky – Viktorie Hanišová a Marie Voslářová – pracovaly paralelně na témže německém textu, přičemž publikum mohlo celý proces sledovat na plátně (kam se promítaly obrazovky překladatelek), klást otázky i ovlivnit výsledek. 

Dopis nakladatelům

Hashtag #respektprekladatelum odkazuje k facebookové kampani, jež doprovází vyústění dlouhodobé překladatelské zneuznalosti: začátkem listopadu zveřejnili zástupci profesních spolků Překladatelé Severu, Obec překladatelů a facebookové skupiny Tváře překladu otevřený dopis, v němž vyzývají nakladatele k projevování respektu překladatelské práci, a to konkrétně uváděním jmen překladatelů ne-li na obálkách knih, tak alespoň v propagačních materiálech, příspěvcích na sociálních sítích či u ukázek na webových stránkách knihkupců. Dosavadní praxe je totiž taková, že jméno překladatele – tedy autora vydávaného českého textu, pojmenujme věc pravým jménem – se mnohdy nesměle krčí v tiráži tištěné knihy, aniž by kdy spatřilo denní světlo či proniklo všude tam, kam text s ním spjatý. Jinými slovy, podle některých serverů bychom mohli nabýt dojmu, že zahraniční autoři snad knihy píšou rovnou v češtině.

Překladatelé argumentují mimo jiné tím, že autorství překladu představuje pro čtenáře rozhodující údaj a šířením neoznačených ukázek nakladatelé škodí sami sobě. Přitom navrhují jednoduchá řešení, jmenovitě „přidat na web jednu kolonku, připsat do postu pár slov a vložit na začátek ukázky copyrightovou stránku či alespoň titulní list“.

V úvodu dopisu se jeho autoři odvolávají na řeč pronesenou norskou spisovatelkou Erikou Fatland během letošního knižního veletrhu ve Frankfurtu, v níž označila překladatele za často přehlížené hrdiny literárního provozu. Její krajanka, ministryně kultury Trine Skei Grande, šla ještě dál s tvrzením, že překladatelé by podle ní měli dostávat Nobelovu cenu, jelikož jsou to oni, kdo nám umožňuje číst cizojazyčné literatury a navzájem si tak lépe porozumět. Ostatně v podobném duchu se vyjádřila už rok před nimi Islanďanka Auður Ava Ólafsdóttir, když v dojemné řeči po převzetí ceny Severské rady za literaturu děkovala překladatelům za jejich důležitou, a přitom v mnoha ohledech tristně hodnocenou práci. A zmíněné dámy samozřejmě nejsou jediné, kdo se snaží na úskalí překladatelského údělu upozorňovat.

Snaha vyprostit se zpod pomyslného neviditelného pláště je součástí lítého boje překladatelů za důstojné podmínky na pracovním trhu. Spisovatelé si zjevně uvědomují, že jsou na překladatelích existenčně závislí. Proč jsou vůči této skutečnosti slepí nakladatelé? Obzvlášť když platí, že překladová literatura tvoří drtivou většinu našeho trhu? Na rozdíl od navyšování prozatím stále směšných honorářů by menší míra tutlání překladatelovy identity či existence měla opravdu zanedbatelnou cenu. Ovšem pokud bychom se nebránili vyvíjení konspiračních teorií, nabízela by se jistá souvislost mezi známým jménem spojeným s dobře odvedenou prací, a tudíž vlivem, a tudíž nárokem na patřičné ohodnocení.

Samozřejmě existují příkladní nakladatelé, Argo, Host či Plus uvádějí jména překladatelů hrdě na obálkách alespoň některých svých řad. V tomto momentě se nicméně nabízí otázka, zda chválit jednání, které by logicky mělo platit za standard – na druhou stranu, psa nejlépe naučíme odbýt si číslo dvě venku na trávníku jedině okázalou pochvalou a spoustou pamlsků…