Pocta divadlům, která lidem načechrávají mozkovny
3. prosince 2019
V posledním roce prošlo mé divadelní vnímání citelnou změnou. Z inscenací proslulých divadel nebo tvůrců jsem často odcházela s pocitem jalového dojmu a otázkou, co tím chtěl vlastně básník říct. A tak jsem se rozhodla navštěvovat divadelní sály stojící na mírném okraji diváckého zájmu a začala objevovat tvůrce, kteří divákovi jen otrocky nepřevypravují stará dramata a romány. Renomované scény řešení nepředstavují, naději vidím spíš u malých scén.
Hned zpočátku roku mě ve správnosti mého rozhodnutí utvrdil režisér Michal Hába Nepřítelem lidu v divadle Komedie. Ten společně s tvůrčí skupinou Lachende Bestien sice vychází z dramatu Henrika Ibsena, ale manipuluje s ním, jak se mu zlíbí. Ač je Nepřítel lidu aktuální už sám o sobě, Hábovi to nestačí. Vytváří neuvěřitelnou jízdu, do které smysluplně vkládá odkazy na pálivou současnost (například projev Grety Thunberg). Celá inscenace se chytrým způsobem obouvá do dnešní komfortní společnosti, která ledabyle mává pojmem pravdy nebo šmahem odsuzuje obavy o budoucnost planety coby projevy ekofašismu. To vše je korunováno Miloslavem Königem jako doktorem Stockmannem, který si za roli ostatně vysloužil i nominaci na cenu Thálie. Také tu dostává více tvůrčího vybytí než v domácím Divadle Na zábradlí (argumentem je i Deník zloděje z roku 2017, monodrama uváděné v Eliadově knihovně), ale o této scéně později.
Inscenaci dominuje herecký výkon Miloslava Königa. / Zdroj: Patrik Borecký, Komedie
V úspěšném oživení starých a proslulých textů v Komedii pokračuje Anna Klimešová Vladařem. Nebere si servítky s žádným současným vládcem, ani s Trumpem, ani s Babišem, nakonec ani se samotnou předlohou, která je tu použita zejména jako inspirace (zazní jen malé úryvky). Inscenaci rámuje přebrání moci nad divadlem Komedie v roce 1989 a je završena polemikou nad tím, co se s ním podařilo za třicet let udělat. Paralel ke třicátému výročí svobody je tu mnoho, ještě víc k současným mocipánům; a divák se směje, až ho mrazí.
Výčet podařených premiér tohoto divadla končí zase u Háby. Uvádí v českých zemích vůbec poprvé rakouské drama Franze Grillparzera Sláva a pád krále Otakara (které mimochodem ve vídeňském Volkstheatru letos uvedl i Dušan D. Pařízek, na jehož úspěšné období v Komedii nevzpomínají jen divadelní kritici). Autor drama označil za truchlohru, jež má líčit ideály Habsburské monarchie. Autor popisuje mocenský souboj mezi římským císařem Rudolfem I. Habsburským a Přemyslem Otakarem II., který přivedl České země a Moravu na vrchol slávy a svou říši rozšířil až k Jadranu. Dvouhodinová nálož je celkem těžko stravitelným kouskem, který balancuje na hraně vyprávění děje rozsáhlého dramatu a vztahování se nejen k české politice. Původní text mluví přece jen o historii hodně vzdálené. Nicméně motiv hledání nejlepšího vůdce, který úspěch demonstruje svým majetkem, je nejspíš věčný. Jak tu několikrát zazní, „kdo vlastní, ten vládne“. Divák sice odchází vyřízen, ale minimálně na týden má nad čím přemýšlet.
Indická vesnice
Inscenováním zpravidla novějších nedramatických textů se dlouhodobě zabývá smíchovská MeetFactory. Nadmíru ukecané Shooting Up není moc dobrým příkladem, proč se do skvěle zabydleného industriálu vydat, poněvadž v inscenaci Filipa Nuckollse nevidím jediný kreativní nápad. Herci buď sedí, nebo stojí, a na diváka chrlí hodinový text o vojácích navrátivších se z Afghánistánu.
Diametrálně odlišně na člověka utopeného v globalizovaném světě působí Láska v době klimatický změn v úpravě a režii Ondřeje Štefaňáka. Kniha, jež vyhrála loňskou Magnesii Literu, vypráví „o globální vesnici zvané Země, ilogičnosti rasismu i nevyzpytatelných cestách srdce, a hlavně o tom, jak se všichni bojíme změn“. Hlavního hrdinu sledujeme rozptýleného ve třech hercích, a co si budeme povídat, vsadit na Vojtěcha Hrabáka nebo Petra Jeništu je vždy slušným základem. Režie dává na jednoduché scéně vyniknout právě tápání zmatených duší. Štefaňák také dokáže na jednolitém pozadí vytvořit pouze pomocí pár malých rekvizit a hereckých akcí třeba i dojem indického Bangalore.
Existuje na světě místo, kde bychom nenarazili sami na sebe? ptá se divadelní inscenace Láska v době klimatických změn. / Zdroj: MeetFactory
Inscenačně odlišným, ale přitažlivým jazykem mluví A Studio Rubín, které se pod vedením dramaturgyně Dagmar Radové orientuje hlavně na vytváření autorských inscenací. V loňské sezoně zastřešené otázkou „S kým žijem?“ ohledávalo mezilidské vztahy. Z řady uvedených inscenací vybočuje polodokumentární autorská inscenace Jana Friče BurnOut aneb Vyhoř!. „Všem je přes třicet a všichni mají hrozně zajímavý povolání. Jsou kreativní. Pořád mají co dělat. (…) A hoří, hoří pro všechno a pro všechny. Jenže, počkat, počkat… když už dlouho hoří a když už hoří i všechno kolem nich, nemůžou nakonec vyhasnout?“ V inscenaci vystupuje jak režisér, tak i scénografka. Inscenace mě baví právě svojí autentičností, na nic si nehraje a frustraci sobě vlastní odvypráví v jednoduchém tvaru. Ten začíná rádoby konferencí skoro vyhaslých divadelníků, o nichž se postupně dozvídáme víc. Ale spíš než o vykládání náročných vnitřních pochodů jde o zdravé odplivnutí si nad tím, jak je život občas těžký.
V inscenaci BurnOut aneb Vyhoř! vystupuje i režisér Jan Frič a scénografka Jana Hauskrechtová. / Zdroj: Patrik Borecký, A Studio Rubín
Jedinou slabinou v dramaturgii pro mě byla one-man show Klaunovy názory v režii Lucie Ferenzové podle knihy Heinricha Bolla. Inscenace má údajně polemizovat nad hranicí mezi sobectvím a posláním, jenže tato hranice pro mě mizí a Šimon Krupa spíš než polemizuje, fňuká nad tím, že je život nespravedlivý. Čemuž nepomáhá ani alkohol, ke kterému demonstrativně nechá přičichnout i diváky, aby věděli, že nešvindluje. Jenže klaun se opíjí a sdělení je to tam.
Nicméně stejná režisérka si vedla o mnoho lépe při práci s románem Jezero Biancy Bellové. Nejsilnější stránkou inscenace je promyšlená adaptace, jež z oceňovaného románu vybírá jen to podstatné: vytváří svébytný a poutavý příběh o Namim hledajícím pochopení, matku, cestu a nakonec domov, který znamená návrat do jezera. Komediální nádech první části v Namiho rodné vesnici dává smysl, protože je utnut ve stejnou chvíli jako Namiho naivní dětství scénou, kdy nezabrání znásilnění Zazu. Ta je děsivá a Zazin křik elektrizující; divák už bude s Namim jen vláčen nevlídnou cestou, která vede přes Hlavní město, symbolizované zejména nechutným barem, a přes matčin dům, zpátky k prohnilému, stále ustupujícímu jezeru. Každý herec se tu skvěle zhostí několika rolí, není tu jediného slova ani převleku navíc.
Mlčeti Maryša
Nedá mi to, abych z Malostranského náměstí neskočila na chvíli přes Karlův most do Divadla Na zábradlí, které pro mě spoustu let představovalo vrchol pražských divadelních scén. Zejména tvorba Jana Mikuláška, v čele se Zlatými šedesátými (2013), Europeanou (2013), Požitkáři (2014) a Hamlety (2015), pro mě při mém příchodu do Prahy znamenala neuvěřitelný gejzír nápadů a inspirace. Poslední rok (dá se vztáhnout i na rok předešlý) ale netuším, co si s ním počít. A to ani s novým vizuálem a logem Studia Najbrt, které oprášilo starou verzi Libora Fáry, jen smazalo nadbytečné „Divadlo Na“ a ponechalo pouze inverzní nápis Zábradlí. Mohli jsme ovšem doufat, že s novým logem přijde čerstvý vzduch. Tomu je ale těžké věřit i vzhledem k premiéře Krátkých rozhovorů s odpornými muži. Tvůrčí tým v čele s Adamem Svozilem a Kristýnou Jankovcovou oživuje povídky Davida Fostera Wallace, k inscenaci snad stačí jen výstižná recenze Josefa Chuchmy. Divadlu by spíše pomohla jasná dramaturgie, díky níž by prostý divák viděl věc, která by mu k něčemu v životě byla.
Skončila bych pozitivněji. Událostí roku pro mě byla jednoznačně Maryša (mlčí) souboru Depresivní děti touží po penězích. Promyšlená režie Jakuba Čermáka spolu se škrtem všech slov představuje naprosto jasný příběh. Depresivní děti vytváří Maryšu, na kterou jsem dlouho čekala, zejména po všech těch Bezručích a Národech. Tím, že Maryše i všem ostatním zacpává ústa, ilustruje bezmoc mnohem intenzivněji. Petr Jeništa je nejukrutnější ze všech možných Vávrů. Ženy zhrzené vlastními muži a životy už jen z pohledu na něj padají naznak, a jeho majestátní a zvířecí příchod na scénu podtržený maskou je naprosto sugestivní; z celé inscenace mám husí kůži, a přesto se pro ten pocit musím do Venuše ve Švehlovce několikrát vrátit.
A vracet se budu i do ostatních zmíněných divadel, která mi zpravidla dodávají hřejivý pocit, že se současní tvůrci nebojí vyjádřit ke světu. Přinášejí mi naději, že pouhé přehrávání stokrát viděných dramat a deklamování slov už máme za sebou. Tyto scény se nebojí diváka přivádět do nekonformních situací, ví, čím na něj touží zapůsobit a co mu chtějí sdělit. Hlavně se nesnaží a priori zalíbit diváku, který si jde do divadla odpočinout. Snaží se inspirovat člověka, který přišel do divadla i přemýšlet. A co je víc.
P. S. Moje největší omluva za nevtěsnání do textu patří pražské X10, která je pro mě stejně inspirativní jako výše zmíněné scény. Nejen svou vlastní produkcí, ale i soubory, které pravidelně hostí, ať už jde o JEDL nebo performanci Jakuba Gottwalda.
