Od návratu legend po vzestup pohádkového moru
10. prosince 2019
Letošní rok byl pro mainstreamové filmy v mnoha ohledech velkolepý. Rok návratu několika slavných režisérů, ukončení etapy jednoho komiksového fenoménu a rok překvapivého vykoupení jeho rivala. Rok, který mimo jiné zakončuje jedno velké filmové desetiletí.
Comebacků režisérských legend bylo hned několik. V létě se nejen na plátna kin, ale i do 20. století vrátil všemi milovaný dragoun Quentin Tarantino snímkem Tenkrát v Hollywoodu. Nostalgicky se vrací do filmového světa konce šedesátých let a servíruje divákovi pohodovou a skvěle natočenou jízdu, které dominují dvě hlavní postavy Rick a Cliff (Pitt a DiCaprio), na jejichž bromanci se skvěle koukalo, zejména díky Tarantinovým výborně napsaným dialogům, které mezi sebou vedli. Je dobře, že se v jejich případě jedná o fiktivní postavy, Tarantino měl daleko volnější možnosti v tom, jakým směrem chtěl s jejich charaktery pracovat.
V podobném stylu se vrátil i Martin Scorsese ve svém nedávném snímku Irčan, který nostalgicky vzpomíná jak na filmy sedmdesátých let jako Kmotr (1972), tak na režisérovu mafiánskou tvorbu z let devadesátých. V mnoha ohledech si jsou oba snímky podobné – jedná se o pomalé konverzačky, v nichž dominuje skvělá režie, práce s kamerou a herecké výkony. A taktéž se vrací tvůrce Americké krásy (1999) Sam Mendes, který letos představil válečný film z první světové války jménem 1917 . My si na něj bohužel budeme muset počkat až do ledna, ale už nyní můžeme od kritiků jako Frank Wilkins zaslechnout, že se jedná o nejlepší válečný film od dob Zachraňte vojína Ryana (1998). Dále jsme se dočkali vyvrcholení novodobé Star Wars trilogie, a to opět pod režisérskou taktovkou J. J. Abramse.
Tento rok jsme ovšem sledovali i pár neslavných návratů. Jeden z nich patří Jimu Jarmuschovi a jeho snímku Mrtví neumírají, ve kterém se režisér rozhodl pojmout zombie apokalypsu po svém. Jenže spojení Jarmuschova unikátního stylu a zombie mnoha lidem nevonělo, film neslavil úspěch jak u kritiků, tak ani u diváků. Pokud se ale divák v Jarmuschově kinematografii trochu vyzná, rozhodně nemůže očekávat super akční krvavou řezničinu. Možná právě absence nějaké akčnosti byl hlavní důvod, proč snímek u diváků nezabodoval. Zombie film, ve kterém si postavy místo utínání hlav mozkožravým potvorám hlavně povídají, není něco, na co by fanoušci žánru byli zvyklí. I když má film pomalé tempo, vévodí mu výborný scénář plný vtipných dialogů mezi postavami, které ztvárnili sympaťáci jako Bill Murray nebo Adam Driver. Vlastně Jarmusche trochu podezírám, že schválně nastavil onu nonšalantní atmosféru, protože si tím ze všech ostatních a vážnějších zombie snímků dělá legraci. A to mi vyhovovalo.
Sympaťáci Bill Murray, Chloë Sevigny a Adam Driver hrají policisty ve snímku Mrtví neumírají. / Zdroj: CinemArt
Dalším, pro mnohé neslavným návratem je snímek Blíženec od Anga Leeho, tvůrce překrásných filmů Tygr a drak (2000) a Zkrocená hora (2005). Lee zde podle kritiků představil velmi průměrný a mdlý akčňák, který si nevedl vůbec dobře ani v box officu (komerční úspěch z návštěvnosti filmu v kinech, pozn. autora). Jen prosvištěl světovými kiny a hned se na něj zapomnělo. Tak třeba jindy, Lee! A poslední medaile za neslavný návrat připadá Jamesi Cameronovi, i když tentokrát pouze v roli producenta. Ten se společně s režisérem Timem Millerem rozhodl vyzdvihnout terminátorskou sérii z bláta divácké nelibosti, která se zrodila po vydání třetího dílu, Terminátor 3: Vzpoura strojů (2003), a od té doby pouze rostla. A tak vznikl Terminátor: Temný osud, který se rozhodl ignorovat veškeré události po dílu druhém a přímo na něj navázat. A vypadalo to slibně, na scénu se vrátil nejen Arnie, ale hlavně Linda Hamilton jako Sára Connor, navíc pod Cameronovým dohledem by to mohlo být super… ne? Inu, reakce jsou rozporuplné. A podle toho dopadl také box office. Terminátor ani zdaleka nevydělal tolik, kolik si tvůrci přáli, tudíž je dost možné, že je rok 2019 definitivním koncem slavné série.
Vrchol komiksových adaptací
Letošní rok byl velice bohatý pro komiksové adaptace. Pro filmové marvelovské univerzum to začalo snímkem Captain Marvel. Jeho tvůrci se často chlubili tím, že se jedná o první snímek marvelovského filmového vesmíru, kde měla hlavní úlohu žena. Nedostane za to ale automaticky nominaci na Oscara, že ne, Hollywoode? I když si snímek vedl skvěle v box officu, přijetí fanoušky a kritiky bylo chladné. Není se čemu divit, jednalo se prostě o průměrnou a vcelku zábavnou marvelovku, kterou je ideální si pustit třeba během sobotního odpoledne. Fanoušci Marvelu byli natěšení na jinou událost – totiž na Avengers: Endgame, velkolepé vyvrcholení jednoho z největších filmových crossoverů všech dob, v němž jsme se měli s ikonickými členy konečně rozloučit. A že to byla pořádná tečka. Poslední Avengeři se totiž stali nejvýdělečnějším filmem všech dob, celosvětově vydělali téměř tři miliardy dolarů, čímž po dlouhých deseti letech sesadili z trůnu Cameronova Avatara (2009). Zaslouženě? Těžko říct. I když se jedná o kvalitní komiksárnu, předchozí díl pracoval s dějem, postavami a celkovým napětím lépe; na druhou stranu se ve filmu dočkáme scény à la útok Rohirů ve třetím Pánovi prstenů (2003), díky čemuž jsem v kině cítil onu neviditelnou vlnu nerdovské euforie, která se prohnala vzduchem. A po úspěšných Avengerech to Marvel dovršil ještě skvělým druhým pokračováním Spider-Mana, který si v kinech vedl taktéž skvěle.
Hůře si ale vedli X-Meni. Jejich nejnovější snímek X-Men: Dark Phoenix je nejen nejhorším dílem ze všech, ale komerčně naprostým propadákem. Je to škoda obzvlášť v tom směru, že mělo jít o dojemné rozloučení s partou sympaťáků, které jsme si zamilovali už ve filmu X-Men: První třída (2011). Dark Phoenix je však film podobný mrtvole – studený a bez duše. S dějovou linkou, která postrádá smysl, a s extrémně slabými hlavními padouchy bez špetky charismatu. Kouzlo předešlých dílů je pryč, veškeré dříve skvělé postavy jsou tak jen pouhými stíny své předešlé slávy.
Pro Marvel to byl velký rok. Ale co pro jeho konkurenta DC? Chci říct… jakého konkurenta? DC filmy byly v posledních letech přece k smíchu. Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti (2016) bylo trpké zklamání, které ani pořádně nedostálo svému názvu. Liga spravedlnosti (2017), se svým mizerným scénářem a naprosto nudným padouchem, byla snad ještě horší. Jediným světlem ve tmě byla možná jen povedená Wonder Woman (2017), ale jinak pěkná bída, ze které ji nedostal ani letošní komediální Shazam. S příchodem podzimu se však objevil Todd Phillips se svým nejnovějším snímkem, s nímž dokázal, že když DC filmy přestanou kopírovat šablonu marvelovek a pokusí se o něco sofistikovanějšího a hlubšího, může z toho vzniknout film, jenž všechny ty létající hrdiny za posledních několik let s přehledem strčí do kapsy. A tak vznikl Joker. Bezpochyby nejlepší komiksový film od dob trilogie Temného rytíře od Nolana. Brilantně natočené psychologické drama o člověku zcela odvrženém společností, který se postupně propadá do stále temnějších hlubin šílenství. Joaquin Phoenix je momentálně mým největším kandidátem na Oscara za nejlepší herecký výkon. Uvidíme, zda komerčně veleúspěšný Joker předznamenává pro DC adaptace povstání z popela.
A jako bonus k této komiksové vložce musím zmínit taktéž návrat Roberta Rodrigueze, který zadaptoval poměrně oblíbenou mangu o bojovém anděli Alitě. Jedná se o pohodovou kyberpunkovou oddechovku, žádný Bergman nebo Lynch, ale pastva pro oči to byla stejně. Jak by ne, kamery se ujal Bill Pope, kameraman Matrixu (1999), tudíž ve spojení se speciálními efekty se jednalo o pravou vizuální pochoutku.
„Dřív jsem si myslel, že je můj život tragédií. Ale nyní jsem si uvědomil, že je komedií.“ / Zdroj: Kinobox, Warner Bros
Rok Kingových adaptací
Nutno podotknout, že letošek byl bohatý na horory. Jde stále o žánr, jenž se nachází v permanentní krizi vinou přemíry laciných lekaček a trapných zápletek, ale několik povedenějších kusů i tak lze vypíchnout. Režisér Ari Aster, objev minulého roku, při jehož filmu Děsivé dědictví (2018) jsem před rokem skoro umřel hrůzou, letos představil Slunovrat (2019), znepokojivý děs, v němž lze od začátku sice uhádnout směr, kterým se filmový děj bude ubírat, ale díky skvělé režisérské práci to divákovi příliš vadit nebude. Bude mu jasné, že když skupina Američanů přijede do malé odlehlé švédské vesničky, kde na oko přátelští místní začnou pořádat slavnosti slunovratu, něco se tam opravdu ošklivě zvrtne.
U diváků boduje pokračování Kingova Osvícení – Doktor Spánek a také The Lighthouse natočený Robertem Eggersem. Ten je tvůrcem nejlepšího hororu roku 2015: hrůzostrašné a depresivní Čarodějnice. Když už je řeč o Kingovi, To Kapitola 2 u diváků až tolik nebodoval, ale v rámci hororové scény to byl stále nadprůměr. Totéž se bohužel nedá říct o letošní adaptaci Řbitovu zvířátek, která sice lákala na působivě děsivý trailer, ale v konečném výsledku se jednalo spíše o zklamání. Podobně jako u To (2017) jsem se těšil na další zdařilou adaptaci Kingovy knihy, ale dostal jsem jen nudnou a hloupou slátaninu plnou laciných lekaček. Jakožto milovníka původní předlohy mě to docela mrzí.
Slunovrat dokazuje, že děsit se dá i za bílého dne. Zdroj: Kinobox, Aerofilms
Skutečné hororové zklamání ovšem přišlo s Jordanem Peelem. Jeho druhá celovečerní hororovka My (2019) začínala mistrovsky, ale od konce první třetiny sjela do rovin směšnosti a přílišné legrandy, ze které pak nezbylo téměř žádné napětí. A dobrý horor bez napětí je jako boční zrcátko na letadle. Rozhodně tím neříkám, že bychom měli komediální horory smést ze stolu, naopak jich potřebujeme mnohem víc. Krvavá nevěsta (2019) dokazuje, že když se tyto dva žánry šikovně propojí, může z toho vzniknout unikátní zábava.
Líbivý filmový nádor
Letošek je ale i bohužel obdobím zlaté éry určité filmové rakoviny, která se v předchozích letech spíše jen tak plížila kolem a nyní vzala filmový svět útokem. Řeč je o live-action předělávkách klasických animovaných filmů od Disneyho, se kterými se trhá pytel. Letos jsme se dočkali mdlé a nesympatické předělávky Dumba, následně hrané kopie Aladdina se samými líbivými tvářičkami a modrým černochem, přičemž tou nejhnusnější třešničkou na dortu se stala bezduchá předělávka Lvího krále. Jedná se o téměř doslovný remake původního snímku, ovšem tentokrát s tvářemi bez jakýchkoliv emocí. Disneymu je to šumák. Film mu celosvětově vydělal přes jeden a půl miliardy dolarů, což z něj činí druhý nejvýdělečnější film roku hned po posledních Avengerech. Nemluvě o Aladdinovi, který hranici jedné miliardy pokořil taktéž, tudíž lze očekávat, že tento děsivý a přeceňovaný fenomén, který okrádá původní snímky o jejich jedinečnost a kouzlo, bude v příštích letech ještě pokračovat. Ať se ani neodváží sáhnout na Zvoníka u Matky Boží (1996)!
Na začátku každého roku se modlím, aby vznikl alespoň jeden film, který mě posadí na zadek a já mu nebudu váhat udělit hodnocení pěti hvězdiček na ČSFD. Zatím se to vždy povedlo, v předchozích letech to u mě vyhrály snímky jako Roma (2018), Dej mi své jméno (2017) nebo Místo u moře (2016). Letošní rok není díkybohu výjimkou. Návrat tolika velikánů to zajistil. Ať už to bylo temným Jokerem, ukecaným Irčanem, velkolepými Avengery nebo okouzlujícím Tarantinem, letošní rok s sebou přinesl nezapomenutelné a parádní příspěvky do historie kinematografie, které tak zakončují jedno filmové desetiletí.
