Melodie nového alba Jacka Antonoffa a kapely Bleachers neznají smutek
4. srpna 2021
Autorka: Carlotta Kohl
Producent Jack Antonoff na vrcholu své kariéry vydal jednoduché a líbivé album Take the Sadness out of Saturday Night. Dokazuje na něm, že málokdo rozumí popu tak, jako on, a že některá hudba nemusí být komplikovaná, zvlášť když už ji někdo před námi vymyslel. Letní album jeho kapely Bleachers má v sobě okouzlující přímočarost, láká k tanci, vypráví jednoduché příběhy a opakuje povědomé melodie.
Antonoff na sebe poprvé upoutal pozornost v roce 2013 písní Tonight We Are Young své původní kapely Fun, za kterou získal svou první Grammy. Navzdory umístění v kategorii objev roku ale nepokračoval ve vlastní tvorbě a zvolil kariéru producenta. O tři roky později vyšla dvě alba z jeho studia, která se dodnes řadí mezi nejvýraznější popové projekty: 1989 Taylor Swift a Melodrama Lorde (přičemž první z nich bylo oceněno jako deska roku, nejvýraznějším Grammy titulem, který lze získat). Tyto i další spolupráce začaly Antonoffovi postupně budovat jméno, jehož zvučnost v té době ještě nebylo možné předvídat. Když popoví zpěváci a zpěvačky mluvili v rozhovorech o spolupráci s „Jackem“, někteří posluchači možná tušili, jakou část podhoubí hudební scény tvoří, skutečný dosah jeho produkce se ale ukázal až v rozmezí posledních dvou let.
V očích kritiky začal jeho skutečný úspěch spoluprací na albu Norman Fucking Rockwell Lany del Rey. Když pak na letošních cenách Grammy vystupoval po boku Taylor Swift jako plnohodnotný spoluautor dvou sesterských alb folklore a evermore, mohlo se zdát, že už není kam dál stoupat. Přesto Antonoff stejný rok stihl spolupracovat na řadě dalších velkých projektů: albu Daddy’s Home St. Vincent nebo nadcházející desce Lorde. Když pak uprostřed tohoto množství uznávané práce vydává s Bleachers desku, kterou si sám napsal, zdají se jeho schopnosti až neuvěřitelné. Album Take the Sadness out of Saturday Night tak připomíná, že podobného autora, jako je Jack Antonoff, ještě hudební scéna nepoznala, protože zatímco jeho producentská práce začala být poslední dobou považovaná za samozřejmou součást každého alternativně-popového produktu, svůj největší projekt si stejně šetřil pro sebe.
LÍBIVOST POVĚDOMÉHO
Zdroj: RCA Records
Všechny zkušenosti, které Antonoff nasbíral během své plodné kariéry, se na novém albu Bleachers ukazují v tom nejlepším světle. Zatímco dřívější zvuk kapely byl spíš monotónní teenagerský pop, který ničím nevyčníval mezi desítkami podobných projektů, Take the Sadness Out má nezapomenutelný rukopis. Stejně jako ostatní Antonoffovy desky poslední doby se znatelně vrací k historii populární hudby Spojených států, v prostoru jeho vlastní tvorby ale mnohem odvážněji. Koláž hudebních dějin se tak dostává do popředí a působí autenticky, spontánně a přirozeně. Jejím základem je píseň napsaná s Brucem Springsteenem, vizuální stylizace do Elvise, ale i spolupráce se současnou ikonou amerického popu, Lanou del Rey. Řada melodií je zastřená dunivým zvukem diska osmdesátých let, nejvýraznější vliv se ale zdá mít chaotický rock’n’roll, zejména v pojetí Velvet Underground, jejichž rytmickou violovou linku Johna Calea připomíná hned první skladba 91 nebo hektický a lehce arytmický zpěv ve stylu Lou Reeda v Big Life. Píseň Stop Making This Hurt zase evokuje svou dramatičností i tanečním charakterem procítěný muzikálový výstup jako z Pomády. Když se ke konci alba ubírá na intenzitě i tempu, napodobuje Antonoff ve svém zpěvu dikcí a frázováním minimalistický baladický přednes Leonarda Cohena. Znalý posluchač může zachytit ale i prvky známé ze současné indie scény, výrazná je například podobnost s pianovými skladbami Vampire Weekend.
Tento koncentrovaný průřez hudební historií ale v žádnou chvíli není složitý a nevyžaduje, abychom vypůjčeným motivům a aluzím porozuměli. Všechny proměny žánrů se dějí plynule a propojují se v jednotný zvuk, který pracuje s jedním z nejsilnějších momentů popu, familiaritou. Přitom se ale motivy střídají dostatečně rychle na to, aby pocit „tohle už jsem někde slyšel*a“ vyvstal jen jako nostalgická zvědavost, a nikdy ne jako moment znudění.
NENÁPADNÝ VYPRAVĚČ
Síla alba ale spočívá zejména v tom, že Jack Antonoff zná kromě svých silných skladatelských stránek i tu slabou. Oproti hudebníkům, se kterými spolupracuje, mu chybí výrazná umělecké persona i dovednosti v psaní textů. Neovládá výjimečnou slovní zásobu a storytelling Taylor Swift, nedokáže napodobit svébytnou estetiku Lany del Rey, nemá v sobě mladistvou bezprostřednost veršů od Lorde. Na této desce ale nedostatek přiznává a mění jej v to, co ve výsledku dělá Take the Sadnesss Out of Saturday Night bezchybným albem. Tam, kde by obyčejně o emocích mluvila zpěvová linka, se Antonoff upozaďuje a nechává místo sebe vyznít melodie. V řadě písní jsou jeho slova nezřetelná, jako by ani nechtěl, abychom poslouchali, o čem vypráví. Když je někde potřeba text vyzdvihnout, pozve si k hostování jiné mluvčí, jako již zmíněnou Lanu del Rey, nebo verše opakuje za doprovodu sboru stále dokola jako mantru. Namísto jeho hlasu tak slyšíme spíš sóla nástrojů, kterých si na podobných albech stěží všimneme: pop má najednou zvuk saxofonů, klarinetů, smyčců nebo třeba i xylofonu. Vyprávění o snaze uniknout z těžkých situací a otočit svůj život k lepšímu pak už je jen marginálním doplňkem, bez kterého by se deska klidně obešla.
Album se nejvíc liší od podobné hudební produkce právě v tom, že se nesnaží nic popisovat ani vysvětlit. Nevychází z afektovaných emocí, neříká nic o samotě pandemických let, není v žádném smyslu politické a neočekává příliš pečlivý poslech. Plyne samo, nezatížené identitou vypravěče nebo potřebou cokoli komunikovat. Vrací pozornost posluchače k hudbě samotné, vybízí ke sdílení bezstarostných melodií na večírcích a roadtripech a otevírá prostor, ve kterém lze zabíjet čas a prožívat spíš své vlastní emoce, než vykonstruované identity popových hvězd. Ukazuje nám tak, že některé věci opravdu mohou být jednoduché, a že pop by měl jednou z těch věcí být.
Take the Sadness out of Saturday Night. Interpret: Bleachers. Vydavatelství: RCA Records, 2021. Minutáž: 34 minut.
